"Ryane..." opravdu si přijdu jako malé dítě. "Vždyť se nic nestalo." Šeptnu směrem ke třem Ryanům. Ti se na mě zamračí a všichni tři mi začnou sahat na hlavu a já se jim snažím s bolestivým sykotem uhnout, ale není kam. Oni mají ruce snad všude.

S povzdechem zvednu tři prsty.
,,Kolik vidíš prstů? " Je mi jasné, že odpoví špatně a tak. Nejspíš mu dám obklad na hlavu a prášek proti bolesti. Ten by mu neměl nijak ublížit a ani by se na něm neměl stát závislým.

Každý Ryan ukazuje devět prstů. Chci odpovědět, že devět, ale počkat, člověk přece nemá na jedné ruce devět prstů. Same, přemýšlej! Ryan tu má být jednou, ale je tu 3. Na jedné ruce mám 5 prstů. Podívám se na svou ruku a začnu si prohlížet svůj palec, který je tu náhle 3x, přidám k němu ukazováček. Jééé, teď jich je šest. Začnu se smát, strašně moc se smát. "Přišel jsem na to, přišel jsem na to! Není to ani 27 ani 9, odpověď je 3!" Chichotám se.

,,No vidíš, jaká jsi šikulka." Vzdálím se a za chvíli jsem zpět s mokrým hadrem, který mu plesknu na čelo, až vyjekne, a s práškem, který mu strčím do otevřené pusy. Sleduju, jak máchá ručičkama. Je jako moucha.

Bráním se, ale hravě mě přišpendlí k posteli a jsem mu vydaný na milost i nemilost.

,,Musíš být v klidu." Zašeptám mu do obličeje.
,,Teď se chováš, jako moc zlobivá princezna. " Ušklíbnu se a chci ho políbit, ale on mi najednou lehce kousne do nosu. Vyjukaně se na něj zahledím.
,,Takhle se princezny nechovají."

Vůbec nevím, co mě to popadlo. Z nějakého důvodu jsem si chtěl strašně moc hrát. V tu chvilku, jako bych své tělo vůbec neřídil já. "Ale já nejsem tvá princezna." Slyším chichotání vycházející z mých úst. Co se to tu děje? Zbláznil jsem se, zbláznil jsem se. "Já jsem Samík, ne tvá princezna Sam."

,,Počkej, co? " Trochu povolím stisk a náhle jsem to já, kdo leží na zádech a nemůže se hnout. Kde vzal najednou tolik síly?
,,Same, neblbni. Pusť mě." Zasměju se a zadívám se do modrých očí, které jakoby patřili někomu jinému. Ucítím, jak se mi něco omotá kolem rukou. On mě přivázal k posteli? Trhnu rukama. Ano.
,,Same, rozvaž mě. Tohle. Tohle není vtipný." Zamelu sebou, ale uvázal to sakra pevně. On se na mě jen dívá a zářivě se usmívá. Začne se přibližovat.

Zhrozeně se dívám na to, co dělá mé tělo. 'Co se to děje!' Křičím na sebe v mysli. "Ale nic Same, jen tady Ryanovi ukazuju, že jsme dva." Chichotám se nahlas. Teda já ne, ale to co mě teď ovládá. 'Co?' Vyjeknu ve své hlavě vyjukaně. 'Kdo jsi? Neubližuj Ryanovi! Křičím já vevnitř. "Ale Same, to jsem já Samík, dlouho jsme se neviděli, teda nikdy jsme se neviděli. Já se ti schovával, hrál s tebou na schovku, byl jsem zavřený, protože jsem přece jen MALÉ DÍTĚ, ale neboj, já nás teď budu chránit, sice jsem to předtím nezvládl, protože jsi mě nechtěl pustit, ale teď!" Směje se mým hlasem ten Samík. "A Ryanovi a ublížit? To ne, já si chci jen hrát, jak si hráli s námi." 'Ale to nebyla hra pro děti, to nebyla žádná hra.' Snažím se Samíka uklidnit. Nikdy si se mnou nikdo nehrál, když jsem byl malý, jen mě otec mlátil a znásilňoval a říkal tomu hraní, že prý si takhle hrají všechny děti. "Ne? Ale já si chtěl jen hrát, promiň, já myslel..." začnou se kutálet slzy a mé tělo se odtáhne od Ryana.

Zmateně a vyděšeně pozoruju, jak se Sam povídá sám se sebou. Co se to děje? Náhle se začne odtahovat a já vydechnu. Uklidnil se? Vrátil se můj Sam?
,,Samí, co se to děje?" Náhle se začne zas přibližovat, chytí mě za bradu a rozkřikne se na mě.

"Ty se staráš jen o Sama, ale co já Samík?" Začne Samík kvílet. 'Samí, pusť! Ryan to teď jenom nechápe. Má nás rád oba, oba nás miluje, neboj.' Snažím se ho zase uklidnit. "Opravdu? A chceš mu to vysvětlit ty? Ale nezavřeš mě zase, jo?" A náhle už se můžu hýbat. "Děkuju, chvilinku počkej Samíku." Usměju se a začnu rozvazovat Ryana.

Konečně mám volné ruce. Promnu si bolavá zápěstí a zadívám se na asi už Sama s jasnou otázkou v očích.

