"Takže tam dneska nepůjdeme?" Zeptám se s nadějí v očích, ale on zavrtí hlavou.

,,Ty tam rozhodně půjdeš. Čekají tě tam, teda. Myslím. Asi o tom rozhodne Monica."

"Ne, ne, ne, já tam nechci sám, slíbil jsi, že nebudu tam sám." Jo, ale já jsem taky slíbil, že už se nepořežu a udělal jsem to. Smutně se sesunu tak, abych měl hlavu na jeho klíně. Jsem strašný přítel. Místo toho, aby jsem mu šel pomoct, našel ho, tak jsem zbaběle utekl a ještě porušil slib.

,,Půjdu tam s tebou, ale stejně budu muset počkat v čekárně." Náhle se rozletí dveře a dovnitř vejde Monica.
,,Balíme! Oba dva. Jedeme domů." No bezva.

"Ne, ne, ne, to nechci, já tam s ní nechci být sám." Ryan tam se mnou nemůže být, ale Zen jo?
"Dobrý den?" Jsem zmatený, co se děje? Kam jdeme? Neříkal, že nás pustí, až zítra a co vzít? Nic tu nemám, jen Ryana.

Jen se hloupě zasměje.
,,Stěhujete se k nám, budeme se o vás hezky starat, než se oba nezmátoříte, tak šup, šup. Jdeme!" Sam mě zatahá za ruku. Nechci jít. Nechci se vrátit do toho domu. Nakonec se ale zvednu a následuji je ze dveří.

"Starat? O mě?" Vyjeknu překvapeně a Ryana se držím jako klíště. Jdeme nemocnicí a za mnou se ozývá šepot: "to je ten kluk, co skočil z okna...prý se podřezal a pak utek doktorům...je to blázen...vylezl na strom a bombardoval doktory šiškami a říkal, že je nindža..."

Přitáhnu si Sama k sobě a vrhám pěkně hnusné pohledy na ty debilní lidi. Když už sedíme v autě, Sam na mě nechápavě zírá.
,,No, nindžo, na tohle se budeš muset zeptat Samíka." Rozesměju se.

"Zlobíš se?" Šeptnu. Musel jsem ho strašně ztrapnit.
Jedeme kamsi pryč. Tisknu se k Ryanovi, protože je tu celou dobu zlověstné ticho.

,,Proč bych se měl zlobit, hlupáčku?" Nechápu, ale tváří se hrozně smutně. Přitáhnu si ho do polibku.

"Protože jsem tě ztrapnil, když jsem utekl skokem z okna, křičel, že jsem nindža a pak vylezl na strom a na všechny házel šišky a ty jsi mě musel jít sundat." Odmlčím se. "A taky jsem se pořezal..." zamumlám a skloním hlavu. Pokračuju, jako by mě nepolíbil. Chci to vyřešit.

,,Neztrapnil jsi mě Sami. Je mi naprosto jedno, co si o mně myslí ostatní, důležitý jsi pro mě ty." Znovu se ho pokusím políbit.

"Vážně?" Zeptám se pro jistotu. Ten dodatek asi neslyšel. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Přidám se do polibku a tisknu se k němu, protože auto zastaví před obrovským domem, co domem, vilou, hradem, zámkem!

Neochotně vystoupím.
,,Budete spát v jednom pokoji?" Jen kývnu. Vezmu Sama za ruku a vydám se s ním do svého pokoje. Nenávidím to tu.

Držím se Ryana a nic neříkám. Mračí se a vypadá naštvaně. Proč? Provedl jsem něco? Určitě se mračí kvůli mě. Měl jsem se ovládnout a udržet se. Teď mě ta ruka pekelně bolí, ale proti neslábnoucímu třasu nic nezmůže.

,,Tak tohle je, tedy byl můj pokoj. Udělej si pohodlí." Vejdeme do prostorné místnosti, které vévodí obrovské okno. Nic se tu nezměnilo. Sam se okamžitě rozvalí na posteli a zkousne si ret. Tváří se zamyšleně. Posadím se na kraj postele a pohled mi padne na plakát, né zrovna slušný plakát. Okamžitě zrudnu a dojdu ho sundat. Byl jsem v pubertě.

