Naštěstí jsem to stihl včas. Ten záchvat nebyl tak silný, ještě, ale trochu cítím, jak mi teče z pusy krev. Najednou do pokoje vrazí David.
,,S-sam. Chlápci. Blázinec. Auto. Dan. " Snaží se popadnout dech a já se okamžitě vyšvihnu na nohy a utíkám do vstupní haly hotelu. Chtějí mi ho odvézt do blázince? Vidím Dana, jak se tam baví s těma gorilama a, jak ta jedna gorila drží mého Sama a ten se úplně klepe.
,,Promiňte pánové, ale můžete mi vysvětlit z jakého důvodu držíte násilím mého přítele? " Stoupnu si před ně a s naprosto klidným pohledem čekám na jejich reakci. Uvnitř mě, ale naprosto zuřím. Je to moje chyba. Neměl jsem se s ním hádat,on by nikam nešel a tohle by se nestalo.

Jsem úplně mimo, klepu se a dýchám.
Najednou se jako blesk z čistého nebe ozve Ryanův hlas. To se mi snad musí jen zdát. Chci k němu, ale ten chlápek mě nepouští, jen se na něj otočí. "Bylo nám nahlášeno, že tu náš pacient dostal záchvat, tak jsme pro něj přijeli. Podle popisu byl nebezpečný. Teď si ho odvedeme do léčebny, kde ho podrobíme mnoha vyšetření."

Zářivě se usměju.
,,Je mi líto, ale on už dávno vaším pacientem není, měli byste si ověřovat informace. "
,,Prý byl nebezpečný." Zamručí a zamračí se. V odrazu světel se mu leskne pleška.
,,Ano. Všimněte si prosím toho slova prý. Nemáte jediný důkaz. Pouze slovo ani né patnáctileté holky, která byla též vaší pacientkou. Jak si můžete být jisti, že nelže? Klidně se pojďte podívat na pokoj. Vše naleznete na svém místě. "
Ten chlápek si mě nedůvěřivě měří pohledem. Úplně cítím, jak mu to šrotuje v té jeho kebuli.
,,Půjdu se s vámi podívat se do toho pokoje." Zamrmle nakonec a zamíří za mnou. Ta holka jen nechápavě zírá a probodává mě zlým pohledem. Mrcha jedna. Moc dobře věděla, co tam Samovi dělali a i tak je zavolala.
Tohle přátelé nedělají.

Stále mě drží, ale změnili jsme směr. Dojdeme do našeho uklizeného pokoje. Ti chlápci se tam začnou rozhlížet a kontrolovat. Ryan tam stojí s Danem a Davidem.
"No, vše vypadá v pořádku, ale stejně nesmíme nic opomenout." Řekne jeden. A druhý začne přikyvovat. "Ale mohli bychom se domluvit." Řekne druhý, když uvidí Ryanův nesouhlasný pohled. "Do tří dnů se bude hlásit na jakékoliv nové léčebně a tam provedou vyšetření, pokud ne, tak zase přijedeme, ale tentokrát si tohoto pacienta odvezeme sebou."

,,Dobře, ale nechápu důvod. Sami vidíte, že se zde nic neodehrálo. " Jen se ušklíbnou a vydají se ke dveřím.
,,Brzy nashle."
,,Spíš už nikdy. " Prásknu za nimi dveřmi a sesypu se na postel. Bylo toho teď moc a mně se strašně motá hlava.

Mluví mezi sebou, ale jakoby na mě zapomněli. Dál visím jednomu z nich přes rameno ochromen vším, co se dnes stalo. Vidím jen, jak se Ryan skácí na postel? Je mu špatně? Co se děje? Pokusím se vykroutit, ale tem chlápek mě jen plácne po zadku a zavře za námi dveře. Tam mě postaví na zem, ale já jsem slabý slaboch, takže skončím na zemi.
"Jestli někomu jen cekneš o naší léčebně, tak si tebe i toho tvého 'miláčka' najdeme a ty se budeš muset dívat na to, jak si s ním budeme užívat! Je to jasný?" Zavrčí mi do ucha a potom se rozejdou pryč.

Zmateně se rozhlédnu. Proč tu není Sam? Měli ho tu nechat! Vyděšeně vstanu, ale David mě zastaví a ukáže na Dana, který nese vyděšeného Sama z chodby. Položí mi ho do náruče.
,,Moc vám děkuju. " Nebýt nich tak. Tak Sama už neuvidím. David se usměje a začne tahat Dana ven s tím, že nás nechají o samotě. Dveře klapnou a já se rozvzlykám.
,,Promiň mi to, Samí. Je to moje chyba. Slibuju, že už si ty prášky brát budu, jen, jen už nikdy neodcházej. N-nikam tě už nepustím. Miluju tě a nezvládl bych to bez tebe."

Asi první si všiml Dan, že tam s nimi nejsem, protože to byl on, kdo otevřel dveře a našel mě tam ležet.
Náhle se ocitnu v Danově náručí, není to zas tak špatný, ale i tak zrychleně dýchám a klepu se. Naštěstí mě donese k Ryanovi na postel. Jsem tak ubohej.
"Ne, ne, ne! Je to moje vina, moje vina, já, já věděl, že máš pravdu, ale, ale, pusa mi mluvila sama, promiň, promiň, opravdu jsem jako malé dítě." Vzlykám mu do ramene. Tisknu se k němu a nechám se objímat. Je vidět, že Ryanovi není dobře, že on měl ten svůj záchvat? Proč se musím chovat jako kretén?

