Čauky, překvapení, nová kapitola, jé! 😅😂 Proč? No, jelikož nebudu přes víkend doma a vy byste tudíž o dvě přišli, tak jedna je tady, pak normálně ve čtvrtek a druhá v pátek. Užijte si to, papa 😘😉

Zrovna se vracím ze záchodu, ten trouba mi vážně pomaloval obličej a ta pitomá fixa nešla vůbec smýt.
,,Je skutečně neuvěřitelné, co je tu dnes za lidi, zrovna jsem vyhodil jakéhosi buzeranta, prostě řeknu vám..."
Co jim chtěl říct, se už nedozvím, protože ho chytnu pod krkem.
,,Co že jste udělal mému příteli?"
,,Pane Ibsone." Proč mě poznal? Jednoduše. Tahle společnost patří otci. Obchoduje v mnohém, vlaky nepočítaje.
,,Kde je kurva můj přítel!"
,,Neměl lístek. Tak jsem. Totiž. "
,,Měl lístek. Měl ho u mě a určitě vám to řekl!"
,,Já zavolám na nádraží a oni pro něj pošlou automobil a na další stanici. "
,, Zařiďte to rozumíte! Jestli se mu něco stane, tak totiž teď nepřijdete jen o práci!" Rozzuřeně ho pustím. Jsem naprosto zoufalý. Co když se mu něco stane? Nikdy si to neodpustím. Nikdy. Nezvládnu to bez něj.

Teď už sedím. Už do mě stihla kopnout nějaká holka. Prý, jestli žiju, nebo mě může dokopat do kolejí. Co je to dnes za mládež. Přesunu se na lavičku, co nejdál ode všech.
'Myslíš, myslíš, že nás Ryan hledá a jestli jo, najde nás?' Zeptám se plačtivě Samíka. 'Nad čím to přemýšlíš! Vždyť jsi sám říkal, že nás Ryan moc miluje. Vsadím se, že teď už obrátil celý vlak vzhůru nohama, jak moc nás hledá. Uvidíš, za chvilku je tady a odveze si nás s sebou domů.' Povzbudivě se na mě usmívá. Má pravdu. Počkám tu a třeba si pro mě přijde. Co třeba, určitě, budeme optimisti.

Právě sedím v taxíku a dojíždím na nádraží. Měli sem zavolat a najít Sama. Proboha prosím. Jakmile auto zastaví, vyletím ven a rozeběhnu se na nástupiště.
,,Same! " Nikde ho nevidím. Co když. Co když se mu něco stalo? Co když ho někdo znásilnil a zabil.
,,Same!" Znovu se rozkřiknu. Cesta sem trvala třičtvrtě hodiny, co když je to moc dlouho. Moc pozdě...

Teď už zase ležím na lavičce v nejvzdálenější koutě nástupiště. Je mi zima. "Pšík..." není mi dobře a hlavně, není tu se mnou Ryan. Tak moc ho chci mít u sebe. Nelíbí se mi, že jsme oddělení. I navzdory Samíkovým slovům jsem vyděšený, smutný a klepu se stočený v klubíčku. Kolem sice není moc lidí, ale já se cítím špatně. Jakoby z dálky slyším Ryanův hlas. 'Že bys už měl i slyšiny.' Směje se mi Samík. "Ryane." Začnu vzlykat. Stále dokola opakuju jeho jméno. Stupňuje se hlasitost, ale i zoufalství. Lidé se na mě nepěkně, naštvaně a otráveně otáčí.

Konečně spatřím malé schoulené klubíčko na lavičce. Okamžitě se k němu rozeběhnu a sevřu ho v náruči.
,,Samí, už tě nikdy nenechám samotného, slibuju. " Líbám ho a tisknu ho k sobě. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se mu něco stalo.

"Ryane?" Tisknu se k němu, našel si nás. Nejsme sami, máme Ryana a on nás má rád. Zvedne si mě do náruče a někam mě nese. Vidím ty pohoršené pohledy všude kolem. Ještě víc se k němu přitulím.

