"Ale já to myslím dobře, kdyby se nejednalo o tebe, ale o kohokoli jiného, tak bych taková hysterka nebyl." Trvám si na svém. Divně se na mě podívá. "Promiň..." šeptnu a pohled už raději věnuji jeho košili.

Proč se o mě musí tolik bát. Bylo by lepší, kdyby si ke mně nevypěstoval žádnou náklonnost. ,,Same, kdybych umřel. Slib mi, slib mi, že budeš žít dál. " Pevně ho chytím za zápěstí. ,,Slib mi to."¨

Podívám se mu do očí, zase mi tečou slzy. "Ne, toto ti slíbit nemůžu, slíbím ti cokoli, ale tento slib bych nebyl schopný splnit. Navíc, co jsem bez tebe?" 

,,Jsi dokonalý, Same, prosím. Chtěl by si snad, abych se zabil, kdyby jsi byl na mém místě? " Nedovolím mu to. Nedovolím. 

"No, nechtěl." Odmlčím se. Nechtěl, ale on má rodinu, přátele, jídlo, peníze, střechu nad hlavou. Já mám ale všechno jen díky jemu. "Nechci, aby to vyznělo škaredě, ale uvědom si, že bez tebe jsem bezdomovec. A já, já to už nezvládnu, žít na ulici, žít, žít bez tebe. Nechci ti slibovat něco, co nemám šanci dodržet, promiň." Šeptám mu do košile.

,,Nikdo tě na ulici nevyhodí a ty už máš rodinu. Brácha tě má rád a třeba se jednou dáte dohromady. Vypadá mnohem lépe než já." Pokusím se usmát, ale místo toho se bolestně usměji. ,,Budeš mít všechno. "

"Ty to nechápeš." Vzlyknu a jen slyším, jak doktůrek opouští s tichým naschle místnost."Ty jsi moje součást, když umřeš, umře i moje větší polovina. Bez tebe jsem jako tělo bez duše, dítě bez rodiny, země bez lidí... bez tebe jsem nic." Kdybych se nebál, že mu ublížím, praštil bych ho. "A nedělej, že si nepamatuješ můj rozhovor s Danem, když jsi poslouchal za dveřmi a on mi říkal, že ho přitahuju." Štve mě, tak moc mě štve. "A neříkej mi ještě k tomu všemu, že bys po mé smrti taky nechtěl skončit. Ryane, oba se už známe až moc dobře."

Jen na něj němě zírám. ,,Promiň." Přitulím se k němu. ,,Vždyť stejně nezemřu, ne? " Zasměju se a snažím se uklidnit. ,,Same?" Zadíval se na mě. ,,Pomiluj se se mnou."

"Ne, neumřeš." Špitnu a víc se k němu přitisknu."A tady to chceš? Kdykoli může někdo přijít." Vzdychnu, když mi jeho ruka doputuje do rozkroku.

,,Nikdo nepřijde, "zašeptám a rukou mu začnu třít a vzrušovat penis. ,,Ale budeš muset být potichu, vždy jsi totiž tak zatraceně moc hlasitý." Políbím ho na rtíky, nasliním si prsty a začnu jej pomalu připravovat. 

"Já za to ale nemůžu, můžeš za to ty." Vzdychnu, když mi sundá kalhoty a jeho prsty putují k mému vstupu. "A jestli někdo přijde, tak je toto součástí naší terapie." Usměju se na něj. Dám mu všechno, všechno, co bude chtít.

,,Taková terapie se mi moc líbí, "zavrním a začnu mu dráždit prostatu. Slastně sténá a různě se kroutí. Brzy jsme již nazí a Sam se nade mnou sklání. ,,Povozíš se na mně?" Olíznu mu bradavku a zatlačím na jeho špičku. 

Vzpomínka
"Pojď se na mě povozit jako velký kluk, no tak, Same, nebuď baba." Řekl táta. "Ale koníkům se jezdí na hřbetě." Nechápu já. "Vždyť říkám, že takhle jezní velcí kluci a TY CHCEŠ BÝT VELKÝ KLUK!"

Konec vzpomínky

Steče mi pár slz, když se mi vrátí první 'jízda', a pevně obejmu Ryana. "Tohle už prosím neříkej."

Pláče, pláče kvůli mě. Zase. Sundám ho ze sebe. ,,Pro-promiň." Vstanu a vyběhnu na vratkých nohou ze dveří. Zamknu se na záchodech a začnu zvracet. Jsem nechutný. Jsem stejný jako oni a proto jsem musel trpět. Zasloužil jsem si to. Znovu se vyzvracím a tentokrát plivu i krev. 

Ne, tak jsem to nemyslel. Chci ho u sebe, tak moc ho chci u sebe. Rychle posbírám naše věci, ty své si obleču, a utíkám za ním na záchod. "Ryane, Ryane, prosím, pojď za mnou, obejmi mě, prosím." Vzlykám nalepený na zamčených dveřích.

