Je úplně jako Eliot. "Ještě mi řekni, že se jmenuješ Eliot a já sebou asi seknu." Šeptnu neslyšně.
Co mu mám říct? Dívám se mu do jeho vážných očí. Teď vidím, že se ho asi nezbavím ani kdybych chtěl. Ale zaslouží si znát pravdu, když už se do toho po hlavě vrhl. Záchranář jeden.
"Víš... nic ti neřeknu, pokud mi neslíbíš, že nebudeš jančit. Stejně s tím nic neuděláš." Řeknu s chladným úsměvem. Taky to myslím vážně. Pokud chce pravdu, musí si ji vysloužit.

,, Platí a jen tak mimochodem mé prostřední jméno je Elliot ale nepoužívám ho. Zní hrozně." To jméno mám po dědovi, kterého jsem nikdy nepoznal. Vím jen, že to byl hodně krutý muž.
Zadívám se na něj. Po úsměvu není ani památky. Vypadá tak vážně a smutně. Hlavně smutně. Bojím se toho, co uslyším.

Doslova zamrznu. On se i jmenuje Eliot. Sesunu se ze židle s ranou na zem. To není možné. Reinkarnace. Ne, vždyť jsou stejně staří. Nenechám tohoto Eliota umřít. "Už mě nesmíš opustit, už ne, Eliote, slyšíš?!" Zakřičím směrem ke stropu. Tečou mi slzy. Znovu.

Nenene. Co se to děje. Najednou se sesunul k zemi. Sakra chci se ho dotknout, ale co když to skončí, jako minule? Najednou začne něco pokřikovat, něco o tom, že už ho nesmím opustit. Nevydržím to. Obejmu ho a houpu ho v náruči jako malé dítě.
,, Já tě přece nikdy neopustím. Nikdy. Jsem u tebe ano? Jsem tu. " Tak moc se bojím jeho reakce.

"Eliote, proč mi to děláš? " šeptám, když mě Ryan obejme. Jsem celý ztuhlý, slzy mi tečou proudem. Bojím se pohnout. Malinko se klepu, ale jen malinko. A to je zvláštní. Teď to zvládám nějak líp. Mohl bych tvrdit, že mi to bylo i trošku příjemné. Čím to bude, že Eliote?

Trochu se uklidnil. Díky bohu. Pořádně si ho vyhoupnu do náruče a přemístím se s ním na gauč. Je lehký jako pírko. Musím ho pořádně vykrmit. Bůhví jestli pořádně jí.
Sedím na gauči a Sam na mě pololeží polosedí. Objímám ho jednou rukou a tou druhou mu výskám ve vlasech. Když jsem byl malý uklidňovalo mě to. Třeba to pomůže i jemu.

Nechápu, nechápu se, jak to, že je mi to příjemné a nechce se mi od něj. Jsem ještě divnější než obvykle.

Mám pocit, že se ke mě ještě víc namáčkl. Je to nezvyk ale je to příjemné. Je jako malé ústřední topení. Náhle uslyším zachrápání. Usnul?...Ano. Vypadá to tak. Opatrně ho zase zvednu a přenesu do ložnice, kde ho položím na postel. Pořádně ho zababuším do teplé deky, až mu kouká jen hlava. Je roztomilý. Už se zvedám k odchodu, když si vzpomenu na to poranění. Opatrně mu vyndám ruku a vyhrnu rukáv. Dva obvazy? Proč? Zamračím se. Opatrně odmotám ten nenasáklý krví. Zalapám po dechu. To si udělal sám? Proč proboha. Oči se mi zalijí slzami. Moc vzpomínek. Špatných vzpomínek. Obvaz mu zase uvážu zpět a nechám ho spát. Musí mi říct proč to udělal. Musí mi říct proč je takový jaký je. Já to prostě potřebuju vědět.

