Upozornění, tato kapitola, jak to říct, taková drastičtější s otevřeným koncem a další kapitola bude až v pondělí, takže je pouze a jen na vašem uvážení, kdy si to přečtete. 😈😈😘😘😇

S povzdechem vejdu do třídy. Všichni okamžitě zmlknou a sledují mě očima. Když se usadím, zase se dají do rozhovorů. Samozřejmě jsem tématem hovorů já. K mému štěstí brzy začne hodina. Takhle nějak vypadá polovina mého den. Všichni mě ignorují a já ignoruji je. Jen jeden pár očí mě sleduje snad všude. Moc dobře vím komu patří. Dvě ruce hlasitě dopadnou na mou lavici.
,,Nazdar Tode, rád tě zase vidím." Co nejfalešněji se usměju. Chci být doma se Samem.

Ležím si jen tak ve své hlavě, protože Samík se pořád na něco kouká a já už toho mám plné zuby.
Přemýšlím, jak se asi má Ryan a co asi dělá. Od té doby, co jsme se poznali jsme od sebe nebyli déle než dvě hodiny.

,,Taky tě rád vidím, Ibsone. Prý se z tebe stal řiťopich." Celá tříd nám teď věnuje pozornost jak jinak.
,,Jo, ale jak vidím z tebe je stále stejnej kretén." Zaťal zuby a nenávistně se na mě podíval. Tu nenávist jsem mu se vším všudy oplácel.
,,Prý ten tvůj přítel je pěkná kurva, šoustá se s ním aspoň dobře?" Zabiju ho.
,,Pokud je můj přítel kurva tak, co je potom tvoje matka? Abatyše?" Okamžitě mě chytil za límec.
,,Ty zasranej buzerante, moje máma není kurva."
,,Jo, přesně to ti potvrdí každej pátej chlap ve městě."
,,Počkej po škole." Takže domů dorazím později. Bezva...

Už je ve škole tak dlouho, kolikátá může tak být hodina? Pátá? Šestá. Nudím se, kdy se už Ryan vrátí. Měl jsem se ho zeptat, kolik má hodin. Možná to ví Monica.
'Dobrý den, ještě jednou moc děkuju za Ryana a chtěl bych se zeptat, jestli náhodou nevíte, v kolik má dnes končit. Sam.' Napíšu jí esemesku. Odesláno. Jestli to bude vědět, tak bych se mu mohl vydat na proti.
Za chvilku pípne mobil. Monica píše. 'Měl by končit za půl hodiny.' Je to jasný, stejně mě tu už nebaví sedět. Je to takový nezvyk být bez něj. Strašně jsem se na něj upnul. Obléknu se a vyrazím směr Ryanova škola.

Konečně je konec a já zamířím ven. Chci už za Samem. Někdo mě ale zatáhne na záchodky. Tod. Zapomněl jsem. Dva kreténi mě drží za ruce, takže se nemůžu vůbec hnout. Tod se přiblíží a několikrát mi vrazí pěstí. Když se znovu přiblíží, vykopnu nohu a trefím ho přímo mezi nohy. Zapiští jak holka a schoulí se k zemi. Ti dva, co mě drží, nelení a začnou do mě taky bušit. Vůbec nemám šanci se bránit. Ty rány bolí, ale není to nic strašného. Sesunu se po stěně k zemi a pozoruju přibližujícího se Toda.
,,Zmizte."
,,Ale Tode." Jen na ně vrhne hnusný pohled a oni zmizí.
,,Co se děje? Už si na mě troufneš sám?" Zasměju se a plivnu mu do toho jeho hnusnýho ksichtu. Popadne mě za vlasy a já zasyčím bolestí.
,,Takže je z tebe fakt buzna." Zasměje se a rukou mi zmáčkne zadek. Snažím se ho odstrčit, ale nemám sílu. To přece neudělá. Náhle se ozve volání mého jména a já s hrůzou poznám, že je to Sam. Ne to ne!
,,Jestli cekneš tak to ta tvá kurva pěkně schytá." Zašeptá a já jen kývnu. Nechám se odtáhnout do kabinky. Samovi se prostě nemůže nic stát. Nesmí.

Pár holek mě zastavilo a ptalo se, kam jdu a co potřebuju. Když jsem jim řekl, že hledám Ryana, tak mi řekli, že ho viděli ve škole u záchodů. Poděkuju a s voláním jeho jména ho jdu hledat. Když kolem mě projdou jakýsi dva kluci a s úšklebkem mě plácnou po prdeli a já vyděšeně vypísknu. Začnu se třást. Dotknuli se mě, dotknuli se mě tam, kde to může jenom Ryan. "Ryane? Jsi tady? Vylez! Ty holky říkali, že jsi tady. Nevím, kam zmizeli ti další tři kluci, ale dva už odešli. Ryane, pojďme domů." Kňourám. Chci už být v jeho náručí.

