,,Co tu chceš! Odstěhoval ses!" Dovnitř vpadne můj mladší bratr. Vypadá jako já, jen v mladší verzi a taky je trošku menší.
,,Co je ti po tom," zavrčím a urovnám peřinu. Sam se ke mně vyděšeně natiskne.
,,Kdo to je?" Zarazí se a začne Sama zkoumat a nakonec se usměje a opře se o rám dveří.
,,Můj přítel, " syknu. Nelíbí se mi jak se na Sama dívá.

"Mladší Ryan." Vypískne překvapeně Samík a já si zakryju pusu a snažím se schovat za Ryana. Malinko se klepu, nevím proč, ale přijde mi děsivý.
"Ale, ale, že by se koťátko bálo?" Pronese posměšně. Ale to už kontrolu přebere Samík. Vezme do ruky polštář a hodí ho po tom klukovi, ten to nečekal a dostal do hlavy. "Já ne koťátko, já Samík!" Zavrčí a přitulí se k Ryanovi.

Obejmu ho a políbím Sama do vlasů.
,,Vypadni z mého pokoje, Tylere." Stále k sobě tisknu Sama a svého milovaného bratříčka probodávám nenávistným pohledem. Nenávidíme se. On byl vždy mazánek a rodiče ho milovali a já byl vždy ten špatný. Jen si posměšně odfrkl.
,,No jistě. Dva cvoci v domě. To mi tak ještě chybělo." Mám takovou chuť dát mu pěstí, ale už je pryč.

"Kdo to byl?" Špitnu potichu. Ryan se zvedne a sebe i mě zabalí do deky. Jde někam, tak ho následuju. Koupelna. Vlezeme tam a Ryan za námi zamkne.

,,To byl můj bratr." Řeknu neochotně a společně zalezeme do sprchy. Teplá voda je hrozně příjemná. Obejmu Sama zezadu a opřu si hlavu o jeho rameno.

"Aha a proč se nemáte rádi? Není hezké, že se nemáte rádi a že nejste kamarádi." Pronese moudře Samík. Bože, ne, zase jsem zapomněl na ty ruce. Honem vyletím ze sprchy, div se neskácím k zemi a rychle začnu sundávat promočené obvazy.

,,Je to složité, prostě se od něj drž dál." Vylezu za ním a pomůžu mu sundat obvazy a zase pak zalezeme do sprchy. Ty rány už vypadají celkem zahojeně.

"Tak dobře." Řeknu. A zase se ozve dupot po schodech, ale tentokrát jemnější, ta osoba vezma za kliku a začne s lomcovat, jelikož nás napadlo zamknout. "Klucí, kluci, musíme jet, přijedeme pozdě!" Ozve se Monicin křik.

,,A kam jedeme?" Zeptám se naprosto zmateně. To sezení je přece až zítra. Nikam nejedu.

"Ryane, to sezení, dnes má být to sezení!" Začnu šílet, obtočím si ručník kolem pasu.

,,To je blbost." Zamručím a odemknu dveře.
,,Vždyť to sezení je až zítra." Vyjeknu na Monicu.

"Ne, ne, říkala ob den a byli jsme tam jeden ten, další den jsi byl ve škole a potom jsme ho strávili oba v nemocnici a dnes je den D!" Bože, jak jsem na to mohl zapomenout? Určitě, když se tam neukážu, tak mě pošle zpátky a já tam nechci!

,,Klid, Samí." Snažím se ho uklidnit.
,,Pojedu s tebou a počkám v čekárně. Bude to v pohodě." Náhle si Monica odkašle a významně se na mě zadívá. ¨
,,Co je? "vyjeknu.

"Půjdeš se mnou, slíbil jsi mi to." Zakňučí a snažím se Monicu ignorovat.
"Oba máte sezení, je na vás, jestli společné nebo oddělené." Pronese chladně Monica rozejde se ze schodů. "Čekáme na vás v autě." Řekne ještě přes rameno a zmizí.

Vztekle kopnu do židle. Nepotřebuju žádné blbé sezení. Snažím se uklidnit, ale moc mi to nejde. Pomůže mi až Sam, který mě obejme.
,,Budeme mít to sezení spolu?" Zamumlám.

