,,Same, klid, "zachraptím a obejmu ho a dovnitř vpadnou lékaři. Odstrčí Sama a začnou se mi věnovat. Sleduji ale jen Sama. Pláče, ale usmívá se. Já taky. Zvládl jsem to. Už budu jen s ním. ,,Řekl jsem, že tě jen tak neopustím," zasměju se a vyjeknu, když do mě zabodnou jehlu.

,,Neboj se." Políbím ho do vlasů a přivřu oči.
,,Miluju tě a proto se mě jen tak nezbavíš, "zasměju se, ale v očích mě zaštípají slzy.

"To jsem moc rád, ale proč, proč pláčeš?" Vyděsím se, když mi jeho slzy dopadnou na pokožku.
"Udělali jsme něco?" Dodá pro jistotu Samík.

,,Nic, nic, " setřu si slzy a usměju se.
,,V pořádku." Políbím ho na rtíky.
,,Víš, že popřípadě daruju všechny své orgány, které budou chtít? "

Zacpu si uši. "Na,na,na,na neříkej to, to nebude potřeba, na, na,na, na." K tomu pevně zavřu oči. Nechci na to myslet, ale Samík mi před oči hodí myšlenku rozřezaného Ryana a jak mu velmi drasticky trvají končetiny. 'Samí!' Vypísknu v duchu a nahlas vyjeknu, když se výjev přede mnou začne pohybovat. Všude krev a Ryanův křik.

,,Same! "vyděsím se a obejmu ho ještě pevněji.
,,Co se děje? No tak mluv se mnou. To byla jen sranda. " Panikařím.

"Samíku! Přestaň, přestaň prosím!" Křičím, obraz přede mnou se změní. Sedím na něčím hrobě. Podívám se, čí je. Ryan. Okolo stojí lidé a ukazují si na mě. Monica, Ryanuv otec, Zen s Tylerem a další. Říkají, že je to moje vina. Pak mě Samík konečně pustí a já se už tiše schoulím u Ryana v náručí. Nevím, na co mám myslet, jestli na to, co jsem viděl, nebo na to, že to udělal Samík a já netuším proč.

,,Klid, klid. "Mumlám a lehce ho líbám. ,,Je to v pořádku, neplakej. Co se stalo?" jsem nervózní. Co se stalo. Proč takto reagoval? Tak... Přehnaně.

"Všechno je to moje vina, Samík to říká, ukazoval to." Tisknu se k němu. "Já se ti za všechno tak omlouvám."

,,Cože? "vyjeknu a prudce s ním zatřesu. ,,Nic není tvá chyba, říkám ti to po milionté." Políbím ho. ,,Přestaň na sebe stále brát vinu. Nic jsi neudělal."

'No právě, nic jsi neudělal.' Syčí mi v hlavě Samík. 'Jestli to přežije, tak si uvědomí, jak moc ho táhneš ke dnu a opustí tě. Zustaneš zase sám, a když umře, tak to vyjde na stejno, nikdo tě nemá ani nebude mít rád.' Nechápu to, proč mi to dělá? Proč?"Proč je Samík teď tak zlý? Proč mě nemá rád? Proč to všechno ukazuje a říká?" Zoufám si Ryanovi. Netuším, co mám dělat, protože vím, že má pravdu.

Se zoufalstvím na něj pohlédnu. ,,Co ti ukazuje? "pohladím ho po hlavě. ,,Miluju tě a nevěř ničemu, co říká," šeptám. Jenže on je stále mimo. Nakonec se rozeběhnu pro doktorku. Musí mu pomoct.

Slyším, že mluví, ale před očima mám mrtvého Ryana, mrtvého Ryana na operačním stole a všichni stojí okolo a dívají se na mě. Jejich oči mě propalují. Snažím se utéct, ale ve dveřích stojí Ryan a Eliot. Zastaví mě, oni dva jen mlčí. 'Jsou mrtví kvůli tobě!'

Je naprosto mimo. Netuším, co se mu to děje. Je jako v transu. ,,Udělejte něco! "vyjeknu a hystericky a oni mě odtama odvedou. ,,Ne, pusťte mě!" Dívám se na zavřené dveře. ,,Musí mě za ním pustit! ",,Ryane, už pojedeš." Doktorka mě pohladí po hlavě a vlečou mě dál chodbou. Snažím se jim vykroutit, ale nemá to cenu.

Už ho neuslyším. Odešel? 'Spíš bych se ptal: Opustil mě?' "Ne! Ne! On by mě neopustil, on by nás neopustil! Slyšíš!" Odporuju Samíkovi a po slepu šmátrám kolem sebe."Same! Same! Co se děje?" Slyším hlas. Ryan? 'Ne, to je Zen.' Posměšně se uchechtne Samík. "Zene?! Zene?! Jsi tam? Kde je Ryan? Proč je Samík tak zlý? Nic nevidím! Jen tma a sem tam mi Samík něco přehraje! Co se to děje? Chci Ryana! Pomoc! Já ne, ne, pomoc!" Zoufale a naprosto hystericky křičím. "Same klid!" Chytne mě za ruku Zen. Jsem ta ztracen, že se nechám.

