Na to nemám co říct. "Já, já nevím, jestli to zvládnu..." stydím se za sebe. To nemůžu být závislí na něčem jiném? Je to děsně návykové, ani neví, jak těžko se od toho odpoutává.

,, Zvládneš." Usměju se.
,, Pomůžu ti. " Já vím, že to pro něj bude těžké, ale budu si ho hlídat. Nedovolím, aby v tom pokračoval. Pak mě napadne, je to tak bláhové a hloupé, ale proč to nezkusit.
,, Pokaždé když to budeš chtít udělat tak přijdeš za mnou a já udělám toto." Lehce přitisknu své rty na ty jeho. Nic jiného nedělám. Jen se svými rty jemně otírám o ty jeho. Pokud naznačí, že se mu to nelíbí nebo cokoli jiného nechám toho. Uvnitř mě ale doufám, že mě neodstrčí.

Jemně mě políbí. Opravdu mě právě líbá hezký kluk, kterému na mě záleží a já se nebráním jeho dotykům? Už se ani jeden neklepeme. Je to příjemné. Přicházím o zdraví rozum. Odtrhne se ode mě, aby se mohl nadechnout. Já se zvednu z postele a utíkám do koupelny, kde se zamču. Nádech, výdech, nádech, výdech.

Neodstrčil mě. Sice ani nespolupracoval, ale nechal se ode mě líbat a to se taky počítá.
Když jsem se odtáhl, okamžitě utekl do koupelny. Nevím proč, ale musel jsem se usmívat. Má tak sladké rty. Pomalu jsem se vydal ke koupelně. Zaklepal jsem.
,, Same, já půjdu připravit večeři a pak si promluvíme, ano? Promluvíme si naprosto o všem. Až to bude hotové, zavolám tě, jo?"
Neodpoví, potřebuje být teď nejspíš chvíli sám a já mu tu chvíli dopřeju. Kdyby se, ale neukazoval moc dlouho klidně vyrazím dveře. Riskovat nic nehodlám. Zamířím do kuchyně. Palačinky budou nejbezpečnější.

Co to se mnou Ryan dělá? Toto se mi ještě nestalo. Nějak nevím, jak se s tím mám popasovat. Znám řešení, ještě jsem mu nic neslíbil, ale nechci, aby se zlobil nebo byl smutný. Sednu si do rohu vany a snažím se si vše urovnat. Kolena pod bradu a stálý konstantní pohyb. Ano, takové klišé. Kolébám se sem a tam. Nic mi do sebe nezapadá.
"Jestli jednou zjistím, žes v tom měl prsty ty, Eliote, tak nevím, jestli tě v posmrtném životě obejmu nebo znovu zabiju!" Pohrozím ke stropu. Věřím, že mě slyší, že na mě dává pozor, jako když byl ještě mezi živými.

,,Večeře!" zaťukám a čekám.
,, Same? " nic se neděje.
,, Zlato prosím, otevři ty dveře... Teda Same. To zlato jsem nechtěl. Prostě prosím otevři." Proč to vždy tak zvořu. Mluvím na něj, jako bychom byli padesát let svoji.

Slyším Ryana, jak mluví za dveřmi, musím se usmát. Přilnuli jsme k sobě navzájem. No jo, vypadá to, že jsme se zbláznili oba dva.
Nakonec přeci jen dojdu ke dveřím a otevřu je. Čeká mě překvapení v podobě Ryana, který běží proti mě, předtím dveřím. Smete mě a přistaneme s ránou na zemi. Já ležím na zemi a on na mě a dívá se mi do očí, a já jemu. "Slibuju." Odpovím mu konečně.

Neodpovídal a já se začal vážně bát. Nezbyla jiná možnost. Rozeběhnu se jenže místo dveří vrazím do Sama a oba dva skončíme na zemi. Ještě zaslechnu jeho tiché slibuju. Na nic už nečekám. Opět naše rty spojím v polibek. Jazykem mu začnu přejíždět po dolním rtu. Chci aby se zapojil. Ret mu lehce skousnu. Vzdychne. Toho využiju a vklouznu mu jazykem do úst.

Znovu mě políbil. Nevím, co mám dělat, a když mi jazykem vnikne do úst, tak na něj překvapeně a vyděšeně vykulím oči. Zase celý ztuhnu. Asi, asi bych tak nereagoval, kdybych na něco takového byl zvyklý, ale já. Je toho na mě strašně moc. Jde na mě strašně rychle.

Odtáhnu se kvůli nedostatku vzduchu. Podívám se na Sama. Je zadýchaný a vypadá zmateně a vyděšeně. Nechal jsem se trošku unést. Lípnu ho na čelo.
,, Večeře je na stole. " Usměju se vstanu a hned na to pomůžu vstát i Samovi.
,, Snad ti bude chutnat." Usměju se.

Položím si jednu ruku na čelo a druhou na rty. Tam byly i jeho rty. On mě líbal na ústa a už dvakrát. Je to zvláštní, pusa mě celá brní, ale příjemně brní. Slyším, jak se Ryan potichu směje, tak si ruce z obličeje oddělám.
Pomůže mi vstát, ale mou ruku nepouští a vede mě do kuchyně. Pozoruji, jak se naše spojené ruce houpají mezi námi. Je to, je to tak zvláštní.