Na zdi visí plakát nějaké sestřičky s velkým výstřihem s vystrčeným zadkem. Je na čtyřech a kdybych nebyl na kluky, tak bych řekl, že je asi hodně sexy.
Ryan ho rychle strhne a roztrhá, jakoby nic. "To jsi tam mohl nechat, nevadilo mi to." Ušklíbnu se. Nechci myslet. "Přijde ti ta holka na tom obrázku sexy?" Zeptám se s rudými tvářemi.

Přijdu k němu a trochu ho zalehnu.
,,Jo, dřív mi přišla sexy." Zašeptám mu do ucha.
,,Ale víš, co je ještě víc sexy? " Olíznu mu ouško.
,,Ty, přesně v takové pozici a jen v dámském spodním prádle." Zrychlí se mu dech.
,,Rozhodně mi už, ale nepřijde sexy přeumělkovaná kozatá barbie." Odvalím se a ruce si založím za hlavu.
,,Jediný, kdo mě teď dokáže udělat pořádně tvrdým, jsi ty." Jen tak ještě prohodím.

Jsem celý rudý. Bože! Ty jeho kecy, proč mě musí tak vzrušovat? "Děkuju?" Zašeptám a schovám se po peřinu.

,,Samí, vyléz." Zasměju se a začnu šmátrat pod peřinou. Narazím do něčeho a Sam vyjekne.
,,Promiň. Nevypíchl jsem ti oko, že ne? " Hned se začnu strachovat a chci odkrýt peřinu. Jenže Sam ji chytne a nechce ji ani za nic pustit.

Kéž by, kéž by to bylo oko. Ale ne, on se musí trefit do rány zafašované obvazem. Přesněji do ruky, kterou jsem si bránil rozkrok. Neubránil jsem ho.
Ryan začne dloubat do toho stejného místa a já jsem kvůli bolesti nucen oddělat ruku. Bože! On se mi postavil.

,,Samí? " Konečně odtáhnu peřinu a naskytne se mi pohled na schouleného Sama.
,,Co se stalo? Ublížil jsem ti?" Jen zavrtí hlavou a probodne mě očima, jako by říkal. Jsi idiot s velkým I.

Co teď budu dělat? Vždyť je tady Monica a nejspíš i jeho otec. Je se mnou konec.

Nahnu se nad něj a dloubnu do něj prstem. Nereaguje.
,, Same, co se děje?" Jen zakňučí a odstrčí mou ruku.
,,No tak, Same, co je?" Přejedu mu prstem po rtu a on ho olízne. Nedůvěřivě se na něj zadívám. Má teplotu?

"Ryane..." zakňučím jako raněné zvíře. "Prosím, prosím, prosím." Šeptám. Už už mu chci říct o svém problému, ale do pokoje bez klepání vtrhne Monica.

Otráveně se na ni zadívám.
,,Tvůj otec a já jedeme pryč, tak buďte hodní. A opatrní. Přece jen jste oba zranění. " Zamrká na Sama a je pryč. Nechápavě zakroutím hlavou a zase se zadívám na Sama.

No to snad není možný, ona to poznala 100% to poznala, zatímco Ryan nic netuší.
"Ryane, já, já vím, že teď po tvém zážitku asi nebudeš chtít..." mumlám. "Ale nemohl bys mi pomoct? Moc prosím?" Penis mi bolestivě tlačí do madrace, jak se ho snažím zalehnout. Navíc, nevím, jak to udělat, ale obvázané mám obě dvě ruce, takže bych si vyhonit ani nezvládl.

,,Tobě... Já jsem blbec. Jasně, že ti pomůžu, moc rád ti pomůžu." Usměju se a začnu se mu rukou dobývat do kalhot. Okamžitě ucítím jeho pořádně naběhlý penis. Když zapumpuju rukou, hlasitě vzdychne.