,,Oba jsme tupci." Usměju se a užívám si jeho přítomnost.
,,Ráno se sbalíme a pojedeme domů a cestou domů se ještě zastavíme v jednom léčebném centru, ty chlápky nechci už nikdy vidět. Ty jejich obličeje byly fakt něco hroznýho, hlavně ten plešoun." Trochu syknu, když do mě Sam zaryje nehty.
,,Děje se něco?"

"Ryane, promiň, já tam nechci, promiň, určitě si mě tam nechají a budou chtít všechno rozebírat, navíc papíry od té báby jsou doma. " snažím se najít správnou výmluvu, protože ti doktoři se mě budou dotýkat a budou se ptát a rozebírat ty dotyky...

,,Ne, ne, neboj se, to centrum je naprosto v pořádku. Já." Říct mu to? Nechci, ale uklidní se. Snad.
,,Sám jsem tam pár měsíců pobyl a nedělali nic, co by se mi nelíbilo. Naopak. Vycházeli mi hodně vstříc a navíc se tam znám s jednou doktorkou a ta s tebou sepíše nové papíry, popřípadě jí to řeknu já a taky tam budu s tebou. Nemusíš se bát. " Usměju se a políbím ho do vlasů.

On tam byl? Proč? "Budeš celou dobu se mnou? Slibuješ?" Přitulím se k němu ještě blíž, jsem jako lidské klíště. "A nebude té paní doktorce vadit, že, že tě miluju?" Šeptnu. Je mi špatně a ještě budu muset kamsi do léčebny, kde si budu muset dávat pozor na jazyk a určitě tam bude moc lidí a budou na mě šahat. "Já nechci svěrací kazajku." Zaskuhrám si pro sebe. Počkat, on, sakra.

Ztuhnu. Svěrací kazajka?
,,Same já netuším, co ti dělali v minulé "léčebně", ale slibuju, že tohle se tam dít nebude, ano? A ta doktorka má sama manželku takže v tom problém nevidím. " Usměju se, ale stále musím myslet na to, co řekl. Budu si muset o té jeho léčebně zjistit víc.

Stále mi neodpověděl pro mě na zásadní otázku, ale určitě na ni jen zapomněl, určitě bude se mnou, jinak by se tu se mnou tak netrápil, nebo ne? A to jak reagoval na kazajku, sakra, musím si dávat větší pozor. Natisknu se na něj. "Moc se ti omlouvám, moc tě miluju."

,,Za co se omlouváš? " Usměju se, ale po chvíli zvážním.
,,Same, jak tam probíhala tvá léčba? Ti chlapi co tu byli. Nelíbili se mi. Divně se dívali a prostě." Nechám to vyznít do prázdna. Mám o něj strach.

Ne, ne, ne, na to se Ryane prosím neptej. "Za to, že ti přidělávám jen samé starosti a o tom nemůžu mluvit." Omluvně se na něj podívám.

,,Nepřiděláváš mi starosti. " Odpovím mu s jistotou.
,,Dobře, ale stejně si to zjistím." Zabrblám taky a přitáhnu si Sama ještě blíž k sobě.
,,Chci se ti moc omluvit za tu hádku."

"Já taky, nechtěl jsem se s tebou tak moc pohádat." Natáhnu se k němu pro pusu. "Já to s tebou myslel dobře, je mi líto, že ty to tak nevidíš." Šeptnu a políbím ho na rty a v tom mi zakručí v břiše a já se začnu červenat. To je trapný.

,,Já vím, že to se mnou myslíš dobře." Zamumlám a uchichtnu se při zvuku podobnému hřmění.
,,Zajdeme si na to jídlo. Měla by se teď podávat večeře. " Zvednu se a čekám.

Postavím se na nohy, ale okamžitě se zřítím na zem. Co se to dnes děje? Proč se to děje? Jsem celý ještě slabší než obvykle. "Pšík..." a toto, já myslel, že to přešlo. No, co čekám, za necelý jeden den plný snad úplně všechno se určitě vyléčím z rýmy a tak. Ryan mě vytáhne zpátky na nohy a chytne za ruce.

,,Tak mám ti sem donést jídlo?" Usměju se a posadím ho na postel.

Smutně se na něj usměju a kývnu. "Děkuju, děkuju za všechno." Šeptnu, když za sebou zavře dveře.
Proč prostě nemůžu být úplně normální, úplně obyčejný řádový člověk. Já prostě musím mít něco extra, viď Eliote. Vždycky jsi mě utěšoval, že jsem jen hodný člověk, kterému se děly nebo i dějí špatné věci. Víš vůbec, co mi na tuto větu řekla ta moje bývala "psycholožka"?
Že se to prostě musí vyvážit, prý kdybych byl zlý člověk, děly by se mi dobré věci a vše by bylo v rovnováze. Taková blbost, že?