Tod začne šmátrat v mém batohu a vytáhne mobil. Cosi tam nakliká a náhle se ozve pípnutí zprávy. Pak se ozvou vzdalující se kroky.

Tod mě okamžitě znovu praští do obličeje a znovu a znovu. Nakonec mě přetočí a stáhne mi kalhoty. Ruce mi drží, nemohu vůbec nic dělat. Do pusy mi narve jakousi věc a to jediné tlumí mé bolestné výkřiky. Slzy mi tečou po tváři. Takhle se Sam cítil? Takové to je? Začíná se mi dělat černo před očima. Strašně moc to bolí a k tomu slyšet to jeho sténání. Když ucítím něco lepkavého, je to tak odporný. Cítím se jako děvka. Špinavá děvka. Ozve se zip kalhot a nakonec i kroky. Odešel. Hlasitě pláču, nebo spíš vzlykám a přerývavě dýchám. Udělal jsem to, abych ochránil Sama. Bylo to pro Sama. On je aspoň v bezpečí. Je v bezpečí. To jediné mě uklidňuje. Pokusím se postavit. Okamžitě mnou prostoupí strašná bolest a já se zřítím k zemi. Po dlouhé době a nesčetných pokusech se konečně dostanu na chodbu. Pomalou šouravou chůzí postupuju k východu. Bolí mě každý krok. Rozezvoní se mi mobil. Sam.

Pípl mi mobil. Zpráva. 'Čekám na tebe na hřišti.' Co? On není na záchodě? Bože, musel jsem ho teď před někým hodně ztrapnit.
Začnu utíkat ven a hledat to hřiště. Ale tam nikdo není. Dělá si ze mě srandu? Po chvilce jde ke mně nějaký kluk. "Měl bys zkusit být někdy nahoře, Ryan je opravdu úžasný." Šeptne mi slizce do ucha. "Jsi další na řadě, buď připravený, určitě jsi ještě větší a lepší kurva než on." "Co prosím? Toto je moje kurva, ty na ni ani nešáhneš!" Objeví se tam náhle Morgan. V ruce mám stále mobil, ale ten je mi vyražen, když se o mě začnou doslova přetahovat. Oběma je jedno, že se klepu, brečím a velmi výrazně dýchám.
Je to moje vina. Všechno je to moje vina.
Nějakým zázrakem se mi jim podaří vytrhnout a utéct. Mobil nechám mobilem a utíkám pryč. Úplně pryč. Jediné, co u sebe mám, je pár drobných a lístek s číslem na Monicu, kdyby mi ho náhodou Ryan vymazal. Ryan... Já mu říkal, říkal jsem mu, že kvůli mě bude mít problémy. Brečím. To já jsem ho poslal na tu školu, to kvůli mě se na něj teď dívají jako na buznu. Určitě je teď někde zraněný...
Honem doběhnu k telefonní boudě a použiju své jediné peníze na zavolání Monice. "Píp, píp, píp, píp....Haló?" Ozve se. "Omlouvám se, moc se omlouvám, prosím, najdete Ryana, prosím, podle všeho ho znásilnil nějaký kluk, prosím, pomozte mu. Sam." Zase hovor tipnu. Slyšel jsem jen zalapání po dechu.
Co teď? Kam mám jít? K Ryanovi nemůžu. Nezvládl bych to. Brečím, moc brečím a klepu se vedle kontejnerů se sklem. A hele, řešení. Řešení všech mých problémů.

Nevolá mi Sam. Je to Monica. Neochotně hovor přijmu a opřu se o auto.
,,No? " Mám strašně chraplavý hlas. Nemůžu pořádně mluvit.
,,Ryane, jsi v pořádku!"
,,Jo, proč bych nebyl. Jen jsem se porval."
,,Prý tě znásilnili!"
,,Co! Ne!" Típnu to. Sam. Jak, jak to mohl. To on jí zavolal. Rychle vytočím Samovo číslo. Nezvedá to. Rychle mu napíšu zprávu: Same, kde jsi! Jeden kluk mi sebral telefon! Popral jsem se s ním a mám strach, že ti ublíží! Prosím ozvi se mi. Moc tě miluju.
Nemůžu mu potvrdit, že mě. Že se to stalo. I přes bolest se vydám hledat do okolí. Musím ho najít. Neustále vytáčím Samovo číslo. Třeba zaslechnu vyzvánění.