Vděčně se usměju a kývnu. Přitáhnu si ho do polibku a za námi se ozve: "No, fuj!" Stojí tam ten jeho bratr. Naštěstí dost daleko na to, abych se nezačal klepat.
Vezmu Ryana za ruku a odtáhnu ho do pokoje, kde se oba oblekneme.

Hajzl jeden. Až budeme někde sami tak mu fakt jednu vrazím. Začneme se oblékat a za chvíli už scházíme ze schodů.
,,Užijte si v blázinci."
,,Ty si zas zítra užij v pomocné škole." Odseknu a zabouchnu za námi dveře.

Jdeme spolu do auta, kde si sedneme na zadní sedadla. "Vyhodím vás tam, a až budete hotovy, tak zavolejte a my pro vás přijedeme." Usměje se Monica před vjezdem do areálu.

,,Hmmm." To jediné ze sebe stihnu vypravit, než nás vykopnou z auta. Nechci tam. O čem tam jako budu asi tak mluvit?
,,Jdeme?" Chytnu Sama za ruku a vyrazíme.

"Já tam nechci, co tam po nás bude chtít?" Kňuknu, tisknu se k němu a ostražitě se rozhlížím, jestli se na mě zase od někud nevyřítí Zen.

,,Neboj, nebude to nic hrozného." Konejšivě ho obejmu a zaklepu na dveře. V okamžiku se rozletí a my jsme vybídnuti je vstupu dovnitř. Usadíme se na pohovku a nastane ticho.

Dívám se do země a klepu se. Ta žena sedí na stole a vypadá naštvaně?
"Je vám jaskné, že ten včerejší incident nemůžu nechat být." Vyhrkne hned. "Tebe Ryane, ty sem budeš docházet jak na sezení, tak i na vyučování. Slyšela jsem, že jsi zase zazdil to, co se stalo, takže sezení budeš mít zároveň se Samem ob den." Řekne a dívá se smutně na Ryana, potom se ale otočí na mě a její pohled mě vyděsí. "A ty, moc mě to mrzí, ale kvůli sebepoškozování a hlavně útěku z nemocnice, kdy jsi podle zprávy vyskočil z okna v prvním patře a následně se snažil utéct doktorům, vylezl na strom, házel šišky a křičel, že jsi nindža a něco o plášťovcích plus ještě to, jak sis potrhal rány. Je mi líto, ale tebe si tu budeme muset nějaký čas nechat. Na vyučování budeš chodit s Ryanem, Zenem a ještě dvěma žáky. A sezení budeš mít každý den, je na Ryanovi, jestli sem na sezení bude chodit každý den s tebou nebo jen ob den." Pokrčí rameny a já na ni koukám s otevřenou pusou, ne, já nechci, ne!

,,To ne!" vyjeknu.
,,Sam tu sám nezůstane, nemůžete ho tu nechat."
,,Bude v pořádku, není důvod se obávat."
,,Ale..."
,,Pokud se jeho chování nezlepší je možné, že ho odvezou zpět do staré léčebny." To mě umlčí. Stisknu Samovi ruku. Klepe se.
,,Jak dlouho tu bude muset být."
,,Dva týdny minimálně."
,,A kdybych tu s ním zůstal? "
,,Ne, Ryane."
,,Ale to... " Je mi do breku. Nakonec se otočím k Samovi.
,,Budu sem chodit každý den."

To snad nemůže být pravda, to nemůže být pravda. Tečou mi slzy a lepím se na Ryana jako klíště. Já nechci, nechci tu zůstat, to že říkají, že to tu není jako v mé staré léčebně ještě neznamená, že to to pravda.
"Tak, toto je vyřešené, předpokládám, že máš u sebe mobil, tak zavolej vašim, ať sem přivezou Samovi věci a potom začneme." Usměje se na Ryana a dotlačí ho ze dveří, ale nevšimla si, že spolu s ním jdu za dveře i já, protože se ho odmítám pustit. Zavře za námi dveře a já si oddechnu, ale ne na dlouho. Ani ne za deset vteřin se dveře znovu otevřou a v nich stojí naštvaná doktorka.

