DŮLEŽITÉ, PŘEČÍST

Ahojte 😘, určitě jste si všimli, že se blíží prázdniny, a s nimi i tábory, dovolená a tak.
Co bych tím chtěla říct?
No, hlavě to, že teď úterý středa mám školní výlet a pak od pátku na víc než 14 dní tabor ====>>>> nebudou zveřejňovány nové kapitoly.
Z toho důvodu dnes zveřejním tuto a večer ještě další kapitolu, pak v úterý a ve středu jednu po a před odjezdem, ve čtvrtek dvě a v pátek jednu.
Nevím, jestli vám to alespoň trošku vynahradí ty následující týdny, ale snad jo.
Taky bych vám moc chtěla poděkovat, jelikož tento příběh je asi už týden a půl na prvním místě v kategorii Povídky. Takže vám moc moc děkujeme.
A teď už ke kapitole, čauky večer😉.

"Myslíte ty o Noně, šíkaně nebo ještě o něčem jiném?" Vypískne Samik a já si rychle zakryju pusu, ale on převezme kontrolu.
"Měl, tento i minulý týden, ale myslím, že byste měla povídat spíš o tom, co se mu stalo včera." Řekne Samík a já jen tajím dech. Promiň Ryane.
"Protože to dneska bylo strašný! On si chtěl se Samem hrát, ale naopak, nelíbilo se mu to, ale i tak chtěl našeho ptáčka v zadečku, já to nechápu."

Zrychleně dýchám a těkám očima po místnosti. Nedokážu se na nikoho podívat. Musel to říkat? Musel říkat, že nejsem v pořádku? Vím, že to řekl vlastně Samík, ale i tak to jedna má část bere jako zradu.
,,Ryane? Proč si trval na něčem takovém?"
,,Nevím." Zamumlám a dívám se z okna. Uklidňuje to. Nehty si zatínám do kůže. Pomáhá mi to.

Promiň, promiň, promiň, promiň, promiň Ryane.
"Trval na tom, protože nám nevěřil, že když nám to dělá on, že nás to nebolí." Vykládá Samík dál. Chci, tak chci své tělo, své hlasivky zase ovládat já, ale on mě nenechá.
"Ryane, nevíš, proč Sam pořád opakuje: 'Promiň, promiň, promiň, promiň, promiň Ryane.' Brečí a snaží se mi vzít ovládání?"Zeptá se nechápavě.

Škubnu sebou a usměju se.
,,To je dobrý, není důvod brečet, vždyť je to pravda." Rukou si prohrábnu vlasy a zadívám se na doktorku. Ta si jen cosi zapisuje, náhle ke mně zvedne pohled a já přesně vím, co chce říct. Zavrtím hlavou. Nemůže to Samovi říct.
,,Samíku, pohyboval se teď Ryan v blízkosti vysokých míst? "
,,Proč bych to dělal?" vyjeknu. ,,Bojím se výšek." Snažím se normálně dýchat. Očima těkám sem a tam. Nechci, aby to věděl. Nechci, aby věděl, že jsem se pokusil zabít.

"Né..." odpoví Samik váhavě, jak se snaží si na něco vzpomenout.
"Byli jsme jen na horách a tam pro nás jednou musel na střechu hotelu, myslí." Řekne.

,,To nic nebylo, to Sam vypadal, že chce skočit. Já rozhodně skočit nechtěl."
,,Ryane, přestaň. Přece zase nechceš být pod drobnohledem."
,,Tak se to stalo! Je to už dávno! Od té doby je to v pohodě. Dostal jsem se z toho." Jen si povzdechne a Sam na mě vyjukaně zírá. Ten pohled mu oplácím.

