Tulím se k nejbližšímu teplu a jsem spokojený, protože cítím, že je to Ryan. Pomalu otevřu oči a setkám se s jeho krásnýma hnědýma očima. "Dobré ráno." Šeptnu a usměju se. On má ale smutný a starostlivý výraz. "Co se děje?" Zeptám se opatrně.

Zamyslím se. On nechce, abych se o té léčebně dozvěděl víc. Radši mu to nebudu říkat. Bude to tak lepší. Navíc ho nechci stresovat a nutit ho vzpomínat, už tak dnes bude obtížný den. Usměju se a zakryju mu oči.
,,Jen jsem se zamyslel." Začnu mu pusinkovat obličej a on si snaží sundat mé ruce z očí.

Proč mi zakrývá oči? Co se děje, nad čím přemýšlel? Honí se mi hlavou, začínám být nervózní. 'Samé! Ty jsi zapomněl? Jedeme na výlet!' Směje se Samík, je vidět, že se těší. Ale jaký výlet?
Počkat? Ne! My, my, my pojedeme, musíme jet do blázince! Ale, ale, ale, já tam nechci, bojím se, určitě si mě tam nechají a já Ryana už nikdy neuvidím.
Začnu se malinko třást.

Sundám mu ruce z očí.
,,Samí, bude to v pohodě. Celou dobu tam budeme spolu a zpátky pojedeme taky spolu a to mi připomíná," začnu se přehrabovat v šuplíku a nakonec vytáhnu starý mobil.
,,Tady. Zatím ti dám tenhle, později ti koupím nový, ale zatím to bude stačit. Moje číslo tam je a taky tam je číslo na mého otce a macechu. Ale těm nevolej. Dyžtak ty čísla pak smaž." Usměju se a konejšivě ho obejmu.

"Proč mi ho dáváš, když budeš celou dobu se mnou?" Zeptám se vystrašeně. Nemám z toho dobrý pocit. 'Neboj, i kdyby šel pryč, tak já tam budu pořád s tebou.' Snaží se mě uklidnit Samík. Kam zmizela ta uvolněnost po včerejšku?

,,Tohle je jen pro jistotu do budoucna. Navíc doktorka ti dá na sebe číslo, takže jí budeš moct kdykoli zavolat." Doopravdy nestojím o to, aby se opakovalo to co ve vlaku.

"Já tam nechci." Zamumlám jako malé dítě. "V kolik tam máme být?" Zeptám se nervózně.

,,Kolem jedné, takže času máme dost." Usměju se.
,,Půjdu udělat snídani, ty lež. Stejně se asi nebudeš schopen moc hýbat." Cvrnknu ho do čela a začnu se zvedat z postele.

"Ale já tu nechci být sám." Zaprotestuju a už se navzdory bolestem hrabu za ním. Bože, můj zadek! Bolí, ale ne jako po Morganovi nebo tak. Trošku nepříjemně mě táhne a malinko pálí. Ale dá se to vydržet, i když mé nohy s tím nesouhlasí. Nejdou dát k sobě.

Nechci se smát, ale prostě to nejde jinak.
,,Tak pojď, kachničko." Vezmu ho do náruče a odnesu ho do kuchyně. Cestou ještě vezmu polštářek a ten dám na židli, ještě než si na ni Sam sedne. Ještě mu prohrábnu vlásky a dám mu pusu na čelo.
,,No tak se nezlob." Znovu se zachechtám.

Sedím na polštáři a s nafouklými tvářemi sleduju Ryana, jak hledá něco k jídlu. "Tady nic nebude, ten tvrdý krajíc chleba támhle je poslední." Uchechtnu se. Nic tu není, hledal jsem tu před odjezdem na hory a nic tu nebylo, bude muset nakoupit. Ale já mám hlad, tak se natáhnu pro tvrdý chleba s něčím, co asi bylo před týdnem máslo a začnu ukusovat.

