Říkala jsem si, že bych o víkendu zveřejňovala každý den, co vy na to? 😘😁

Co jsem mu udělal? Proč mi to chtěl znovu udělat? Nekontrolovatelně se třesu a z očí mi tečou slzy. Se ozve rána a křik. Cuknu sebou, jak se leknu. Jde si pro mě. Nádech, výdech, je za dveřmi, nádech, výdech. Náhle na mě přistane něco měkkého a teplého. Ozvou se další rány a ještě větší křik. Rychle se přitisknu na to, co na mě teď leží. Nic se neozýva a pak jen vrznutí dveří. Ne! Stále se klepu, ale když se delší dobu nic neděje, tak se uklidním. Já mám na sobě něčí mikinu?
Z chodby se ozývají zvuky rvačky. Opatrně vykouknu ze dveří. To co tam uvidím mě zaskočí. Morgan se tam pere s Ryanem! Proč? Co se stalo? Když se ale u Morgana něco blýskne, tak tak...Nůž, on proti němu vytáhl nůž, ve škole, nůž. Nemůže ublížit Ryanovi jen proto, že je tu nový a neví, že mě bránit nemá cenu. Raz, nemůžu dopustit, aby se mu kvůli mě něco stalo, jako Eliotovi, dva, to zmáknu, jen...tři skočím mezi ně ve chvíli, kdy chce Morgan nůž použít. Zapíchne mi ho do ruky, jen pár ceňťáků od mé včerejší rány.
"Co se to tu děje?!" Vykřikne někdo. Naše tělocvikářka. Odtrhne nás od sebe. "Jste všichni tři po škole!"

,, Tak s tím teda nesouhlasím. " Vyprsknu a setřu si pramínek krve, co mi vytéká z úst. Ten šmejd na mě vytáhl nůž, nebýt Sama tak. Vyděšeně se na něj zadívám. Jeho ruka je celá od krve. Je to moje chyba. Proč mezi nás proboha skákal?
Obrátím se na učitelku.
,, Sam je zraněný a potřebuje ošetřit a po škole já ani Sam nezůstaneme. "
,, Myslím mladíku, že vy mi nemáte co rozkazovat a to zranění není tak hrozné, je to nen škrábnutí."
,, Jen škrábnutí? " nevěřícně na ni zůstanu hledět.
,, Buďte si jistá, že o tomhle kontaktuju svého otce. Same pojď za mnou prosím. Ošetřím ti tu ránu." Řeknu to hlasem, který naprosto zamítá jakékoli námitky. Vykročím směrem pryč. Z úst mi ale samovolně vyjde tiché zasténání. Zatraceně moc mě bolí břicho.

Celou dobu mlčím. Nevím, čeho chce Ryan dosáhnout. Učitelé ví, co se děje, ale dělají, že nic nevidí. Taky proč by měli, že? Ryan odchází tak jdu vyklepaně s ním. Nechci tam zůstat s Morganem a tou babou. Mám pocit, že dnes na školu už kašlu. Stejně mě učitelé vůbec neřeší. Jdu opatrně za ním, on s někým naštvaně diskutuje po telefonu.

,, Fajn, jak chceš. " Típnu mu to. Prý si mám své problémy vyřešit sám. Takže kdyby mě někdo pobodal na chodbě tak se mám taky odplazit a pomoct si sám? Jediné čeho jsem docílil je to, že z toho ani já ani Sam nebudeme mít problémy. Aspoň něco.
Konečně dojdeme k mému autu. Začnu se hrabat v kufru, až konečně najdu tu blbou lékárničku.
,, Same, vyhrň si prosím tě ten rukáv ať ti to můžu ošetřit, vím, že nemáš rád doteky, ale nesmí se ti tam dostat infekce. Bude to jen chvilička." Doufám, že mě poslechne. Vážně nechci, aby se mu to zanítilo, vždyť se mu to stalo kvůli mně.

"Ne, ne, to není potřeba." Začnu couvat. Dneska mám už lidí dost. Začnu se zase třást, když se ke mně začne nekompromisně přibližovat. Ani si neuvědomuju, že ta mikina, kterou mě nejspíš on v šatně přikryl, jsem si oblékl a dlouhé rukávy si stáhl ještě níž.

Zastavil jsem se. Stál jsem před ním zhruba metr. Klepal se.
,, Same. Já. Napadlo mě. Když ti vadí lidský dotyk tak kdybych měl rukavice. Vadilo by ti to? " Netušil jsem co dělat. Lidský dotek mu vadil, ale jestli to budou rukavice tak by to vadit nemuselo, ne? Umělý materiál je přece naprosto rozdílný. S očekáváním a nadějí jsem se na něj zadíval.