Donesu ho do taxíku a zadám adresu našeho bytu. Celou cestu ho držím u sebe. Návštěvu zařízení odložíme na zítra. Teď jsem hlavně rád, že je Sam u mě. U mě v bezpečí.

'Jsi jako vystrašené kotě Same, už se neboj, už je to v pořádku.' Samík má pravdu, vždyť jsem absurdní, nic se přece nestalo. Nic se mi, nám nestalo. Tak proč se pořád klepu a padají mi slzy? 'A taky se Ryana pořád držíš jako klíště, to je tak super, já si chci hrát taky na klíště!'

Pevně mě drží, je v šoku. Debilní průvodčí. Doopravdy se postarám, aby přišel o místo.
,,Same, už je to dobré." Políbím ho do vlásků.
,,Doma si hezky odpočineme."

"Ale, ale co ten blázinec?" Zašeptám. Že by, že bych tam nemusel? "A když budeme doma, zahrajeme si něco? Hoňku, schovku, nebo si budeme kreslit a máš doma nějakou stolní hru? Ve školce jich měli spoustu a krásně barevných, měli i hračky, ale já i s nimi nemohl hrát..." převezme hlas Samík, ale stihnu ho zastavit, než stihne říct nějaké další nepříjemné věci. 'Samíku, toto nemůžeš říkat.' Řeknu jemně ale přísně. 'Ale, ale...Ryan nás má rád.' Namítne. 'Ano, miluje nás a my milujeme jeho, právě proto mu nic dalšího říkat nebudeme. Byl by smutný.'

,,Do toho zařízení pojedeme zítra a doma si zahrajeme hodně her." Usměju se a víc ho na sebe natisknu. Ani ve školce si nemohl hrát?
,,A třeba si pak zahrajeme jednu speciální hru." Pošeptám mu do ucha.

"Myslíš na STOLE?" Poškádlím ho a snažím se soustředit jen na Ryana a ne na to, že do blázince budu muset zítra a že si mě tam možná i nechají. Ne, budu myslet na...'Jakou speciální hru na stole?' Zeptá se nadšeně Samík. 'To se nedozvíš, protože ty už budeš spinkat.' Mrknu na něj.

,,Na stole, pak na zemi a na konec o linku." Rukou mu sjedu mezi nohy. Brzy už budeme doma, tak proč si ho trošku nevzrušit. Sklo taxíku je tmavené, takže nás ani neuvidí. Jen Sam nesmí být moc hlasitý.

"Ryane..." vydechnu. "Táádýý néé!" Vzdychnu, když mi začne masírovat rozkrok. Samík jen zaraženě kouká. Nám nikdo nikdy nedělal dobře, to my museli dělat dobře těm druhým. To jen Ryan nám dal možnost zažít radost a slast milování. Na nás se totiž nikdy nehledělo.

,,Měl bys být potichu, zlato. Nechceš přece, aby tě slyšel řidič." Začnu mu ožužlávat krk a rukou mu vklouznu pod lem boxerek.

"Ryane..." šeptnu. "Prosím tady ne." Snažím se znít naléhavě ale díky jeho ruce v mém rozkroku to moc nejde. Kdekoliv jinde klidně, ale v autě ne. V hlavě mi, teda Samíkovi, naskočí jedna nepěkná vzpomínka.
Rozhlížím se kolem sebe, jestli tu není někdo další...

,,Notak, zlato." Nechápu, proč nechce. On mi ho ve vlaku taky vykouřil a taky nás mohl kdokoli vidět. Znovu zasypám jeho krk polibky a pokračuju v ruční práci v jeho kalhotách. Další událost. Netuším, jak se to stalo. Cítím jen, jak mě pálí tvář a Sam se celý třese a vzlyká.

Nepřestal. Ještě víc mě začne laskat, ale mě ovládá panika. Má ruka se pohne sama od sebe, a když se dotkne Ryanovi tváře, tak mi začnou téct slzy. Zase brečím. Uhodil jsem ho, JÁ uhodil Ryana. Ale, ale on mě neposlechl, nepřestal. Jo, ale já se nijak víc nebránil ani mu neřekl proč. "Promiň." Vypísknu.
Třesu se, nevím proč, ale náhle na sobě cítím všechny ty cizí doteky. Doteky, které jsem ve svých sedmi letech ještě neměl znát.

