"Ale byl jsi tam." Trvám si dál na svém.
Jdeme bok po boku ke dveřím domu a já jsem unavený. "Takže teď mě budeš poslouchat?" Zeptám se a on na to kývne. Skočím mu do náruče. "Budeš mě všude nosit, jsem moc unavený." Přitulím se k němu a se Samíkem se tetelíme blahem.

Jen se usměju. A s pobavením ho sleduju.
,,A kam si jeho lordstvo přeje jít?"

"Do koupelny, jsem z toho běhu zpocený." Zahihňám se a nechám se tam odnést. "A můžeš mě rovnou i umýt."

,,No jistě." Začnu ho svlékat a párkrát náhodou přejedu provokativně na některých místech. Nakonec ho posadím do vany a dám se do umývání.

Ten hajzlík a provokatér, ale já se jen tak nedám, navíc, ve vaně, teda víhřivce už jsme to dělali. Chtěl bych se někdy milovat i normálně na posteli. Nechám se umývat a opečovávat. Ale co, ale co, když mě nemiluje, co když mi to říká, opravdu jen pro to, abych mu jako Nona neublížil. Jen z tohoto scénáře celý špatný. Nechci, aby to tak bylo.

Začnu mu masírovat záda.
,,Jsi celý napjatý." Lehce mu polibky opečovávám krk. Nakonec ho zase zvednu. Osuším ho a vezmu do náruče.
,,Tak kam teď?" Zářivě se usměju. Tohle mě baví. Je jako moje malá panenka.

"Nevím, jestli máš hlad, dej si tu pizzu. Mě nali jen něco k pití, prosím." Řeknu pořád trošku sklesle. Kdyby mě neměl rád, tak by se tak o mě nestaral, ne? Neusmíval by se na nás.

,,Jo, tak... dobře." Proč se najednou chová tak odtažitě? Naštvala ho ta škola? Položím ho na postel a jdu pro to pití. Se dvěma skleničkami a kouskem pizzy v puse se vracím za Samem.

Nechci být na něj nepříjemný, ale bolí mě u srdce, když jen pomyslím na to, že tu u něj nemusím být, protože mě miluje, ale jen proto, abych mu neublížil. Vždyť jsem psychicky chorý a navíc ta škola.

,,Tady. " Zahuhňám s plnou pusou a dám mu do ruky sklenici s vodou. Tu druhou položím na stolek a spořádám ten kousek pizzy. Když zpozoruju, že Sam už taky dopil tak si nad něj vylezu.
,,Co teď?"

"Nevím, zavoláš tomu otci?" Poprosím ho a obejmu ho. "Doufám, že víš, že tě miluju a tak nechci, aby se ti stalo něco zlého."

,,Taky tě miluju a nemusíš se bát." Políbím ho do vlasů. Proto byl tak nervózní? Slezu z něj, vezmu mobil a zamířím do kuchyně. Po druhém zazvonění mi to vezme.
,,Co se děje, Ryane?"
,,Potřeboval bych chodit zase do té školy, jak jsem ten půlrok chodíval."
,,Je mi líto Ryane, je to jen pro pacienty a ty jím, už nejsi."
,,A nějaká výjimka?"
,,Ne, leda, že by ses vrátil k léčbě, hodně by ti to pomohl..."
,,Ne, to je dobrý. I tak děkuju. Měj se." Položím to a vrátím se za Samem.
,,Je mi to líto, Samí." Natáhnu k němu ruku, on ji ale odstrčí. Tváří se smutně a zklamaně. Vždyť ale já nic neprovedl. Něco prostě zařídit nejde.

Odtáhnu se od něj, nenápadně čapnu darovaný mobil a jdu do koupelny. Výročím číslo na Monicu. "Píp...píp...Haló? Ryane?" Ozve se z telefonu. "Dobrý den, tady Sam, Ryanův přítel." Představím se. "Ahoj Same." Řekne příjemně. "Něco bych od vás potřeboval." Začnu. "Poslouchám, týká se to Ryana?" "Ano, týká, chtěl bych vás poprosit, přehlaste ho na jinou školu, jakoukoli jen ne tu, kde jsme oba teď." Vyhrknu na ni. "Cože? Proboha proč?" "Protože mu ublíží, budou mu ubližovat kvůli tomu, že se mě zastal a že mě má rád, prosím vás, já nechci, aby se mu něco stalo, aby na něj Morgan zase vytáhl nůž." Šeptám. "Same, to nemyslíš vážně, že ne?" Ozve se starostlivě. Mlčím. "Same, Same, zařídíme to, díky za info. Až bude vše zařízené, tak ti na tento mobil pošlu zprávu." Je slyšet, jak v pozadí vzlyká. "Děkuju, nashle." "Nashledanou." Řekne a položí to. Je mi z toho taky do pláče.