Začne mi honit a já se stydím jako nikdy. Je mi to tak blbé, když ho před pár hodinami znásilnili. To já bych se měl starat o něj a ne naopak.
Vzdychám a vzývám Ryanovo jméno. Jeho ruka je dokonalá. Jeho pusa je ještě lepší, ale ne. Bojím se o něj.

V rychlém tempu pohybuji rukou. Slastně přivírá oči a vzdychá mé jméno. Na nic nemyslím, jen na to, že mu chci způsobit, co největší slast. Propne se v zádech a udělá se mi do ruky.

Udělal jsem se mu do ruky, taková úleva. Chvilku to rozdýchávám a potom se k Ryanovi otočím čelem. Obejmu ho a silně se k němu tisknu. "Děkuju." Špitnu s hlavou vnořenou v jeho hrudníku. "Moc tě miluju."

,,Já tě taky miluju." Usměju se na něj a zvednu se. "Půjdu si to opláchnout." Ukážu mu zašpiněnou ruku. On zrudne a kývne. Zalezu do koupelny a zapnu vodu. Podívám se na sebe do zrcadla. Natrhlý ret, monokl pod okem, ošklivá tržná rána, na krku červené a stále viditelné otlaky. Hnusím se sám sobě, jak moc se musím hnusit Samovi. Je obdivuhodné, že se mě vůbec dokáže dotknout. Mimoděk si přejedu po zadku. Už to ani nebolí, bolí akorát ten pocit. Svíravý a plný znechucení.

Zavřel se v koupelně, slyším, jak pustil vodu. Vím, co se skrývá za tím úsměvem. Znám to, ten úsměv jsem nosil už tolik let. Snaží se, abych neviděl to, co je očividné. Trápí se, moc se trápí, kvůli mě. Podívám se na své ruce. Ukápne mi slza. Zklamal jsem ho, já ho zklamal naprosto ve všem a to v době, kdy mě nejvíc potřeboval.

Opláchnu si obličej a usměju se na sebe do zrcadla. Je to v pohodě. Mám Sama a to je hlavní. Konečně mám někoho, kdo mě miluje. Úsměv je při myšlence na něho skutečný. Stačí myslet na Sama. Vyjdu z koupelny. Sam ke mně sedí zády. Obejmu ho a políbím ho na krk.
,,Moc tě miluju Samí." Natočím si ho obličejem k sobě, zarazí mě, ale slzy, které se mu řinou po tváři.

"Já tebe, taky." Vzlyknu a otočím se k němu. Obejmu ho a tvář zabořím do jeho hrudi.
"Já, já, já se omlouvám, já, já se bál a byla to má vina a já a já nevěděl, co dělat..." vzlykám.

,,Už jsme si snad řekli, že to není tvoje chyba!" Setřu mu z tváří slzy.
,,Vyprovokoval jsem ho, Samí a pak si nedal pozor." Nevesele se usměju.
,,Není a nikdy to tvoje chyba nebyla."

"Ale já nemluvím jenom o tomhle, když řekl, co udělal a sápal se i po mě a pak Morgan. Já se bál, moc jsem se bál a utekl, utekl jsem místo toho, abych byl s tebou nebo ti aspoň zavolal pomoc. Já jsem strašný přítel, promiň, promiň." Tisknu se k němu, tečou mi slzy. Ať si říká, co chce, ale já vím, že na tom alespoň částečnou vinu nesu. "A, a, a zklamal jsem tě, neměl jsem to dělat, slíbil jsem to, ale, ale, ale já nevěděl, co dělat a, a, a to bylo nejjednodušší." Upozorním ještě na své ruce.

,,Měl jsi jen strach, Same. Jsem rád, že jsi jim utekl a ohledně tohohle." Vezmu mu jeho ruce do svých a přitáhnu si je ke svým. Lehce začnu obvázané ruce pusinkovat.
,,Pohlídám si tě, to se neboj."