Tak, uděláme to jinak, žádná pauza nebude, já sama bych to nezvládla. Takže: toto je poslední kapitola příběhu, ale zítra přijde epilog. Bude ráno, abych to všechno stihla. Tak, pa, doufám, že nevadí. 😘

Odešel a já zavřel oči. Proč si nenechal dělat dobře. Jsem unavený... Dovnitř vejdou doktoři a já se přikrčím. Už ne. Pak ale uvidím Sama. Usměju se a on ke mně potom, co doktoři odejdou přijde a posadí se. Zase mu začnu mnout klín a on se se smíchem a se slzami v očích svalí vedle mě. ,,Tady to asi dělat nemůžeme, "řeknu chraplavě. ,,Ani se nemůžu pořádně hýbat, leda že by ses povozil ale to..." políbí mě.

Prvně mi nevěřili, ale překonal jsem dotyky a normálně je do pokoje dotáhnul. Řekli, že se stal zázrak, že už nedoufali že se vzbudí. On se ale vzbudil a je to stejný úchyl jako předtím.Doktoři zase odešli a já tomu stále nemůžu věřit. Ubezpečí mě až sperma v trenkách. Jejda. Něco mele, ale to nevnímám, jsem tak rád, že slyším jeho hlas a ty rty. Polibim ho."Miluju tě, tak strašně tě miluju, prosím, prosím zůstaň tu už se mnou, víš, jak dlouho tu sedím? Celý týden. A Monica mi včera hrozila, že mě nechá odtáhnout."

,,Tak moc jsi se chtěl nechat ošukat? "zasměju se. ,,Taky tě moc miluju," pohladím ho po tvářičce. ,,Neopustím tě, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy... Přeci jen jsme toho hodně nestihli. " Napatlám si na prsty jeho sperma.

"Teď jsi se probudil a už myslíš na sex." Usměju se na něj."Ne, nesedím tu celou dobu kvůli sexu. Bál jsem se o tebe!" Vzlyknu. "Když se tu zeptáš kohokoli, řeknou ti, že jsem cvok. Před třemi dny jsem tu pobíhal a křičel, že jsi se vzbudil. Chtěli mě odvést do ústavu, ale vlezl jsem pod tvou postel. Jsem tak rád, že jsi tu se mnou. Myslel jsem, že to už nevydržím." Vysoukal jsem ze sebe ty nejméně vážně příklady mého pobytu tady.

Přikývnu. ,,Ale už jsem tady a nikam tě neodvezou. Ale je fakt, že je dobře, že nemůžeš otěhotnět. Rodil bys totiž pořád, "zahihňám se. Jsem hrozně nadržený a on ani neví, co ho čeká, až se budu moct hýbat.

"A jak to s tím související? Ryane, nemáš teplotu?" Chci mu sáhnout na čelo, ale z toho rychlého pohybu se mi zatočí hlava. Možná bych měl vážně normálně jíst, přeci jen, týden bez jídla a Ryan byl TAM pak dva, tři dny normálně a teď zase půst zase týden. Rozplácnu se na zem vedle Ryanova lůžka.

Plácne sebou o zem a já rychle přivolám doktora a někam ho odnesou. Brzy sem přijde má rodina, ale já dokážu myslet jen na Sama. Co když mu něco je? Něco vážného. To se jako vyměníme na lůžkách? Zavřu oči. Musím čekat. Čekat a ta pitomá ručička na hodinách se pohybuje tak pomalu.

Na nosítkách mě odnesli do nějaké ordinace. Oči se mi samy zavírají, ale bráním se tomu.Na židli tam sedí můj starý známý doktůrek. Říká něco a nitrožilní výživě, že jsem nepoučitelný a že se mám stydět."Děláš tu ze sebe strašnou chudinku, vzpamatuj se, to ty máš být Ryanovou oporou, ne, aby se o tebe musel pořád strachovat." Říká a vyhrne mi rukávy a sejme ovazy, aby mě mohl připojit na kapačky, ale zarazí se."No, to si děláš srandu, ne?" Oboří se na mě, když si prohlédne ty čerstvé jizvy.

Konečně se vrátí a za ním si to rázuje ten úchyl. Zamračím se a přitáhnu k sobě Sama. ,,Nesahal na tebe? "zakroutí hlavou a rozpláče se. ,,Samí, klid." Utěšuju ho a hladím ho. ,,Co jste mu udělal! "vyštěknu a bolestně mě bodne v hrudi. ,,Co spíš udělal on," zavrčí nazpět.

Zlobí se, moc se zlobí a já to vůbec nechápu.Za zápěstí mě dotáhne k Ryanovi do pokoje, kde se ihned jdu přitulit k Ryanovi."Viděl jsi jeho zápěstí?" Zeptá se doktůrek a Ryan jen nechápavě kývne."Jak můžeš být tak klidný? Mluvil jsi s ním o tom? Proč? Kdy? Kde? Jak? Čím?" Nadechne se. "Řešil jsi to s ním nějak víc než pouhým řeknutím: prosím už to nedělej? Věděl jsem, že je Sam nepoučitelný, ale toto? Tolik ztráty krve a ta jeho hladovka." Div nenadává. A já to stále nechápu.