"Ahoj." Usměju se na nově příchozího. "Ahoj." Zamumlá. Má tmavé hnědočerné až červené vlasy a modré oči. Podle mě zvláštní kombinace. "Jsem Sam a ty?" Konečně jsem schopný nějak fungovat mezi lidmi, konečně mě pustili, tak toho hodlám využít. Ten kluk vypadá tak zajímavě. "No, já jsem Eliot." Podrbe se vzadu na hlavě. Je nervózní, ale proč? "Proč jsi tak nervózní?" Usměju se na něj.
"Ty to nevíš? Říkali, že jsi nemocný. Prý máš rád kluky a ne holky." Vypadne z něj jemně. Já to nechápal, dokud jsi mi to nevysvětlil.
"Co? Kdo jim to řekl?" Začnu vzlykat. Myslel jsem, že konečně budu mít kamarády a ono toto.
"Ne, neplač, mě to nevadí, pokud mi slíbíš, že na mě nic zkoušet nebudeš." Proneseš nejistě.
"Ne, nezkusím. Budeš můj kamarád?" "Jo, jinak bych tu s tebou nebyl. Neboj, nejsem jako ostatní. Já tě nezradím."
S trhnutím se vzbudím. Začnu se zmateně rozhlížet, kde to jsem? Jak jsem se sem dostal?
Slíbil, že mě nezradí. Slíbil to! A i tak, i když jsem mu říkal, že to nemá dělat, udělal to. A, a, a potom mě tu nechal. Nechal mě tu samotného.

Leknu se, když prásknou dveře od ložnice a já uslyším dupot, který směřuje do kuchyně. Ruka se mi smekne a já tak místo zeleniny trefím nožem svou ruku. Ostří mi projede kůží, jakoby to bylo máslo. Bolestně zakňučím. Zatraceně moc to bolí a štípe. Rozmáchnu se druhou rukou a tak nechtěně vrazím do kovového hrnce, který mi spadne na nohu a voda v něm se rozlije po podlaze. Skákajíc po jedné noze se snažím hrnec zvednout, místo toho se mi ale smýkne noha a já dopadám hned vedle hrnce. Do očí se mi nahrnou slzy. Tohle vážně bolelo.

Když mi dojde, že jsem nejspíš u Ryana, tak si to rázuju do kuchyně, kde uvidím doslova spoušť. Ryan leží na zemi v louži vody a z ruky mu teče krev. "Cos dělal?" Vyjeknu. A než si stihnu uvědomit, co vlastně dělám, tak ho zvednu na nohy. Je vidět, že kulhá a dovedu ho ke stolu. Vezmu ubrousek a přiložím mu ho na ránu.
Co jsem to právě udělal? JA SE HO SÁM OD SEBE DOTKNUL! Vykulím oči a odskočím od něj, ale podklouzne mi noha na té vodě, takže ji pěkně vytřu. Začnu se zase klepat. Co, co, co? Co to do mě vjelo?

Sam mě odvedl ke stolu? Sam se mě dotkl? Sám od sebe? Nechápal jsem. Ani on to nejspíš nechápal, protože ode mě po tom uvědomění leknutím odskočil. Jak se ale tak rychle vrhl zpět tak mu podklouzly nohy a on stejně jako já, podctil podlahu svou návštěvou. Okamžitě jsem vyskočil s tím, že mu pomůžu. Moje nohy a mokrá podlaha měly ale opět jiný názor. Dnešek byl takovým leteckým dnem. S žuchnutím jsem Sama následoval na podlahu. Dopadl jsem přímo na něj. Rychle jsem se nadzvedl na rukou a nohama se pokoušel taky zapřít. Jak jsem se, ale snažil nalézt rovnováhu a nerozmáčknout Sama pod sebou ,omylem jsem mu kolenem zatlačil na rozkrok.

Co, co, co to dělá. Chtěl mi asi pomoct vstát, místo toho leží na mě.
Leží na mě. Nádech, výdech, nádech, výdech. Co kurnik dělá jeho koleno v mém rozkroku. To je ještě horší než když na mě ležel. Rychle mu tu nohu oddělám pryč. To už je dnes po třetí, co jsem se ho sám od sebe dotknul. Panebože! Eliote! Třesu se, třesu se. Nádech, výdech, nádech, výdech. Je to jen Ryan. Kdyby mi chtěl něco udělat, tak už to udělal. Nejlepší možnost měl, když jsem spal. Dokonce se za mě i pral. Snažím se uklidnit a neudusit. To moje nádech výdech a Ryanova váha plus mé pohuble tělo nezvládá.