Ležím na pokoji. Od večera jsem nic nejedl,ani bych nesměl. Myslím na Sama. Jak mu je. Co když ho už neuvidím. Zase se rozpláču. Chci ho u sebe. Jenže tu není. Celou noc jsem nespal. Potřebuju ho. Nutně ho potřebuju. Doktor v bílém plášti přijde do pokoje. Je čas. Takže dnes asi zemřu. Pousměju se. Chci ho naposledy políbit. Naposledy sevřít v náruči. Naposledy ho vidět.

Omráčili mě se slovy, abych se netrápil. Bolí mě hlava. Sedím ve své hlavě a Samik naproti mě. Cítím, jak mé tělo někdo někam nese. Jen doufám, že za Ryanem. Kde vůbec je? Kolik je hodin? Šel už na tu operaci? Myslí na mě? Přežije to? Musí! Musí! A já musím za ním. Slíbil jsem mu to. Musím si pro něj koupit ty šaty a tanga a...'Ty musíš jen jedno! Konečně se sebrat!' Přijde ke mně Samík a profackuje mě.'Same! Já nechci být zlý, jen ti to říkám a ukazuju, aby jsi si uvědomil, že i přes to, co říká, tak tam tu vinu neseš. Ale to neznamená, že to musíš řešit řezáním. Nepomohlo to, nepomáhá a ani nepomůže, tak toho nech a seber se!' Křičí mi mé o tolik mladší já do tváře a já se stydím, stydím se za svou slabost.'Já odcházím, abys věděl, odcházím, vyřeš si to sám. Na to se nejde dívat. Už jsi na to sám.!' Vykřikne a zmizí. Zmizí? Počkat, co? On zmizel? On zmizel. Nevím, jestli mám mít radost, nebo se hroutit, že mě opustil i on.

Doktoři mi dají na obličej masku a já pomalu ztrácím vědomí. Oči se mi zavírají i přes můj odpor. Nechci. Neviděl jsem ještě Sama. Potřebuju vidět Sama. Tma mě pohltí a já se propadám do tmy. Z tmy mě probere nepříjemné pípání, křik, pláč a pak zase ticho. To ticho je příjemné. Moc příjemné. Jenže ho po nějaké době přeruší obzvlášť pištivý hlas. Brečí a fňuká. Je to nepříjemné. Ať mě nechá být. Chci dál spát. Chci zpět to ticho. Teď to zapípalo a zavřeštělo obzvlášť silně a já pomalu otevřu oči. ,,Co řveš? "zachraptím.

Otevřu oči, ležím na posteli a vedle mě s ustaraným pohledem sedí Zen a u něj uslzený Tyler."Same!" Vykřikne Zen a obejme mě a hned po něm Tyler."Nesmíš nás takhle děsit! Ne, když Ryan..." vzlykne.Vytřeštím oči. "Co Ryan?" Vyjeknu. Ti dva se na sebe smutně podívají."Skolaboval jim na sále a teď bojuje o život, ale doktoři mu nedávají moc velkou šanci." Řekne téměř neslyšně Zen a já doufám, že špatně slyším. To nemůže. Chci se zvednout. "To...co... Proč nejste u něj?" Chci za ním. "Ne, nepustí nás k němu, prý až bude alespoň trochu mimo ohrožení života."Tečou mi slzy, ne, ne, ne."Potřebuju na záchod." Vyběhnu ke koupelně k své spáse. Nůžky, snažím se myslet jen na ně a ne na fakt, že Ryan je jen pár krůčků od smrti a oni mě za ním nepustí.V koupelně se opřu o umyvadlo."Ryane! Tohle mi nemůžeš udělat," šeptnu a roztřesenou rukou vytáhnu nůžky. Bezmyšlenkovitě odmotám obvaz a podívám se na předešlé rány. Je mi ze sebe špatně a ve své hlavě slyším jen ticho. Opustil mě a Ryan? Ryan se rozmýšlí. Rozklepanou rukou si vyrobím novou čáru. Je křivá a kostrbatá, jako můj život. Cítím, jak se rozpadá, můj život a i já. Bez váhání udělám druhou, hezčí za Samíka. Odešla část mě. A Ryan? Bože! Neber mi ho!Půjdu za ním, obojmu ho, i kdyby jen mrtvé tělo. Spolu s krvácením zastavím i své slzy a jakoby nic odejdu z koupelny. Mířím do nemocnice, za Ryanem. Je mi jedno, kolik tam bude lidí, jestli na mě budou sahat. JÁ JDU ZA RYANEM. Proklouznu kolem ochranky areálu, v kterém bych měl být a neopouštět ho. Smůla. Cítím se naprosto tupě. Už jsem v nemocnici a bloudím uličkami, hledám jeho pokoj. Konečně. Našel jsem ho. Nikdo tam není, jen vedle pípajícího přístroje leží bledý můj Ryan. Ztuhle k němu dojdu a posadím se na židli hned vedle. Je to strašný pohled. Je to moje vina. On kvůli mě umře. Kvůli mě se to všechno stalo. Zase brečím. "Ryane! Ryane! Neopouštěj mě!" Snažím se překřičet ten ohlušující pípot."Prosím, ty mě neopouštěj," vzlykám a k tomu nesrozumitelně opakuju jeho jméno. Náhle ten přístroj začne pípat jako zběsilý a já začal pištět. Nevím, co se děje, co mám dělat. A pak... pak. Zázrak.Otevřel oči! Ryan žije, on žije!
"Toto už mi nikdy nedělej! Já, já myslel, že už, že jsi..." ignoruju jeho otázku a snažím ze sebe dostat své pocity.