,,Hladovka? "zeptám se zmateně a otočím se na Sama. Ten sklopí hlavu. ,,Já... Slíbil mi to," hlesnu a doktor se rozesměje. ,,Slíbil mi to! To je ti doopravdy tak někde, že mu věříš? Vůbec ho neznáš. On potřebuje péči!" dál ječí a mě je hůř a hůř. Snažím se schoulit do klubka. Vím, že jsem neschopný. Vím to.

"Neobviňujte ho, je to moje vina, a pokud vím, tak si toho Ryan všiml jako jediný tady. Zdejší sestry si ani nevšimly, ničeho si nevšimly, ani chybějících nůžek, krve na umyvadle v koupelně, ničeho." Snažím se Ryana obhájit. "Všechno je to moje vina, sám jste to před tím říkal. Navíc chlape! Jak se o mě mohl starat, když byl TAM a pak v bezvědomí! Takže laskavě mlčte, sám po mě vyjíždíte, ale že byste se nějak staral tímto směrem..." Nevím, co říkám, je mi špatně a Ryan je teď kvůli mě smutný.

Pohladím Sama po ruce. ,,Klid, "usměju se a natáhnu se k němu pro polibek. ,,Prosím, běžte pryč," hlesnu směrem k doktorovi a on doopravdy odejde. ,,Same? " otočí se na mě. ,,Proč to děláš? Proč mi to děláš?"

"Co přesně?" Dělám hloupého. "Který případ myslíš? Ještě před tebou, to po tvém tam tom s Todem nebo ty nejčerstvější?" Začnu spolupracovat, ale vůbec to není snadné. Nejraději bych se zvedl a utekl. Ještě že mě Ryan drží.

,,Zadrž... Kolikrát jsi to udělal, když jsem nebyl mimo. " Tohoto se bojím nejvíc. Kolikrát to udělal a já místo toho, abych se o něj staral, litoval sebe. Jsem strašný a pak se zarazím. ,,Tys měl narozeniny!" vyjeknu a zrudnu rozpaky.,,Omlouvám se. Nic pro tebe nemám. "

"Teď po dobu, co jsi byl v komatu, tak ani jednou." Řeknu hrdě, ale i tak koukám do země.A mé narozeniny? Já měl narozeniny? "Mně bylo sedmnáct." Řeknu si překvapeně pro sebe. "Máš, máš pro mě ten nejlepší a nejhezčí dárek, jaký jsem si jen mohl přát. Vzbudil jsi se, jsi tady, neumřel jsi. To je to nejhezčí, co mi kdy kdo dal." Usměju se na něj. Ne, že bych někdy nějaký narozeninový dárek dostal kromě grupáče s otcovými kolegy v pěti nebo sadistického sexu s otcem v šesti letech.

Taky se usměju. ,,Moc tě miluju Same a a jsem za tebe tak hrozně rád, "rozpláču se. ,,Budeme už jenom spolu a a budeme si všechno říkat, žádné lhaní, žádné zamlčování." Chytím jej za pořezanou ruku a líbám mu ranky. ,,Už to prostě bude v pořádku, ohlídám si tě. "

To, že si mě ohlídá, řekl už tolikrát. Už tomu odmítám věřit. Miluju ho, ale toto prostě nechápe. Jak říkal dokturek, vždycky to naše povídání skončí takhle. Já: moc mě to mrzí. On: proč jsi to udělal?, já: nevím. On: Bude to v pořádku, ohlídám si tě. Vždycky to skončí touto frázi. "Dobře, ale Monica o tom chtěla ještě mluvit, až se probudíš. Já, ty, ona a doktorka, plus moje ruce, super sezení."

,,Ale... "zívnu a lehnu si. Je mi zase zle. ,,Ne, nechoď." Chytím jej za ruku. ,,Nemůžeš jít pryč. Nebudeš sám, "zamumlám a zahledím se na něj. ,,Zavolej je, ať to máme za sebou." S mírným povzdechem ho pohladím po tváři.

"Já nikam nejdu, nemůžu, jsi tu ty." A taky, kdybych se zvedl, tak bych se rozplácl na zemi a už bych se nezvedl. Vidím, že je mu špatně, mě je taky špatně."Necháme to na zítra, špoupni se." Jemně do něj žďuchnu, aby mi uvolnil místo na posteli.Lehnu si vedle něj a obejmu ho. "Tohle mi tak chybělo." Šeptnu a pak se mi zavřou oči a já tvrdě usnu, že ani nevnímám, že mi někdo přeci jen napíchne kapačky s tou nitrožilní výživou.

Když usne tak do místnosti vejde sestra a zavede mu umělou výživu. Pozoruju ho, jak spí. Je to moje vina. Vždy řeknu, že ho ohlídám a neohlídám, jenže je to hlavně jeho vina. Proč za mnou nepřijde? Proč to v sobě dusí? To mi nevěří? Ne, ne... Miluje mě a to je to hlavní. Miluje mě a já miluju jeho a tak to bude už navždy. Tu jejich přednášku zvládneme a Sam půjde k profesionálovi. Vyléčí se. Já se vyléčím. Bude to v pořádku. Snad. Zvládneme to... Musíme.

Konec