Obejme Ryana a přitulím se k němu. "Upřímně, ani nevím, jak ti to vysvětlit." Zavřu oči a před sebou malého kluka, který se na mě usmívá. Jsem to já, ale kolik mi tak mohlo být? Šest? Sedm? Má na sobě potrhané oblečení a nemá žádné boty.
Otevřu oči, které mám plné slz. Podívám se na Ryana. "Jsem to já, akorát o dost mladší já, o takových deset, jedenáct let. Vypadá to, že jsem dnes nějak vypustil svou druhou osobnost." Já mám rozdvojenou osobnost?

Sevřu ho v náruči ještě o něco pevněji.
,,V tom institutu se to všechno vyřeší. " Zašeptám a dál ho objímám.
,,Same, co. Co mi chtěl. Proč mě spoutal?"

Samik zase převezme kontrolu, budu si ho muset vychovat, aby věděl, že takto to dělat nemůže.
"Já jsem si chtěl jenom hrát, moc se ti omlouvám. Já si umím hrát jen tak jak to dělal taťka, ale Sam říká, že je to špatné, že se to nedělá a že by tě to bolelo. Ale já si chtěl jen nějak hrát." Rozpláče se a Ryan nás obejme a políbí na čelo.

,,Můžeme si hrát. Třeba si můžeme zahrát na schovku, nebo tak. " Usměju se. Proč se mu to musí dít? Proč prostě nemůže žít normální život?

"Na schovku, my si budeme hrát na schovku, slyšíš to Same! Budeme si hrát." Výská Samík. "Pykáš!" Vykřikne ještě a hodí přes Ryana peřinu a už se běžíme schovat. 'Pod postel?' Ptá se mě v duchu. 'Ne, to je moc jednoduchý, zkus víhřivku nebo za záclonu.' Radím mu a musím se smát. Lítá po pokoji a rozmýšlí se, zatímco Ryan počítá do padesáti.

,,Padesát! Už jdu! " Vážně teď hrajeme na schovku. Jak hledám nutí mě to přemýšlet. Co, když to zrovna budeme dělat a objeví se Samík. Tak. Co pak! Bože. Vždyť by to znamenalo, že jsem znásilnil dítě. Oklepu se a hledám dál. Sakra kde je. Frustrovaně vydechnu. Nenávidím schovku, vždycky jsem prohrál a já blbec ji navrhnu.

Už nějakou dobu nás hledá a najít nemůže. 'Samíku, zakukej.' Nabádám ho a on opravdu zakuká. "Kuku, kuku, kuku." A začne se potichounku chichotat. 'To jsme se dobře schovali.' Konstatuje a já jen přikyvuju.

Začíná mě to neskutečně štvát. Náhle se ozve kukání a smích. Jdu po zvuku a dojdu k prázdnému rohu. Jsem slepej a hluchej, paráda!

Kulišák jeden, potom, co zakukal, se běžel schovat jinam. Chudák Ryan. "Kuku, kuku, kuku!" Kuká. 'Samíku, prosím, netrap ho.' Směju se, ale myslím to vážně. Nejen na mě, ale i na Ryana je toho dneska už dost.

Konečně zahlédnu nohu. Rychle se rozeběhnu, ale podklouznou mi nohy a já se rozplácnu. Ozve se smích a já zvednu oči. Chytnu ho za nohu a zmoženě ze sebe vypravím.
,,Mám tě. "

'Samí, já jsem unavený, pojďme už spát, prosím.' Poprosím ho a to, že mi přenechá řízení beru jako kladnou odpověď. Svalím se na Ryana. Zavřu oči. Samík si lehne na zem a zívne. Představím si pro něj postel s peřinou a plyšáky. Takovou jsem si vždycky přál. On se na mě usměje a lehne si do ní. 'Dobrou noc.' 'Dobrou.' Popřejeme si a já otevřu oči a střetnu se s Ryanovým pohledem.

,,Chci spát. " Zabrblám a čelem se opřu o to Samovo. Jsem unavený, zmatený, zničený prostě naprosto vyšťavený. Unaveně se na něj zahledím.

"Já taky, já taky." Usměju se. Zvedne se se mnou a svalí se na postel. "Moc tě miluju a budu se moc moc snažit, aby bylo všechno v pořádku." Vím, že nebude, ale budu se snažit.

,,Však ono bude vše v pořádku." Usměju se políbím ho na čelo. Ještě nastavím budík.
,,Dobrou noc, lásko. " Zašeptám a okamžitě usnu.

Tulím se k němu a snažím se usnout, ale nějak mi to nejde. Nechápu, co se to tu se mnou děje. Navíc, jestli zítra půjdu na nějaký ty vyšetření. Brr, co když to budou podobná vyšetření jako tam? Nechají si mě tam kvůli Samíkovi, kvůli záchvatu, kvůli tomu, že nezvládám lidi kromě Ryana. Bojím se, že to co mi budou dělat, odhalí ještě nějaké další vady a já a já skončím znovu na samotce ve svěrací kazajce, tentokrát ale oprávněně. Celou noc nespím, nejde to, prostě to nejde a to jsem tak moc unavený.