On, on, on chtěl skočit? Jako se zabít? Proč, proboha! Nemůžu tomu uvěřit, nechci tomu věřit.
"Proč?" Zeptá se na mou otázku Samík. Asi vím proč, ale on neví, že to vím. Skočit z něčeho vysokého? To mě nenapadlo, ale mělo. Mě napadlo jen skočit pod vlak. Ani jednou mi to nevyšlo, ne že by mě někdo zastavil, to ne, jen jsem se poprvé netrefil a skončil v kolejisti pod vlakem tak, že vlak projel nade mnou a já měl to "štěstí" že jsem tak mrňavý. A po druhé mě teda zastavila jedna žena s tím, že tady ne, protože mě potom nechce uklízet. Párkrát jsem se zkusil i topit, bylo to jednoduché, protože stejně jako Ryan neumím plavat, ale neměl jsem štěstí...

,,Nic nestalo, Samí." Zamumlám ale nepodívám se na něj.
,,Že to nic nebylo, Ryane? Byly to dva měsíce po její smrti a ty jsi chtěl skočit kvůli ní." Neodpovím jen dál zírám z okna.
,,Proč se o tom vůbec bavíme? Je to minulost. "

"Protože je to tvojí součástí." Zopakuju Samík mou myšlenku. Ryan se na něj udiveně podívá a on se usměje od ucha k uchu.
Vím o tom své, naše minulost tvoří to, čím jsme teď. Kdybych měl normální dětství, bez násilí, sexu, měl rodiče a přátele, pochybuju, že bych se choval tak jak teď. Minulost je naší součást, ať si to přejeme nebo ne, protože to ona nás změnila, to ona z nás udělala to, čím teď jsme. Ach jo.

,,Velmi správně, Same. " Řekne doktorka, ze šuplíku vyndá lízátko a podá ho Samovi. Ten ho s úsměvem začne rozbalovat.
,,No, co teď?" Zamručím. Ona jen protočí očima a otočí se na Sama.

Samik spokojeně líže lízátko a doktorku ignoruje. Ach jo, ale k řízení mě nepustí.
"No a co ty?" Usměje se na nás, jak se snaží na sebe upozornit.
"A co chcete vědět? Kolikrát jsme se pokusili zabít mi?" Řekne lhostejně Samík a dál se věnuje lízátku. Zatímco na nás ti dva válí oči. Plácnu se ve své hlavě do čela. Co jen to teď způsobil?
"Kolikrát?" Zopakuje po něm doktorka, zopakuje, nezeptá se, ale to samozřejmě Samik nepochopí a začne to na prstech počítat. "Asi sedm krát."

Jen se na něj vyděšeně dívám. To není pravda. Do očí se mi tlačí slzy a do své dlaně chytnu tu jeho malou ručku. Jen se na mě hloupě uculí a dál lízá lízátko.
,,Jak přibližně probíhala tvá minulá léčba? " Zeptá se doktorka a já strnu.

Vidím, jak se Ryanovy oči plní slzami, nemůžu se na to dívat.
A ta otázka... 'Nesmíš to říct, jestli to řekneš, tak přijedeme o Ryana!' Křičím na něj a opakuju mu to stále dokola.
"To je tajemství." Vyjde z našich úst, které se stále věnují lízátku.
"Proč?" Zeptá se doktorka a něco si zapíše.
"Protože to říká Sam a protože nechci přijít i o Ryana." Řekne po pravdě a smutně se na Ryana usměje a nabídne mu ochutnat lízátko.

,,Nepřijdeš o mě, Same. Prosím řekni to." Pohladím ho po vlasech a lízátko mu strčím do pusy. Musím to vědět. Potřebuju to vědět.

Roztřesu se ve své vlastní hlavě, bojím se toho, co ze Samíka vypadne.
"No..." podrbe se Samík na hlavě. "Neřeknu vám to, protože vy to budete řešit a potom se stane něco hrozného." Řekne a zkříží si ruce na prsou. Pochopil to, konečně to pochopil.

,,Ale, Samí... " Jen se na mě zamračí a doktorka si něco zapíše.
,,Samíku, jak si s tebou hráli, když jsi byl malý." Nevím. Ty otázky se snad mají stupňovat? Čím hůř, tím líp?