,,Same, klid, "zachraptím a obejmu ho a dovnitř vpadnou lékaři. Odstrčí Sama a začnou se mi věnovat. Sleduji ale jen Sama. Pláče, ale usmívá se. Já taky. Zvládl jsem to. Už budu jen s ním. ,,Řekl jsem, že tě jen tak neopustím," zasměju se a vyjeknu, když do mě zabodnou jehlu.

Pro ty, co by se chtěli předčasně radovat, TOTO NENÍ KONEC. Tady jsem vám to chtěla seknout a nechar vás se šťastným koncem, ale to bychom nebyly mi, takže čtete dál.😜😂😘

Bože, on žije, je tu se mnou, zůstal tu se mnou. Nemůžu tomu uvěřit. Sednu si na vedlejší postel a tečou mi slzy štěstí. Doktoři ho kontrolují, ptají se ho, jak se cítí, jestli ho něco nebolí a tak. Já se na něj zatím jen z dálky dívám a doufám, že se mi to nezdá.Doktoři jsou už na odchodu s tím, že v léčebně nahlásí, že jsem tady. "Ty jsi tady. Tady se mnou. Neopustil jsi mě." Šeptnu a natáhnu k němu ruku, stále stále na něj koukám jako na ducha.

,,Nikdy bych tě neopustil, "natáhnu k němu ruce a obejmu ho. ,,Jsi moje všechno. Nikdy se tě nevzdám a až se budu moct zase hýbat, tak tě ošukám o první věc, která bude poblíž." Plácne mě do ramene a já se zahihňám. ,,Miluju tě. "

"Strašně tě miluju a Samík tě taky moc miloval." Vzlyknu a pevně ho obejmu. "Víš, on, on, on odešel, je pryč, a ty jsi tady. Ty jsi neodešel jako on."

,,Odešel? "zarazím se. ,,Proč by odcházel. Chtěl tu přece tak moc zůstat, Same, co jsi udělal!" chytím ho za ruku a přitáhnu ho k sobě.

Mírně syknu, když mě chytne za obvázané zápěstí. "Byl, je mnou znechucen, zlobí, zlobil se na mě, ale ale já, já to nezvládl, strašně jsem se bál a on pak ukazoval a říkal tak zlé věci a a styděl se za mě, řekl, že už se na to nemůže dívat, že jsem v tom sám a odešel. Opustil mě a teď je tady tak děsivé ticho." Ukážu na svou hlavu a bojím se mu podívat do očí.

Opatrně mu vyhrnu rukáv a slzy se mi nahrnou do očí. ,,Sakra proč? "šeptnu a pozoruju ty jeho dlouhé a hluboké rány na zápěstí. ,,Jak dlouho?" trochu zvýším hlas, ale on sebou škubne. Přitáhnu si ho do náruče. ,,Už nikdy to neuděláš, pokaždé, kdy se budeš cítit na nic, tak za mnou přijdeš a já z tebe vyšukám ty tvoje depresivní nálady." Pousměju se a setřu mu slzičky. ,,Miluju tě a vždy tu pro tebe budu."

Třesu se, on to vidí, proboha. "Omlouvám, omlouvám, já nevěděl, co dělat a tys tu nebyl. Mě to mrzí." Proč se na mě usmívá? Proč se mu nehnusím?

,,Je to v pořádku, "zašeptám a měkkce se otřu svými rty o ty jeho. ,,Moc tě miluju a jsi moje malé trdlo," opřu si hlavu o tu jeho. ,,Víš, že máš strašně krásné oči? "trochu se mi motá hlava a hučí v uších. ,,Jako nebe," spadnu mu do náruče a pohltí mě tma.

"Ryane?!" Vyjeknu a honem běžím pro doktory. Ti mě následně od něj vyženou. Sednu si na chodbu, nechápu, že, že se nezlobí. Samík mě kvůli tomu opustil, a on? On, on, Ryan, asi se ještě nevzpamatoval. Z pokoje odejdou doktoři a z ničeho nic se tu objeví jeho rodina a nahrnou se dovnitř a mě nechají sedět venku.