,,Ne, jsem, jsem odporný." Znovu se začnu dávit.,,Jsem nechutný člověk, který by měl umřít a taky umře. " Beze mě mu bude líp. Určitě. Prostě, musí. Prosím. 

Co jsem to zase udělal? Co teď mám dělat? Co mám dělat? Brečím."Ne, ne, ne! To neříkej, prosím!" Vzlykám a bezmocně mlátím do dveří. "Já tě miluju."

,,Já tě taky miluju." Otevřu dveře a spadnu na Sama. ,,Promiň, nechtěl jsem, jsem odporný a strašný. " Třesu se a pláču. ,,Měl bych se ti hnusit."

"Ne, ne, ne, proč to říkáš?" Šeptám, tisknu se k němu, jakoby na tom závisel můj život. "Já tak moc chtěl, potřeboval náhle obejmout a utěšit a ty jsi utekl. Proč jsi utekl? Už tě to nebaví? Utěšovat mě? Vyčítám si, tak moc si vyčítám, jak jsem měkký."

,,Ne, to ne. Já, já. Zpanikařil. Odpusť." Klepu se. Ne. Proč se zase obviňuje, je to má chyba. Jen a pouze má. Obejmu ho. ,,Půjdu si lehnout, "zašeptám. 

"Můžu jít prosím s tebou?" Šeptnu taky a pevně se ho držím. "A už prosím neříkej ty věci o umírání. Já, já to nechci slyšet, prosím, ty to přežiješ a potom už bude všechno v pořádku a my budeme spolu."

Jen kývnu. Jsi tak naivní Same. Tak moc naivní.Vejdeme do pokoje a já si lehnu do postele, posunul jsem se a udělal mu místo. Zahleděl jsem se na něj a čekal, že si lehne ke mně. Nestalo se tak. 

On je na mě naštvaný. Všechno jsem udělal špatně. Chce se mi zase brečet. On mlčí, teď už leží na posteli a mlčí, čeká, až si za ním lehnu. Snad."Zajdu ti ještě pro něco k jídlu a pití. Hned jsem zpět." Nečekám, až něco řekne a mizím pryč. Jsem tak strašný přítel, ale je toho moc.

Zavřu oči a zabraňuji slzám vytéct ven. Zakryju se peřinou a schoulím se do klubíčka. Třesu se a ani se třást nechci. Brečím a ani brečet nechci. Umírám a... najednou si umřít přeju. 

Cítím se tak zle, uboze, slabě... ani nevím jak ještě. Všechno, všechno, co se Ryanovi v poslední době stalo je jen a jen moje vina. A navíc umírá. Proč? Protože se kvůli mě dostal TAM a tam mu moc moc ubližovali a dokonce i otrávili.Nevydržím to, kdo by to taky vydržel. Samík se mi snaží vyrvat ovládání, ale já, mé tělo se nenechá. Vkrademe se do sesterny, která je z nějakého, mě neznámého, důvodu, prázdná. Jsem tu jen pro jedinou věc, která je mi teď schopná pomoct. Hledám něco ostrého. Mé oči padnou na obyčejné nůžky. To bude stačit, jsou tupější, ale aspoň způsobí víc bolesti. A já? Já na chvilku přestanu cítit všechnu tu vinu.

Probere mě teplo a já automaticky omotám ruce kolem maličkého těla. ,,Promiň, Same, jsem hrozný." Zabořím mu nos do vlasů a nadechnu se. ,,Už se tě takto nebudu dotýkat ani mluvit, když nebudeš chtít." Znovu zavřu oči. Jsem unavený a vyčerpaný a hlavně smutný.

Stojím nad umyvadlem v jakési koupelně a dívám se, jak se mé problémy, výčitky a vina nechtějí utopit v moři krve. Člověk by myslel, co všechno by mi zrovna, kromě Samíka, neběželo hlavou. Ale já jsem prázdný, koukám do umyvadla. Vypnul jsem. Konečně.Už klidnější, se se sklenicí vody a jablkem vracím za Ryanem. O tomto se nesmí dozvědět. Popotáhnu si dolů rukáv s čerstvými obvázanými ranami. Lehnu si k němu do postele a užívám si jeho přítomnosti. Jestli opravdu umře, půjdu za ním, kromě něj mě tu už nic nedrží."Nejsi, nemohl jsi to vědět." Šeptnu. "A dobrý, já chci, aby ses mě tak dotýkal, chci, abys na mě tak mluvil, ale taky chci, aby jsi mě i utěšoval a objímal. Vím, jsem náročný."

,,Nejsi, to já jsem neschopný." Obejmu ho. Je moje všechno a já ho nechci zklamat. Chci pro něj být dokonalý, chci být jeho rytíř. Jenže jím nejsem. Jsem moc slabý a ubohý. Ano, došel jsem k závěru. Beze mě mu bude líp.