"Hrát? Kde a s kým?" Rozzáří se naše oči nad tím, jak nepochopil otázku a chce si hrát.
"Jak sis hrál s tatínkem, když jsi byl malý?" Zeptá se znovu doktorka. Ryan jen čeká, co z nás vypadne. "Takže si teď nebudeme hrát?" Zeptá se Samík smutně. "Teď ne, ale potom na pokoji budeš se Zenem, protože už se trochu znáte, tak si můžete hrát." Vypadne z doktorky. No, to, snad ne! Já, já nechci, nechci, aby se mě dotýkal a to on bude.
"Táta si nechtěl hrát, a když jo tak jen na koníka, že on je koník a já na něm budu jezdit jako velký kluk. Moc to bolelo a tak jsem po pár hrách nechtěl, ale to se mu nelíbilo, tak mě přivazoval k posteli, že si teda budeme hrát jinak. To bolelo ještě víc. Nebo mě ještě nutil si hrát na pavouka a skákat z okna a ze stromů a tak, to bylo asi ze všeho nejlepší, protože jak jsem se to naučil, tak mě to pak ani tak nebolelo, ale to se nelíbilo, tak si zase se mnou hrál na posteli." Sakra, proč to říká, proč to říká!

Zatínám pěsti a snažím se ovládat. To je tak odporné a zvrácené. Nikdy nepochopím, čeho všeho jsou lidé schopní a k tomu, jak něco takového mohou vůbec dělat malým dětem. Přitáhnu si k sobě Sama a on se jen uculuje.
,,Myslím, že pro dnešek by to stačilo, teď se Sam ubytuje." Zvedla se a zamířila pryč.

Lízátko je dolízané a Samík mě konečně pustí k vedení. Ocitnu se v Ryanově náručí, tak se k němu víc natisknu. Nechtěl jsem, aby to slyšel, ale je pozdě.
Sedíme na pohovce, na sobě natisklí a doktorka se vrátí zpátky. "Pojďte, Ryane, doprovodíš ho a můžeš jít. Pojďte tudy, tudy za mnou." Řekne. Ryan se neochotně zvedne se mnou kolem krku. Já tam nechci, nechci za Zenem, bude se mě dotýkat a to nechci!

Vyhoupnu si ho do náruče a celou cestu mu šeptám uklidňující slova. Konečně vejdeme do hezkého, prostorného pokoje. Má světlé barvy a je tu hodně hraček.
,,Budeme si pořád volat a zítra sem brzy přijdu." Políbím ho a jemně ho posadím na jednu z postelí.

"Ale já sebou nemám mobil!" I přes jeho snahu, mě od sebe odlepit, se mu to nedaří.
Zen tu zatím není a musím uznat, že to tu mají hezké, ne jako TAM. Všude jsou hračky, které Samíka tak lákají. Snaží se převzít kontrolu a jít si hrát, ale, ale já se nechci Ryana pustit, nechci, aby odešel.

,,Vzal jsem ti ho." Sáhnu do kapsy a vyndám Samův nový telefon. Okamžitě po něm chmátne a přitiskne ho k sobě.
,,Bude to v pořádku, Samí. Slibuju, že to bude v pohodě. Moc tě miluju."

"Já tebe taky, ale budeš mi chybět." šeptnu. "Vždyť to bude poprvé, od doby co jsme spolu, co nebudeme v noci vedle sebe." Kňuknu. Jak závislý jsem se na něm stal. Ale kdo by na tom byl v mé situaci jinak?

,,Bude to v pohodě. Budeme spolu mluvit po telefonu a zítra za tebou přijdu. Oba dva to zvládneme." Na to oba dám důraz, protože i pro mě to nebude dvakrát lehké.
,,Ryane, už běž, tví rodiče přijeli a Sam si musí vybalit." Naposledy ho políbím.
,,Hned jak budu doma zavolám."