Otočím se na něj a vyjeveně sleduju, jak ožužlává jakousi neindetifikovatelnou věc. Okamžitě mu to seberu a vyhodím to do koše.
,,Fuj je to." Lehce ho plesknu po hlavě a vytočím na mobilu pizzerii.
,,Za půl hodiny to tu budeme mít." Usměju se na Sama, ale ten si jen uraženě odfrkne.
,,Ale no ták, nezlób sé." Kleknu si před něj a hlavu mu dám do klína a zadívám se na něj.

"Proč jsi mi to vzal, vždyť to bylo poživatelné?" Zeptám se uraženě. A ještě k tomu na mě sám vyjel jako na nějakého psa. Díváme se na sebe a já se na něj nedokážu zlobit.

,,Poživatelné? " Zahuhlám a hlavou mu začnu mačkat rozkrok.
,,Ta věc. Byla poživatelná možná tak před měsícem." Pořád mu mačkám rozkrok a sleduju jeho reakci.
,,Přece se mi nechceš otrávit?"

"Ne, vždyť to jsme jedli celý život, i hůř vypadající." Vypadne zmateně ze Samíka. Převzal kontrolu zrovna ve chvíli, kdy mi Ryan mačká rozkrok. 'Samíku, co jsem ti říkal o mluvení o minulosti?' Plácnu se ve své hlavě do čela, sednu si na turka a sleduji, co se teď bude dít.

,,Dřív bylo dřív, teď budeš jíst normální věci." Rozhodnu a zadívám se na něj. Rukou mu začnu rozepínat zip u kalhot.
,,Pizza je tu za dvacet pět minut. Myslíš, že ti stihnu vykouřit?" Usměju se na něj, ale zarazí mě jeho chichot.

Ale Ryane, vždyť se kouří jen cigarety, ne ptáčci." Začne se Samík smát. 'To je ale vtipálek.' Směje se dál a Ryan na něj zmateně kouká.
On si myslel, že jsem to já, že zrovna já bych mu řekl, čím jsem se tak dlouho stravoval.

,,Ony existují i zvláštní případy." Zasměju se nervózně a s jistou dávkou zoufalství se zadívám na jeho polovzrušenou chloubu. Co teď?

Jsem zvědavý, jak si s tímhle Ryan poradí. Je to ode mě asi zlé, ale mě to vážně zajímá. "Jaký, jaký zvláštní případy?" Výská Samík. Chce vědět víc, chce být velký kluk.

,,Já. To. Totiž." Vůbec netuším, co dělat.
,,Musíš se zeptat Sama jestli chce, abych, abych ti to ukázal." Vydechnu nakonec a nervózně polknu.

Samík se na mě prosebně podívá. Já jen pobaveně přikývnu, ale dojdu k němu. 'Samíku, jelikož toto dělají velcí kluci, tak se budeš jenom dívat, ano?' Řeknu mu a on kývne. Stojí vedle mě a dívá se, co se bude dít, ale řízení mám já. "Ano, můžeme."

,,A a je si Sam jistý?" Doopravdy jsem počítal s tím, že Sam řekne ne. Ale vždyť je to pořád tělo šestnáctiletého kluka. Ale i tak. Nervózně mu pohladím stehna. Je to divný.

"Ryane, neboj, to jsem zase já." Pohladím ho po tváři a nahnu se pro polibek. On se na mě zkoumavě podívá a odtáhne se. Co?

Odtáhnu se a rozkašlu se. Kurva. Zrovna teď. Ucítím Samovi ruce, jak mě hladí po zádech a já se pomalu uklidňuju. Zhluboka se nadechnu a zase vydechnu. Už je to dobrý. Znovu Sama posadím na židli. Vměstnám se mu mezi nohy a rovnou si vezmu do pusy celý jeho penis a začnu v rychlém tempu hýbat hlavou.