Zakroutím hlavou. Já chci pryč. "Já si to ošetřím sám." Vypísknu, když se začne zase přibližovat. Z nějakého důvodu nechci, aby viděl mé zjizvené ruce. Budu se mu hnusit. Navíc je kvůli mě pomlácený.

S povzdechem se zase zastavím.
,, Tak na." Podám mu vše potřebné a čekám. Chci aby si to ošetřil hned.

Otočím se k němu, tak aby mi neviděl a ruce, ale abych já měl jistotu, že nic nezkusí. Vyhrnu si rukáv nové mikiny, nehodlám ji vracet, stejně je od krve. Odvážu obvaz ze včerejška. Ne, ta rána se znovu otevřela. Nad ní, tak 3 ceňťáky nad ní je ta nová rána. Super. Ryano se nehýbe a skenuje má shrbená záda. Vyčistím si obě dvě zranění a ovážu je tlakovými obvazy. Dost obě krvácely, ale co se s tím dá dělat.
"Děkuju." Otočím se zpět k němu a upřímně se usměju. "A moc se ti omlouvám za Morgana, neměl jsi mě bránit." Ukážu na jeho rozražený ret a vybarvující se monokl pod okem. Ale až na ještě další modřiny je v pořádku. Ne jako Eliot. Eliot. Ne, ne, ne.

Otočil se ke mě zády takže jsem nic neviděl. To se stydí?
Po dlouhé době se konečně otočil a zasmál se, ale né tak jako vždy. Byl to mnohem hezčí úsměv. Byl od srdce. Měl by se tak smát častěji, ale nejspíš nemá k tomu úsměvu moc důvodů. Ještě něco řekl, ale to jsem už moc nevnímal, protože se jeho tvář náhle zakabonila. Vypadal náhle tak utrápeně a smutně.
,, Zvu tě k sobě na oběd a ne neberu jako odpověď. " Usmál jsem se na něj a otevřel mu dveře spolujezdce.
,, A taky mi vysvětlíš, co se to vlastně stalo, ano?"

Neměl bych, ale já bych mu tak rád věřil. Vypadá fajn, ale nemůžu ho vystavovat takovému nebezpečí. Jinak, jinak...ne, nedopadne tak. Pojedu s ním a vysvětlím mu to. Snad to pochopí. Téměř neznatelně kývnu a nastoupím k němu do auta. Dám mu takové vysvětlení, že už o mně ani nezavadí pohledem.

Vítězně jsem se usmál, když nasedl. Zase se namáčkl na okýnko a sledoval okolí. Já zase sledoval střídavě jeho a silnici. Byl rozkošný.
Cesta uběhla hodně rychle a během chvíle jsme už stoupali do schodů k mému bytu. Rychle jsem odemkl.
,, Tak pojď dál. " Otevřel jsem a podržel mu dveře.

Jeli jsme k jeho bytu. Byl jsem celou dobu potichu a natisklý na dveřích. Když už jsme stáli před jeho bytem, tak mi gentlemansky podržel dveře a nechal mě vejít. Je moc milý a právě proto si ho nezasloužím. Vejde taky a dovede mě do kuchyně, která zároveň i jídelna a usadí mě ke stolu. No, alespoň se dnes po dlouhé, dlouhé době pořádně najím. Ryan se otočí k plotně a já ho pozoruju. Tu ladnost, smyslnost jeho pohybů. Když přede mě po půl hodině postaví talíř s horou jídla, tak se neudržím.
"Ryane, proč jsi ke mně takový, takový hodný?" Zeptám se na otázku, která mě tak moc tíží a já neznám, ani netuším, odpověď.

Jeho otázka mě zaskočí. Proč to vlastně dělám? Nikdy jsem se o nikoho takhle nezajímal. Nevím co odpovědět. Zírá na mě těma svýma modrýma kukadlama a hryže si ten proklatý ret. Chtěl bych ho políbit, ale nejspíš by to nedopadlo dobře.
,, Víš, já..." Co mu mám sakra říct? Chtěl bych tě totiž líbat a nosit na rukou jako svou princeznu a zároveň z tebe vyšukávat duši? To asi ne. To by asi utekl s křikem.
,, Už od prvního momentu jsi mě zaujal a chci tě víc poznat, spřátelit se s tebou. Chtěl bych ti...pomoct. Líbíš se mi Same teda jako. " To jsem nechtěl říct. Proboha!
,, Totiž jako kamarád chápeš? A tak všechno..." Nervózně se zasměju a prohrábnu si vlasy.
,, Teď mi ale řekni, co se stalo? " Zase zvážním.