Proč odešel? Co jsem zas udělal? Založím si ruce pod hlavou a koukám do stropu. Od té doby co jsme se vrátili se chová divně a odtažitě.

"Promiň, pořád mi není dobře." Zkusím se na něj usmát. Toto není lež. Už od odjezdu z hor mi je celkem špatně, jen to v některých chvílích lépe maskuju. V ruce mi pípne mobil, to přiláká Ryanovu pozornost. Vytrhne mi ho a čte nahlas: "Už je to zařízené, ještě jednou díky Monica."

,,Co to znamená, Same? " Trochu zvýším hlas. Proč do háje volal té ženské? Vždyť se o sebe umím postarat. Nejsem malé dítě.

"Co?" Dělám nechápavého.

,,Proč jsi volal Monice? " Vyjeknu a zamračím se na něj. On nafoukne tváře a zamračí se na mě taky.

"Jen překvapení, nic víc." Nechci mu to říkat, vím, že bude naštvaný, ale já se o něj prostě bojím, bojím se, že, že by mu mohli udělat ještě něco horšího než Eliotovi.

,,Překvapení? " Nedůvěřivě se na něj zadívám. V tom mi zazvoní mobil. Otec. Neochotně přijmu hovor.
,,No?"
,,Zítra nastupuješ na svou starou školu."
,,Cože?" Nechápu to.
,,Bude to bezpečnější. Né, že nepřijdeš." Típne mi to a já se zadívám na Sama.
,,To je super překvápko." Řeknu to s notnou dávkou sarkasmu. Když se mu začnou lesknout oči přitáhnu ho k sobě.
,,Nezlobím se na tebe."

"Víš, já jen nechci, aby jsi dopadl jako Eliot. Promiň, promiň, že jsem to udělal bez tvého dovolení." Rozpláču se mu na hrudi. Nechci, nechci, aby byl naštvaný, ale já to myslím dobře. I když říká, že se nezlobí, tak rudnoucí obličej a ucho říká něco jiného.

Nechci být naštvaný. A už vůbec né na něj, ale přijde mi to prostě jakoby si myslel, že jsem naprosto neschopný. Dokážu se bránit.
Setřu mu slzy.
,,Neplakej. Dneska jsme si přece chtěli udělat hezký večer, ne? " Usměju se na něj a políbím ho.
,,Takže co si přejete teď dělat, vaše veličenstvo?"

"Já se ti moc omlouvám!" Zase začnu, ale jsem umlčen polibkem. "Mohli by jsme se dnes jen mazlit?" Zašeptám, nechci ho víc naštvat, ale dnes už na nic nemám chuť. Chci se jen u něj schoulit, nechat se hladit a plakat.

,,Jistě." Lehnu si s ním a hladím ho rukou po boku. Ještě víc se ke mně přitiskne.
,,Zítra budu muset teda do školy." Zamumlám asi po hodince ticha.
,,Zvládneš to tu?"

"Asi jo. Moc se ti omlouvám." Šeptnu, vůbec jsem si neuvědomil, že teď bude muset zpátky na starou školu. "A proč že jsi přestoupil? Říkal jsi, že už se šikanou přestali." Špitnu. Já, to já ho tam poslal zpátky . Tečou mi slzy.

,,Jenom si mysleli, že to je zbytečně snobská škola. Nemusíš se bát." Usměju se na něj a zase ho políbím.
,,Už půjdeme spinkat, jo?" Zívnu a zakryju nás peřinou.

"Jo." Špitnu a ještě víc se na něj nalepím. "Ale zítra, než odejdeš, tak mi řekneš, rozloučíš se, jo?" Zašeptám ospale. Nechci, abych se probudil a on vedle mě nebyl. Prostě nechci, aby jen tak odešel. Klíží se mi očka.

,,Jistěže." Taky zamumlám a během chvíle usnu.
Probudí mě pískot budíku. Rychle ho vypnu a protáhnu se. Vždyť jsem musel spát strašně krátko. Opatrně se vyprostím ze sevření Sama a vydám se do koupelny, kde spáchám ranní hygienu. V kuchyni si sním rohlík a ještě nachytám snídani Samovi. Vrátím se do ložnice, popadnu baťoh a lehce šťouchnu do Sama. Zamručí a otevře jedno oko.
,,Tak já jdu, zlato. Kdyby něco napiš. " Lípnu ho na tvář a během chvíle už mizím ve vchodových dveřích.

Zmateně se zvednu do sedu. Kam šel? 'Do školy šel.' Připomene mi Samík. No jistě.
"Co tu teď budeme dělat?" Zeptám se prázdného domu. 'Nevím, co televize? Budou pohádky?' Škemrá Samík. 'Klidně, ale prvně jdeme najít snídani.' Usměju se a vyrazím do kuchyně.
Na stole na mě čeká čaj a rohlík s medem. Ryan. Odnesu si to k televizi a tam zůstanu u My little ponny, dokud se Ryan nevrátí.