Chytnu se za poraněné místo.
,,Ne to mě promiň. Nechtěl si a já nepřestal. Zasloužil jsem si ji." Odtáhnu se od něj a zadívám se z okýnka. Nejsem o nic lepší než ti co mu ubližovali.
,,Už se tě nedotknu, když s tím nebudeš souhlasit." Usměju se na něj a zase se otočím. Nedokážu se mu podívat do očí. Musím se mu hnusit. Já sám se sobě hnusím, ale nemyslel jsem to zle. Nechtěl jsem mu ublížit. Začínám vidět rozmazaně. Vážně budu brečet? Jsem jak malé děcko.

Odtáhl se. Naštval jsem ho, pokazil jsem to, teď už se mě nedotkne. Rozbrečím se ještě víc, když v odrazu okna vidím, že mu stékají slzy. Ale já chci, aby se mě tak dotýkal, jen ne tady. Natisknu si kolena k bradě. Všechno jsem to pokazil.

Konečně dorazíme k domu. Zaplatím taxikářovi a popadnu všechny kufry.
,,Odemkl bys prosím?" Podám Samovi klíčky a začnu se se svým nákladem štrachat do schodů.

Jen kývnu a jdu odemčít. Stále jsem se nedokázal uklidnit. Snažím se trefit klíčem do zámku, ale klepe se mi ruka. Chytnu klíč obouma rukama a konečně se mi to podaří. Otevřu a ještě Ryanovi podržím dveře. Už je vevnitř. Je smutný. Určitě i zklamaný a naštvaný, určitě. "Jdu do koupelny." Řeknu a než stihne něco říct nebo jen odložit kufry skončím za zamčenými dveřmi v koupelně. Opřu se o ně a sjedu po nic na zem.

Odhodím tašky.
,,Same? " Pohnu klikou. Zamknul se. To se mě bojí? Myslí si, že bych ho znásilnil?
,,Omlouvám se Same. Moc mě mrzí to, co jsem udělal. Prosím odemkni." Neodpoví. Proč neodpovídá? To už mu nestojím ani za slovo?

Vzlykám ještě víc. On si myslí, že mi ublížil. "Já, já se omlouvám, já, já tě nechtěl uhodit, já, já si jen na něco vzpomněl. Prosím, nezlob se, já to napravím, já tě nechtěl zklamat. Mám tě moc rád, miluju tě! Budu si s tebou tak hrát kdekoli kromě auta. Prosím Ryane, nezlob se." Zavzlykám po chvíli, než zpracuju jeho slova, tón hlasu. To on si to vyčítá. Ale určitě se zlobí, že jsem se tu zamčel, když mi to zakázal.

,,Ne. Tu facku jsem si zasloužil, Same. Nepřestal jsem, i když se ti to nelíbilo a zlobím se tak akorát na sebe. Já tě miluju a, a jestli si myslíš, že tě mám jen na sex tak, tak to není pravda." Ke konci se mi zlomí hlas. Vážně si myslí, že mi jde jen o to si s ním hrát? Myslí si, že jsem stejný jako ostatní? Určitě ano.
,,Půjdu vybalit, prosím nijak si neubliž, nechám tě o samotě ať si můžeš utřídit myšlenky." Rozejdu se ode dveří. Cítím strašný tlak na hrudi. Myslí si, že je pro mě jen sexuální hračka? Myslel jsem, že to chceme vždy oba, ale asi jsem se spletl. Třeba to jen vždy přetrpěl, protože se bál říct NE.

Jen na sex? Ale tak jsem to nemyslel. Zase jsem to pokazil. 'Ne, nepokazil, jen jsi nešika ve slovíčkách, víš.' Vysvětlí mi Samík. 'Ale ty chápeš, že jsem to tak nemyslel, že?' Zeptám se pro jistotu. 'Nooo... já jsem ještě malinký.'