Sklo, hromada skla. Střepy, ostré střepy. Kousek ode mně projede auto. Vykouknu, co se děje, ale jen malinko, není mě vidět. Z auta vyskočí Ryanuv otec? A Monica. Něco křičí a už táhnou Ryana do auta a to se všemi třemi odjíždí pryč. Byl tak blízko. Tak blízko. Čapnu nejbližší střep a rozuteču se s ním poklidit někam, kde mě nebude moct nikdo najít. Další polorozpadlý barák. Ohořelé trosky domu, kde jsem kdysi žil s otcem. Divím se, že to ještě nezbourali.
Vlezu si pod cosi, co bývali schody. Vyhrnu si rukáv nové mikiny. Mikiny od Ryana. Stále mi tečou slzy. Proč se všechno muselo tak posrat?! Podívám se na svá zápěstí. "Ryane..." vzlyknu a zapíchnu si střep do ruky. Proč musí všechno být má vina. Proč jsem musel zničit život zrovna Ryanovi. Kdyby jsme se nepotkali, tak si teď mohl někde užívat s holkama a ne, být znásilněn a nazván buzerantem.

,,Zastav!" Řvu na něj a snažím se otevřít dveře.
,,Ne!" Zařve na mě, ale zpomalí.
,,Někde tam venku je Sam! "
,,To kvůli němu se ti to stalo!"
,,Myslíš! Jenom díky němu pořád žiju, chápeš to! Donutil mě jíst ty zkurvený prášky a taky ho miluju. Miluju ho! "
,,Bereš prášky? " Zastaví u krajnice a otočí se na mě. Kývnu a zadívám se mu zpříma do očí.
,,Jenom jsem se porval. Nic víc. Nejspíš mu něco nakukali."
,,Ale."
,,Prosím najdi ho." Začnu plakat. Potřebuju Sama. Rozklepu se. Třeba se mi to o tom z nás... O té věci jen zdálo. Ano, jen má chorá představa. Moc mě zmlátili. Až moc.
,,Zavolám na policii a oni to tam prohledají."
,,Děkuju."
,,Ty teď ale pojedeš do nemocnice." Jen kývnu a opřu si hlavu o okýnko. Neznásilnil mě. Jen mě zmlátil. Ano, ano, ano. To všechno bolí kvůli těm modřinám. Už moc nevnímám. Slyším jak mumlají.,, Zase to dělá."
,,Já vím, zase si to nechce přiznat, zase to vypouští z hlavy." Nerozumím jim. To čemu, ale rozumím je jedna věta.
,,Našli ho." V té chvíli se propadnu do tmy.

Bodnu se, jednou, dvakrát, čtyřikrát, sedmkrát, devětkrát, třináctkrát. A dál už to ani nepočítám. Snažím se, snažím se zapomenout.
Ozve se zvuk sirén. Policie. Co kde? Musím pryč. Nemůžu, nemůžu se vrátit k Ryanovi, zničím ho, navíc se určitě bude zlobit. Podívám se na kaluž krve pod sebou. Určitě se bude zlobit.
"Bezdomovci jedni blbí! Tady nemáte co dělat!" Ozve se. Dobrý, takže mě nehledají. Nikdo mě nehledá, nikdo mě nemá rád. 'Samíku, běž tam a postarej se o to.' Šeptnu mu a ve vlastní hlavě si vybuduju dům podobný tomu, ve kterém se nachází mé tělo a zamknu se tam. Když zůstanu tady, tak nikomu nezpůsobím žádné problémy.

Normálně mě vykopl. Bolí mě ruce a teče z nich červená. Moc červené. Začnu křičet, jsem vyděšený. Kde mě to Sam nechal! Tady nechci být, nechci, nechci. Přiběhne ke mně policista a začne se na něco ptát, ale mě se začnou zavírat očka. Cos nám to udělal Same?

Probudím se a všude je bílo. Nemocnice. Vždy je to nemocnice. Posadím se a okamžitě mi do těla vystřelí ohromná bolest. Snažím se dýchat. To. Ne nestalo se to. Pořád mě bolí ty modřiny. Zazvoním na sestru a ta okamžitě přijde.
,,Můj přítel, měl. Měl by tu být někde můj přítel. Kde je?" Sestra se smutně usměje.
,,Je mi to líto, pane, ale..."
,,Co je s ním?" Pokusím se vstát, ale okamžitě sebou seknu o zem. Kde je? Kde je? Co se stalo? Ublížili mu?

Sam odmítá vylézt a já se tady venku sám bojím. Vzbudil jsem se a okolo bílo, zase bílo, zase po návštěvě toho domu jsem tady v nemocnici, na jipce. Nevím, co to znamená. Jsem zase připojený na nějaké hadičky. Ruku mám obvázanou a v pokoji jsem sám. Nikde nikdo, žádné barvičky, hračky, jako v léčbě. Ne, ne, ne! Já tu nechci být! Za otevřenými dveřmi přichází lidé v pláštích. V bílých pláštích. Ne, ne, ne, já chci pryč. Tady se mi nelíbí. Vytáhnu si ze sebe veškeré hadičky. Něco začne pípat. Bomba, přidělali sem bombu! Kolísavě se rozběhnu k oknu, okno je asi v prvním poschodí. Honem ho otevřu a za křiku nějaké ženy v plášti vyskočím ven. Znovu mě a Sama nedostanou!