Chci se odtáhnout, vždyť se před chvílí začal dusit. Ale on se nenechá. Dravě mi kouří a já se můžu zbláznit. Držím se, abych mu nepřirážel do pusy, aby se nezačal zase dusit. "Ryane..." vzdychám a náhle zazvoní zvonek.

Neochotně se odtáhnu.
,,Za chvíli jsem zpátky." Usměju se a zamířím ke dveřím. Poslíčkovi dám peníze a on mi dá zas dvě velké pizzy. Zavřu a vrátím se do kuchyně. Položím pizzy na stůl a sednu si na židli naproti Samovi.
,,Tak dobrou chuť." Usměju se. Sám si ale založím ruce pod bradu a sleduju Sama, co udělá.

Snažím se dělat jako že nic. Natáhnu a se po kousku pizzy a strčím si ji do pusy. Sotva spolknu jedno sousto, odhodím zbytek na stůl a letím do koupelny k záchodu. Je mi zle a bolí mě rozkrok. Vyzvracím se do mísy. Není toho moc, vlastně jen to sousto a kousek toho chleba a vodu. Nic jiného jsem vlastně poslední dva, tři nebo dokonce čtyři dny neměl. Utřu si pusu a chci se postavit, ale zase mám nějaké slabé nohy. Tím, jak jsem se hezky proběhl a pozvracel, tak mi vzrušení slehlo. Aspoň něco.

Rychle se rozeběhnu za Samem. Zvracel. Snažím se nedívat do mísy.
,,Jsi v pořádku? Omlouvám se." Je mi do pláče. Musel se pozvracet z toho prošlého chleba. Nic jinak špatného nejedl. Včera jen v tom vlaku. Možná se pozvracel z hladu a taky. Je to zase moje chyba.

"Za co se omlouváš zlato? Podal bys mi prosím kartáček s pastou?" Udělá to, o co jsem ho poprosil a já si z pusy začnu vymývat pachuť zvratků.
Když už mám hotovo, tak k němu němě natáhnu ruce, aby mi pomohl vstát.

Vezmu ho do náruče a odnesu do kuchyně, kde ho posadím na židli.
,,Zvládneš něco sníst?" Zamumlám a zkoumavě ho sleduju. Chci, aby byl v pohodě. Budu ho muset vykrmit. Pravidelná strava a to všechno.
,,Víš, co? Zatím jez a já zajedu nakoupit. Do hodiny jsem zpátky." Musí pravidelně jíst.

"Já nemám hlad, ale běž nakoupit, já, já si zatím schrupnu." Jsem tak unavený. Ryan kývne, vezme peněženku a utíká ke dveřím s tím, že je co nevidět zpátky. Práskne dveřmi. Je pryč.
Usínám na židli, špatný nápad. Za chvíli už z ní padám na podlahu, kde následně i usnu.

Tak ještě mléko a už budu mít vše. Zamířím k pokladně a během chvíle, už vycházím z obchodu ověnčen tuctem tašek. Vydám se k autu a vše naložím do kufru. Nasednu, nastartuju a vyjedu domů za Samem.

Spím si na tvrdé podlaze. Jak je to dlouho, co jsem nespal s Ryanem v posteli? Týden?
Cítím, jak mě někdo zvedá a následně pokládá na něco měkkého. Začne mi ochmatávat hlavu a já sebou začnu šít, protože se mi to nelíbí. Potom se ty ruce přesunou na bříško a začnou na mě sahat tam.

Když jsem vešel do kuchyně, málem jsem se přerazil o na zemi spícího Sama. S povzdechem jsem ho zvedl a zanesl na postel. Začal jsem mu prohmatávat hlavu, jestli tam nemá bouli nebo tak. Pak si všimnu malé modřinky na břiše. Začnu ji trošku prohmatávat. Jak nad ním tak klečím tak náhle vymrští nohou a kopne mě přímo mezi nohy. Bolestí vykřiknu a svezu se podél postele. Rukama se držím za své poraněné citlivé místo.