,,Nebudou." Zase se zvednu. Proč jsem sakra odcházel. Šouravým krokem se zase dostanu k Samovi a přimáčknu ho na sebe.
,,A teď jdeme spát, dobrou."

Kývnu a ještě blíž se k němu natisknu. Chápu, proč se k němu furt tulí Sam. Jeho dotyky jsou tak jemné, láskyplné a navíc krásně voní. "Dobrou." Zavřu oči a jdu se dohadovat se Samem.

Zavřu oči a během chvíle usnu.
Je mi zima a na těle cítím podivné dotyky. Je to všude. Pozorněji se zadívám, jsou to ruce. Všude jsou ruce. Snažím se jim utéct. Marně. Strhnou mě k zemi a začnou ze mě strhávat oblečení. Nemám jedinou šanci se bránit. Jsem vyděšený. Neskutečně moc vyděšený. Náhle ucítím něco teplého na svých rtech. Je to tak příjemně známé a uklidňující. Pomalu otevřu oči.

Házel sebou. To a ještě to, jak bílý a vyděšený měl obličej , Sama dohnalo k tomu, aby vylezl a něco udělal. Odhodil mě od řízení a naše rty políbili ty Ryanovi. Byl to procítěný polibek s příměsí slz obou účastníků.

Obmotal jsem mu ruce kolem krku a víc ho na sebe natiskl. Prohloubil jsem náš polibek. Když jsme se od sebe odtáhli, políbil mě na bradu a já si ho položil na hruď. Nemluvili jsme, jen jsme si užívali přítomnost toho druhého.

Tolik se k němu tisknu. Doléhá na mě všechna ta vina. To, co se kvůli mě stalo. Klepu se, padají mi slzy a Ryana se držím jako klíště.
"Promiň, prosím, promiň." Šeptám.

,,Přestaň se omlouvat. Vždyť se nic nestalo." Usměju se na něj a znovu ho políbím.
,,Nic jsi neudělal Same. Naštval jsem ho, víš? A tak si na mě počíhal se svými gorilími přáteli a zbili mě."

"To, to, neříkej, sám víš, že tě jen nezbili!" Řeknu přísně. "Ale kdybych nevolal Monice, tak bys tam nemusel a nestalo by se to. Ale to bys šel do té druhé a tam by ti moc ublížil Morgan. Kdyby jsme se nepotkali, tak by se nic takového nestalo. Ty by jsi si spokojeně někde dál užíval s nějakou holkou a byl bys v pohodě." Povzdechnu si a snažím se utřít slzy.

,,Ne, ne, ne. Jenom mě zbili." Trvám si na svém, ale už né tak přesvědčivě. Je to jako s Nonou? Zase jsem to nějak zablokoval. Ne, to je absurdní. Prostě se to nestalo, nemohlo. Jenže to s Nonou jsem si taky myslel, že se to nestalo. Ale tohle je jiné. Nemohlo přece...
,,Nechci si užívat s žádnou holkou, chci si užívat jenom s tebou, Samí. Chci si užívat s osobou, kterou miluju."

"Ryane, ty mě neposloucháš!" Rozkřiknu se na něj. "Kdybych tu nebyl, tak, tak jsi mohl být v pořádku. Nepřefikli by tě kvůli mě!" Jsem ze sebe samotného vyděšený.

,,Nikdo mě nepřefikl." Zatřese se mnou a mě do očí vhrknou slzy.
,,Ne, Same. Já tě poslouchám. Víš co? Prostě to necháme být, i kdyby se to stalo nebo nestalo. Je to už jedno." Přitáhnu si ho k sobě do objetí.

"Ale Ryane!" Chci protestovat, tak moc chci mluvit, chci, aby na mě křičel, chci si o tom popovídat, tak moc mě to tíží, ta vina. To, že ho znásilnili jako Eliota, kvůli mě a já nic neudělal. Tak moc mi to připomíná, navíc, navíc se tak rychle blíží den, kdy před rokem zemřel.

Vdechuju jeho vůni. Je mi dobře. Náhle do pokoje vejde sestra s tím, že se máme jít umýt.
,,Půjdu první, jo? Spolu jít nemůžeme, je to tam hrozně malé."

"Jo, běž." Šeptnu a jsem donucen ho pustit. Odejde se sestřičkou, které jsem ústy naznačil, aby na něj dala pozor. Jen kývla a odešli. Za chvilku sem napochoduje jiná sestra s tím, že mi musí převázat obaz. "Ne, ne, ne! Já sám." Odháním ji od sebe, nechci, aby se mě dotýkala.

Zalezu do malé místnosti a začnu se svlékat. Je to taková malá kabinka a hned dál je sprcha. Vlezu už pod sprchu a nechám na sebe dopadat teplou vodu. Náhle ucítím, jak mi něco stéká po noze. Nechápavě se podívám na to, co to je. Krev a bílá kapalina. Sesunu se po zdi na zem. Rukou si zakrývám ústa, abych nezačal křičet. Podívám se na své boky. Jsou pokryty samými škrábanci. Je to pravda. Vážně si ze mě udělal šukací panu. Cítím strašný vtek a zároveň zoufalství. Proč to nemohl být sen?