Začne Sama páčit z mé ruky a nakonec ho zatáhne dovnitř. Povzdechnu si. Nechci ho tu nechávat, ale pokud se to nezlepší odvezou ho zpět do té díry. Vytočím na mobilu číslo.
,,Haló, Monico? "

Nádech, výdech, nádech, výdech... ona na mě sahala! Klepu se pod pohovkou, na které jsme před tím seděli. Vlezl jsem tam na radu Samíka ve chvíli, kdy mě pustila.
"Sakra!" Uleví si a klekne si na zem před pohovku. "Same, co tam děláš? Pojď ven." Mluví na mě mírně. Zakroutím hlavou a víc se natisknu na zeď za sebou. Ona si jen povzdechne. "Same, já to přece nemyslím zle, je to pro tvoje dobro. Kdybych to neudělala, tak by na mě mohla dopadnout stížnost, že se o tebe dost nestaráme a byl by jsi poslán zpátky. A tam nechceš, ne?" Snaží se mi to vysvětlit. "Kdo by podával stížnost?" Zeptám se, vždyť já kromě Ryana nikoho nemám. "Tvůj otec." Ozve se a já ztuhnu. Ne, on, ne, vždyť je pryč, odešel, zmizel! Nemůže být poblíž tady a znovu se mi srát do života.
Klepu se ještě víc a spolu se mnou i celá ta pohovka.

Domluvím a vejdu do místnosti. Pohled, který se mi naskytne je podivný. Třesoucí se pohovka a doktorka rozpláclá na zemi. Okamžitě si kleknu.
,,Samí." Co se tu stalo?

"Ale nic, jen jsem na něj sáhla a dotáhla do ordinace a potom jsem mu vysvětlovala, proč tu musí zůstat." Podrbe se na hlavě doktorka. Ryan, je tam Ryan. On, on mě ochrání, říkal to. Stále odmítám vylézt a ani to v nejbližší době nemám v plánu. Ale pohovka se náhle začne posunout. Ne, ne, ne! Chytnu se šprušlích, které jsou ze spodu a pohovka se už pohybuje se mnou.

,,Probůh, Same." Povzdechnu si a nechám pohovku být.
,,Co jste mu sakra ještě řekla?"
,,To je opět osobní, Ryane."
,,Jak jinak, že? " Popadnu Sama za ruce a snažím se ho vytáhnout.

Ryan mě drží za ruce, ale já se nedám, držím se nohama. Samík mi pomáhá a má z toho strašnou srandu. Jsem rád, že mu to neřekla, jen by si dělal další starosti, ale, ale...
Vždyť zas tolik toho neřekla, jen že se mi otec zase cpe do života.
Stále se držím pod pohovkou a v dostatečné vzdálenosti od doktorky. "Co, co ,co mám dělat? Já, já nechci, nechci ho znovu vidět, bojím se, oba se bojíme, bude to bolet, co máme dělat? Nechceme, nechceme ho?" Vrhne Samík zoufalý pohled na tu plášťovku.

Nechápu o čem mluví.
,,Neboj se. Nepustíme ho k tobě a pokud by se o něco pokusil zavoláme na policii. Nic se nestane." Cože?
,,Co se kurva nestane!" vyjedu na ni naštvaně a konečně vytáhnu Sama z pod gauče. Okamžitě se na mě vrhne a omotá mi nohy kolem pasu a ruce mi dá za krk.

Přitulím se naléhavě k němu. "A, a, a co když ublíží Ryanovi? On, on, je toho schopný, ani za, za zapálení vlastního domu ho nestíhali, ani za to, že mi ještě nebylo ani deset, když zmizel!" Vzlykám. Ryan si se mnou sedne a začne mě hladit po zádech.

Jeho otec? Určitě ano. Napnu se. To přece není možné.
,,Podle všeho měl dost kontaktů, ale nyní na tom není nejlíp. Pro jeho vlastní dobro nic nezkusí." Sam se trochu uklidnil, na rozdíl ode mne.
,,Tak, Ryane. Začneme s tebou."
Vyděšeně se na ni zadívám.
,,Jak se teď cítíš? Nějaké noční můry? Nepříjemné pocity."
,,Ne." Odseknu a zadívám se z okna.