Dojdeme do kuchyně. Odsunu mu židli a počkám, až se usadí. Na talíř mu nekompromisně naložím horu palačinek. Vykrmovací plán začíná. Spokojeně sleduju, jak se pomalu pouští do jídla. U třetí palačinky se na mě zmoženě zadívá.
,, Ještě jednu sněz. Já se zatím půjdu osprchovat, ano? "
Něco zahuhňá. Nic jiného ani s plnou pusou nemůže. Zamířím do koupelny. Horká voda je příjemná a já nemusím o ničem přemýšlet. Voda odnáší, jak mé starosti tak i šok z toho, že jsem se líbal s klukem. Jak to vlastně teď bude? No. Jisté je jedno. Musím si s ním o tom všem, jak jsem slíbil, promluvit.
Vypnu vodu a jen s ručníkem kolem pasu zamířím do kuchyně zkontrolovat Sama.

Odešel. Myslel si, že už nemůžu, ale mě bylo prostě blbý se do těch všech palačinek před ním hladově pustit. Než se stihne vrátit z koupelny, tak mam v sobě i těch zbylých šest palačinek, co se tu tak povalovalo po talíři. Ano, mám ve svém scvrklém bříšku devět obřích palačinek s čokoládou a jahodovou marmeládou. Ano, počítám s tím, že mi nejspíš bude hodně špatně. Ryan vejde zpět do kuchyně, tak se na něj otočím. Málem dostanu infarkt, on přišel jen v ručníku. Zase padám ze židle. To asi bude nějaký můj nový zvyk.

Vejdu do kuchyně a první, co spatřím je Sam, který padá k zemi. Netuším jak. Prostě se mi podařilo vyvinout nějakou super rychlost a tak Sama zachytím a těsně ho na sebe přitisknu tělo na tělo.
Když se ode mě s rudými tvářemi snaží odtáhnout a zakrývá si oči, nechápu co se děje. Když ale jeho roztřesený prst ukáže směrem k mému... kamarádovi, dojde mi to. Okamžitě zvednu spadený ručník, který se uvolnil při záchranné akci, a omotám si ho zase kolem pasu. Bože to je trapné. Cítím, jak mi začínají hořet tváře studem.

Oba jsme úplně celý rudý. Otočím se k němu zády. "Běž se obléct!" Zapištím. To, to, není možný. Chytil mě a já byl natisklý a jeho nahém těle! ...zklidním se a Ryan mi poklepe na rameno. Super, už se oblékl, teda aspoň kalhoty.

Rychle vystřelím z místnosti a v ložnici si navléknu kalhoty. Tričkem se neobtěžuju, když už mě viděl celého nahého tak tohle vadit nebude. Bože on mě viděl nahého a navíc byl natisklý na mém... Co kdyby se mi postavil? Párkrát přejdu po pokoji sem a tam. Když se alespoň trochu uklidním vrátím se za Samem, který vypadá pěkně mimo. Poklepu mu na rameno.
,, Takže teď se posadíme a popovídáme si o tom, co říkáš? " Vezmu ho za ruku a vedu ho ke gauči, kde se usadíme. Jeho ruku nepouštím. Podivně mě to uklidňuje.

Sedneme si na gauč. Oba mlčíme, nevím, nevím, co chce slyšet. "A o čem si chceš popovídat?" Dělám, že vůbec nevím. Nevím, jestli mu mám říct pravdu, kalibrovanou pravdu, lhát, nebo říct jen to, na co přesně by se zeptal. Nechci mu lhát, ale taky nechci, aby mě litoval a dělal si ještě větší starosti.

,, Chtěl bych vědět, co se to stalo v té škole. Proč se k tobě chovají, tak jak se chovají. Proč si žil tam, kde si žil. Proč se bojíš doteků. Prostě... " Nadechnu se. ,, Přeju si abys mi pověděl vše. Já... nebudu na tebe tlačit, když mi nebudeš chtít říct všechno, ale byl bych rád kdybys to udělal. Stačí jen když mi řekneš aspoň o té škole. Nebo prostě něco o tom. Chci ti pomoct Same a nechci aby si trpěl. Záleží mi na tobě. "   

On je tak starostlivý. Chtěl bych, chtěl bych, aby mě objal. Když mě objal Eliot, tak jsem se cítil v bezpečí, uvolnil se a lépe se mi o tom všem mluvilo. Ale, můžu ho o to poprosit?
"Povím ti, co se stalo ve škole a proč, ale na to další asi pokládej otázky a já ti na ně třeba odpovím." Řeknu mu a to je trapný. "Hm, myslíš, myslíš, že by, že by jsi mě mohl přitom jak budu povídat...mohl, mohl objímat?" Zadívám se na zem.

Jeho otázka mě zaskočila. Chvíli jsem na něj jen strnule hleděl. On svým pohledem probodával zem. Vypískl, když jsem si ho vyhoupl na klín, takže na mě seděl a zády se opíral o mou hruď. Ruce jsem omotal kolem jeho břicha, svou hlavu jsem mu zabořil do ohbí krku a vdechl jeho vůni. Jeho vůně se nedá moc specifikovat, ale je jemná a nasládlá, nevnucuje se a uklidňuje.
,, Kdo byl ten kluk, s kterým jsem se porval?" To bylo první, co mě napadlo.