Po velkém boji se mi se svraštěným obočím podívá na mou zakrvavenou ruku. Fuj, zaschlá krev.
"Běžte si to jemně okolo umýt, rány nenamáčet. Potom to přijdu zkontrolovat." Řekne a konečně zmizí. Dojdu ke koupelně a za tou sestřičkou, která tam Ryana vedla. "Mohl byste se tam jít podívat, jestli je v pořádku? Neozývá se mi." Zavrčím na ni a vtrhnu dovnitř. "Ryane!" Oslovím tu hromádku neštěstí.

Zvednu uslzený pohled na Sama.
,,Ne-nedívej se na m-mě." Snažím se vmáčknout do stěny. Chci být stěna. Ozve se čvachtot. Ať jde pryč. Nechci, aby mě takhle viděl. Nechci.

"Ryane..." vzlyknu a jdu pomalu k němu. Už to vidí, už si to uvědomil. Proč se mu to muselo stát? Proč jsem ho posílal do jeho bývalé školy? Dojdu k němu a pohladím ho po tváři. Snažím se nedívám na ty všemožné škrábance a rány, co má na sobě.
"Miluju tě a moc se ti omlouvám." Šeptnu a přivinu se k němu teče na nás voda, kterou nechal puštěnou. Mačkáme se tam a on je celý strnuly. Já jsem sice v mokrém oblečení a do ran mi teče voda, ale začnu ho omývat. Od spermatu a krve. Šeptám mu uklidňující slůvka.
Už na něm nezůstalo žádné semeno, ani krev, teda jeho krev. Pár kapek mé krve mu dopadne na stehno. A jé, otevřely se mi.

Probere mě až kapka krve, co mi spadne na stehno. Zaostřím na Sama.
,,Tvoje rány." Vyjeknu a pokouším se postavit.
,,Běž za sestrou, rychle. Prosím, Samí." Tvrdě dopadnu na zem a můj zadek je v jednom ohni. On se na mě vyděšeně podívá.
,,Prosím, běž si nechat ošetřit ty rány. Já budu v pohodě."

Rychle ho podepřu a přes jeho odpor ho dovedu k jeho oblečení. "Ani náhodou, nechci, aby na mě sahaly." Řeknu tvrdohlavě a jdu vypnout vodu. "Obleč se a půjdeme spolu, jo?" Řeknu a začnu ho sušit, i když ručník, kterým to dělám, začíná být nasáklý krví.

Co nejrychleji na sebe nasoukám oblečení a vyjdeme ven. Tam se na Sama okamžitě vrhnou sestry a začnou ho ošetřovat. Když je Sam propuštěn, vrátíme se na pokoj. Posadím se na postel a Sama si přitáhnu k sobě.
,,Jsem odporný, Same. Já, já se nebránil." Zabořím mu hlavu do hrudi. ,,Ne-nechal jsem ho, aby, aby mě ošukal."

"Nejsi, nejsi. Co bych potom byl já?" Kňuknu a podívám se mu do očí. "Já vím, jak se cítíš, ta bezmoc, ztrnulost, tomu se nedá zabránit Ryane."

,,Já, ale..." Odmlčím se. Kdyby zjistil, že jsem mlčel kvůli tomu, že byl na chodbě. Ne. Ne. Ne. Pak mě ale napadne. A z té myšlenky je mi odporně.
,,Když, když to spolu děláme. Bolí, bolí tě to?" Zase vzlyknu. Nechci, aby ho to jakkoli bolelo.

Jeho otázka mě zaskočí. "Ne, nebolí." Řeknu jako samozřejmost. "Víš proč? Protože si mě vždycky připravíš a protože s tebou to chci, takže jsem uvolněný a nevadí mi to. Ale když to nechceš, bojíš se a tak se stáhneš a to pak bolí. Já tě miluju, takže se s tebou miluju rád, proto mě to nebolí." Upřímně, zamotal jsem se do toho.

Co když, co když mi ale neříká pravdu? Ne, proč by to dělal.
,,Kdyby tě to, ale jakkoli bolelo, řekneš mi to." Vypravím ze sebe nakonec a propletu si s ním prsty.

"Jasně, ale to bys poznal, víš. Byl bych kolem tebe strašně staženej a těžko by se ti zasouvalo. Navíc by mi určitě tekly slzy. Ale nebudeme už o tom mluvit, jo?" Šeptnu a přitulím se k němu. "Kdy nás odtud pustí? Měli jsme mít to první sezení. Já ale nevím, jestli mě teď pustí, když si furt otevírám ty rány. Prý jsem si je otevřel i včera při Samíkově útěku a lezení na strom. Roztrhl jsem si je, takže proto to teklo tolik."

,,Podle všeho nás oba pustí zítra domů a nějakou dobu budeme zavření a budou nás hlídat. Jen doufám, že nebudeme muset k mému otci." Povzdechnu si a políbím ho do koutku úst.