Začnu vybalovat věci a vše uklízet. Dělám to automaticky nad ničím nepřemýšlím. Zrovna uklízím do šuplíku nějakou krabičku, když si všimnu fotky mě a Nony. Roztřeseně ji vezmu do rukou. Usmívám se tam. Měl jsem zrovna narozeniny. Nona se usmívá a objímá mě. Nesmím o ní mluvit. Před nikým o ní nesmím mluvit. Všichni si myslí, že byla blázen a zrůda, ale to není pravda. To ty léky. Nechtěla mi ublížit. Já taky nechtěl ublížit Samovi. Ona, ale nepřestala. Já ano. Nejsem jako ona. Nejsem... Neublížil bych mu. Nona mi taky říkala, že mě miluje. Ne. Ne. Ne. Ne. Všechno je špatně! Začnu trhat fotku na malé kousíčky. Nejsem jako ona.

Co teď mám dělat? Jak se mu mám teď podívat do očí? Myslí si, že jsem děvka? Ne, takový on není. Chci vzít za kliku, ale ta mi zůstane v ruce a slyším, jak na druhé straně padá na zem. Jejda. Já mu tu zničil dveře!

Roztrhal jsem to. Jedinou fotku, která mi zbyla. Vzlyknu. Jsem zas na dně. A zítra se mám vrátit do toho zařízení. Zase se tvářit, že je vše v pohodě. Usměvavej, blbej Ryan. Takovýho, kterýho má každej rád. Usměju se. Vstanu a zamířím do koupelny. Sam už je tam moc dlouho. Zvednu ze země kliku.
,,Same, cos dělal?"

Uslyším Ryanův hlas. "Promiň já nechtěl. Já chtěl jít za tebou, omluvit se a ono se to rozpadlo. Já se vážně omlouvám, já to nechtěl rozbít." Vzlyknu. Ať si říká, co chce, stejně mu přidělávám jen samé problémy.

,,Samí, neplač a jdi stranou." Ozve se posmrknutí a kroky. Prostě ty debilní dveře vyrazím.

Udělám, jak řekne, jen slzy neposlouchají a nepřestávají téct. Ozve se rána. Ryan narazil do dveří, ale ty se ani nehnou. "Ryane, opatrně."

,,Kurva." Zvednu se a znova se rozeběhnu proti dveřím. Přísahám, že si sem pověsím korálkovej závěs.

Ozve se další rána, zase neúspěšná. "Ryane, nech toho, určitě tě to bolí, já vylezu třeba oknem." Jo z prvního patra oknem, ale proč ne, nebyl to tak velkej problém v deseti, tak těch sedm let...Nechci, aby si Ryan ublížil.

,,Opovaž se! " Vztekle zavrčím a setřu si krev z odřených rukou. Když to nejde po dobrým. Vezmu stoličku a rozeběhnu se znova. Ozve se rána. Konečně ty debilní dveře povolí a já skončím na podlaze.

Strašně se leknu a choulím se v rohu. Ryan má na rukou krev kvůli mě. Ublížil si kvůli mé blbosti a naštval se kvůli mému nápadu. Furt něco mám, jsem strašný přítel.
Zvedne se ze země a rozhlédne se kolem. Hledá mě, nebo se dívá, jestli jsem způsobil ještě nějaké další škody?

,,Samí." Natáhnu k němu ruku. Potřebuju se ho dotknout. Obejmout ho. Doopravdy ho potřebuju. Jen se choulí v rohu a vyděšeně na mě hledí. Vážně se mě bojí. Ruku stáhnu a pokusím se pousmát.
,,Jsem rád, že jsi v pořádku. "

"Ryane..." převezme tělo Samík a natáhne k němu ruce. 'Co? Proč to děláš?' Zeptám se, nechápu, co to provádí, vždyť se kvůli mě zranil, proč by mě, nás chtěl objímat? 'Jste oba trubky, ani jeden nechápe slova toho druhého. Neboj se, já to spravím.'

Rozvzlykám se a přitáhnu si ho k sobě.
,, Mě to tak moc mrzí." Škytám mu do trička a mačkám ho k sobě.
,,J-já nechtěl a nech-nechci, aby ses mě bál a myslel si, že s tebou chci jen spát."