Ráno jsem se vzbudil a ještě se zavřenýma očima obejmul osobu vedle sebe. Ryan. Objal mě nazpátek. Přitulím se k němu a on se malinko uchechtne. Ryan? Otevřu oči a podívám se mu do obličeje. Usmívá se na mě. TO NENÍ RYAN! Trhnu sebou, až spadnu z postele. "Dobré ráno." Ozve se z postele. Zen. Doktor, Zen. Já jsem v té léčebně! Začnu se klepat.

Moc jsem nespal. Nezvládl jsem to. Vyšvihnu se z postele, ranní hygienu mám za sebou během okamžiku. Rychle se nasnídám a čekám, než mě odvezou za Samem.
,,To se tam tak těšíš?" ozve se hlas mého milého bratra.
,,Co je ti po tom." Odseknu a zadívám se na něj.
,,Víš co by mě zajímalo? Jestli si to alespoň ten kluk užil," prskne. Neodpovím, jen se roztřesu. Zatváří se vyděšeně.
,,P-promiň to jsem nechtěl."
Vzpamatuju se.
,,Já alespoň nespal s učitelem, "zasyčím a on s rozzuřeným obličejem odejde.

"Klid Same, klid." Řekne klidně a klekne si vedle mě na zem. Je vidět, že se přemáhá, aby mě neobjal. "On, on, on to nebyl sen?" Šeptnu zničeně. "Ne." Povzdechne si, ale usmívá se na mě. "Same, jsem tu pro tebe, ano, když budeš něco cokoli potřebovat." Šeptne a dá mi ruku na rameno, opatrně, aby mě nevyděsil.
"Děkuju." Špitnu. "Ale Ryana mi asi nepřivedeš, co?" Pokusím se o vtip. "To asi ne, ale můžu tě obejmout, poslouchat, ošetřit, utěšit." Uchechtne se. "To jsem asi rád. Chtěl bych být zdravý, abych nedělal Ryanovi ostudu a starosti. Chtěl bych žít bez strachu, nebo aspoň třesu při byť jen sebemenším dotyku, nebo většímu počtu lidí." Řeknu mu svůj cíl.
"To je hezké, a necháš mě ti s tím pomoct?" Zeptá se mě.
Zaváhám. Podívám se mu do očí, je v nich naděje a starost. "Jo, a já se pokusím pomoct tobě." Usměju se na něj. "Děkuju, navrhuju ti udělat pokus. Budeš se snažit plnit, to co řeknu, vždycky alespoň na chvilku, co to půjde." Řekne. Zní to zajímavě. "Například řeknu, teď mě sám od sebe obejmi, začneme na mě a potom bychom přešli třeba na podej ruku doktorce a tak. Budeme vždycky dobu dotyku prodlužovat a při tom pozorovat tvůj třas a dech, ano?" Zní to tak jednoduše, i když to tak nebude. 'Samíku, co myslíš?' Zeptám se ho a on začne o tom, že to bude zábava a budeme si hrát na loutky. "Souhlasím." "Tak na to si plácneme!" Začne hned.
Tak to bude těžký.

To s tím učitelem jsem neměl asi vytahovat, ale to, co řekl on, bylo odporné. A to, že jsem to byl já, kdo překazil ten jeho románek. Ten úchyl ho využíval. Ochránil jsem ho a od té doby mě nenávidí. Je mi to hrozně líto, ale omlouvat se mu nebudu.
Konečně do místnosti vejde Monica.
,,Jedeš tam až odpoledne. "
,,Proč?" vyjeknu.
,,Prostě proto." Naštvaně na ni zírám a nakonec vytáhnu telefon a napíšu Samovi, že přijedu až odpoledne. Snad to zvládne. Snad to zvládnu já.

Po deseti minutách dohadování a přemáhání jsem si s ním přeci jen plácnul. Má velkou trpělivost.
Pípne mi telefon. Ryan, Ryan. Po cestě se téměř přerazím, jak se chci k tomu mobilu dostat.
Přijede až odpoledne. Ach jo. Sklesle si sednu na postel a koukám do země.
"Samí, můžeme si zatím spolu hrát a povídat, než přijde, ukážu ti to tady." Usměje se na mě. "A teď tě objemu." Oznámí mi pro jistotu dopředu a přitiskne si mě k sobě. Není to nepříjemné, ale není to prostě Ryan.