Konečně se vyhrabu na nohy. Poraněnou ruku mám celou od krve a i na podlaze je jí cellem dost.
,, Omlouvám se. Moc se ti omlouvám." Začínám panikařit.
,, Je mi to hrozně moc líto, chtěl jsem ti pomoct a smekla se mi zase noha a pak. To koleno to jsem nechtěl já... " Pomáhám mu se posadit. Sám se pak opatrně zvednu a kulhavou chůzí zamířím pro skleničku s vodou. Vše zvládnu bez úhony a skleničku podám Samovi.
,, T-tady vezmi si."

"Děkuju." Snažím se vzpamatovat, ale nějak mi to nemyslí a pak uvidím tu krev, hromadu krve. A ještě ke všemu není moje! Vyděšeně se podívám na Ryana, který se posadil naproti mě. Zvednu se a obejdu kaluž. "Kde máš lékárničku?" Zamumlám. Chce stát, ale to mu rukou nedovolím. Zase jsem se ho dotkl. Ale teď to nemůžu řešit, vždyť krvácí a to dost. Z toho, že jsem se ho dotkl je ještě zaraženější než já. "Seď! Kde je?!" Rozkážu.

,, V koupelně. První dveře vlevo." Vyžbleptnu a nechápavě ho sleduju, jak si to mašíruje do koupelny a jak při chůzi kroutí zadkem. Nemůžu od něj odtrhnout oči. Ani si to neuvědomím a už je zpátky i s lékárničkou. Čekám co udělá. Zase se mě dotkne? Dobrovolně se mě zase dotkne? Pořád mám pocit, že se prostě sebere a uteče pryč a já ho už neuvidím.

Donesu tu lékárničku a vyndáme vše potřebné. Je mi jedno, že se nejspíš za chvilku z toho všeho zhroutím, ale on nemůže vykrvácet, on mi nemůže odejít.
Čapnu jeho ruku a začnu mu ji prohlížet. Trefil žíly v zápěstí, ale ne tepnu, to je dobré znamení. Ale už ztratil hodně krve a popelá v obličeji, musím jednat rychle. Zacpu ránu a očistím ji okolo, vezmu tlakový obvaz a pevně mu ho uvážu. Přišoupnu mu sklenici, kterou původně přinesl mě. "Pij." Rozkážu.

Poslušně udělám to co po mě chce. Je velký nezvyk vidět ho takhle neústupného. Dopiju a sklenici položím vedle sebe. Pokusím se zvednout na nohy, ale zatočí se mi hlava a před očima mám černé skvrny. Chytím se stolu a snažím se to rozdýchat. Mám pocit, že sebou brzo seknu. Přijdu si jak opilý.

Rychle ho podepřu a dotáhnu ho do jeho pokoje na postel. "Lehnout!" Přikážu. "Za chvilku jsem zpět." Sice o tom, jak se léčí krvácení moc nevím, ale mě pomáhalo doplnit tekutiny a zvednout ruku, aby se odkrvila. A to hodlám udělat. Najdu nějaký korbel na pivo a naplním ho vodou. Donesu mu ho a sednu si na zem před jeho postel. "Pít a zvedni tu ruku jakoby jsi se hlásil, aby ti tam nešlo tolik krve." Řeknu mu,...ale když vidím, že tu ruku ve vzduchu neudrží, tak si sednu k němu a držím mu ji tam sám.

Jen se usmívám. Přijde mi to hrozně legrační. Zachichotám se.
,, Samí víš, že takhle vypadáš strašně sexy, jak se nade mnou takhle skláníš?" Zase se zasměju. Ani nečekám na jeho reakci. Stáhnu ho k sobě do postele. Oba dva nás přikryju peřinou a Sama si k sobě přitáhnu, jako malého medvídka. Začínají se mi klížit oči. Jsem strašně unavený.

Co to dělá? Co to říká? Vypadl jsem konečně ze svého "módu" a začal si plně uvědomovat, co se stalo, kolikrát jsem se ho dotknul a že tu teď ležím s ním v objetí. To je na mě moc. Rychle se od něj vyhrabu. Ještě mu zkontroluju tep. Slabý a je vidět, že první obvaz protéká. Vezmu jeho mobil, který leží na stolku a zavolám záchranku. Vše jim vysvětlím a oni jsou do 10 minut tady. Pochválí mě za rychlou práci a ošetření a odvezou si Ryana do nemocnice. Zůstanu v jeho bytě sám. Utřu vodu z podlahy v kuchyni, zabouchnu za sebou a vydám se k sobě domů. Musím zpracovat, co se to stalo.