Dál brouzdám po internetu.
,,Co děláš?" Bratr.
,,Nic, jen se dívám."
,,Chceš změnit léčebnu?"
,,Jsi normální? Víš vůbec, co je tohle za místo?" Začnu mu vše vysvětlovat a popisovat. On jen kýve hlavou.
,,Ryane, jedeme!"
Rychle vystřelím ze svého pokoje. Nasednu do auta. Už jedu Same.

Celé dopoledne si Samík hrál s Zenem a já odpočíval a přemýšlel. O Zenovi, o svém asi novém kamarádovi. A taky o Ryanovi, co asi dělá, jestli se netrápí a tak. Uběhlo to nečekaně rychle. A už byl oběd. Čekal jsem něco jako kousíček tvrdého shnilého chleba a doušek vody, nebo jestli vůbec něco, jako to bylo TAM.
Ale se Zenem ruku v ruce jsme došli do jídelny. Říkal, že se po cestě budeme držet za ruce, abych si zvykl já a v jídelně se on mě nesmí ani dotknout, aby si zvykal on. Sedli jsme si naproti sobě ke stolu v rohu a čekali. Jídelna se postupně zaplňovala pacienty i pracovníky. Bože, tolik lidí. Nádech, výdech, nádech, výdech, jsou daleko, u stolu sedím jen se Zenem.
Horší to bylo, když jsem si musel stoupnout do fronty pro jídlo. Taková mačkanice. Brr. Nakonec jsem to se Zenovou pomocí zvládl. Stopli jsme si úplně na konec a Zen stál tak, aby byl případně mezi mnou a jinou osobou. K obědu byl guláš.

Konečně dojedeme na místo a já okamžitě zamířím do Samova pokoje. Cestou nikoho nepotkám divné. Vejdu do pokoje. Nikde nikdo. Sednu si na Samovu postel. Snad brzy dorazí.
Už uplynula asi hodina a pořád nic, už se zvedám, že ho půjdu najít, v tom se rozletí dveře a dovnitř vejde Sam a za ruku drží Zena. Zmateně, ale šťastně se usměju.
,,Ahoj, Samí."

Po obědě počkáme, než všichni odejdou. Potom mě Zen čapne za ruku a už se vracíme zpátky do pokoje, kde na mě čeká překvapení. Když otevřeme dveře, tak na posteli sedí Ryan. Pustím Zenovu ruku a promnu si oči. Je to Ryan, štěstím se na něj vrhnu, až spadne zády na postel. "Ryane, Ryane..."

,,Samí, klid." Zasměju se a pocuchám ho ve vlasech a následně ho políbím.
,,Moc jsi mi chyběl." Pohladím ho po tváři a on se usměje.
,,A děláš úžasné pokroky." Zazubím se a obejmu ho.

"Ty mě taky." Usměju se a zavrtám se mu do náruče.
"Jak to myslíš, jaké pokroky?" Nechápu. Zen si odkašle.
"A Ryane, toto je Zen, můj kamarád." Řeknu pyšně. "Je místní pacient, ale i doktor." Pochlubím se a mrknu na Zena.

,,Doktor? " zeptám se překvapeně. Když oba přikývnou, nechám to radši být.
,,No, už dokážeš snášet, nejen mé doteky." Zazubím se na něj a opět ho políbím. Jeho rty mi hrozně moc chyběly.

"A to je dobře, že jo?" Výskne Samík a stále se po něm plazíme, nemůžeme se ho nabažit. Konečně je zase s námi.
"Jelikož máme sezení ve třech, tak se uvidíme za hodinu tam, teď vás nebudu rušit." Mrkne na nás Zen a už je pryč.
"Ryane, já jsem tak rád, že jsi tady. Co jsi celou dobu dělal? Co jsi měl na oběd? Vyspal si se dobře?"

,,To je moc dobře, "usměju se.
,,A moc dobře jsem nespal, nějak jsem bez tebe nemohl usnout a vlastně jsem byl na internetu a k jídlu jsem měl palačinky." Vyjmenuju mu to všechno.
,,A co ty?" Cvrnknu ho do čela.

"Já jsem myslel na tebe a chtěl jsem ti udělat radost a najít si kamaráda, a Zen chtěl taky kamaráda, tak se to nějak sešlo. Uzavřeli jsme dohodu, snažím se dělat, to co on říká a on se jako doktor za mě přimluví u plášťovky. A na oběd jsme měli guláš." Vysypu ze sebe a silně ho objímám rukama, ještě nejmíň třináct dní, než budu zase doma, s Ryanem, spát v noci vedle sebe.