Jsem idiot. Vždyť on není zvíře, proboha! Pomalu jsem se zvedl a zamířil za ním.

„Promiň," zamumlal jsem jeho směrem, „jsem blbec, že?" smutně jsem se zasmál. Vždycky všechno pokazím. Možná proto si nedovedu najít pořádný vztah ani přátele. Zrychlím, abych šel kousek před ním. Je mi to vážně moc líto.

„Možná nejsi a na někoho jiného by ta tvoje technika uklidňování asi zabrala, ale..." já ti hold nechci věřit. Měl jsem v celém životě jen dva kamarády. Morgana, tomu jsem důvěřoval a on mě zradil, a teď... a potom tu byl Eliot, ale on musel kvůli mně umřít. Nechci, aby to skončilo s Ryanem stejně jako s nimi.
„Hej, Ryane, dnes tě teda provedu, stejně tu už nikdo není."
Bože, ty jsi dal, že dnes půjdu spát bez jakéhokoliv zranění?

Pousměju se, „Tak kam nejdřív, pane průvodce?"
Po namáhavé ukázce celé, ale skutečně celé školy, se doplahočíme na parkoviště. Během prohlídky jsme spolu už moc nemluvili. Nebo mi spíš vždy řekl něco k danému místu a tak. Popravdě jsem ale vše pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Víc jsem vnímal jeho. Jeho rtíky a jeho dokonalý hlas. Byl prostě celý dokonalý. Ano, dospěl jsem k jasnému závěru. Ten kluk se mi líbil. I když to byl kluk. Byl prostě rarita. Roztomilá rarita.
„Nechceš svést domů?" zeptal jsem se ho.

„Ne," odpovím rychle, zamávám mu a zmizím dřív, než stihne cokoli namítnout. Celou prohlídku jsem se od něj držel dostatečně daleko, takže jsem byl relativně v pohodě. Po cestě domů jsem si přehrával celý dnešní den. Čím to bylo, že si na mě nepočkali? Vsadím se, že zítra to schytám dvakrát tak silně.

Zklamaně se dívám, jak mizí v dálce. Hrozně moc se těším na zítřek. Podle rozvrhu máme mít hned první dvě hodiny tělocvik. Sam určitě vypadá rozkošně. Nechápu, jak mě mohl za tak krátkou dobu tolik pobláznit. Možná to je tím, jak tajemně působí. Nebo ta jeho nedostupnost. Vážně se nemůžu dočkat zítřka, až ho zase uvidím. Rychle nastartuju a vyjedu domů, kde na mě čeká moje dokonalá a pohodlná postel.

Jsem doma, mám hlad, konečně něco k jídlu. Tvrdý kousek chleba. Eliot mě takhle nechtěl vidět, vždycky mi daroval něco k jídlu, dokonce mi nabídl, abych bydlel u něj než mi tato bouda spadne na hlavu. Ale, ale... tečou mi slzy, když si vzpomenu na poslední chvíli, kdy jsem ho viděl. Teda jeho tělo. Leželo na mně, nahé, zkrvavené a nehybné. Dostal tolik ran, tolik bodných ran, kvůli mně. Kdybych tenkrát... kdybych prostě nebyl srab a přinutil se ho bránit, dotýkat se jich, tak... tak mohl ještě žít. Proč musel umřít on? Proč on a ne já?! On si zasloužil lepší život! Vezmu zahradnické nůžky a nepřítomně, bezmyšlenkovitě si je zabodnu do zápěstí. Uklidnil jsem se. Krev, která mi stékala po ruce, mě konečně přivedla na jiné myšlenky. Fyzická bolest zastíní tu psychickou. Teda aspoň na chvíli.

Probudím se dávivým kašlem. Oči mi slzí a ten pocit, že se nemůžu nadechnout, je strašný. Snažím se nahmatat inhalátor. V puse zase cítím tu pachuť krve. Nesnáším to. Nesnáším tuhle svou slabost. Konečně se zhluboka nadechnu. Je to v pohodě. Jen jsem si prostě včera zapomněl vzít léky. Vím, že bych na ty léky zapomínat neměl, ale poslední dobou to bylo zase dobré. Takže není důvod se stresovat. Chvíli se ještě převaluju sem a tam. Nakonec tedy vstanu a vydám se do sprchy. Po hygieně a malé snídani se vydám k autu. Pojedu už do školy. Sice je hodně brzo, ale to nevadí. Zrovna chci zatočit na odbočce, když v tom spatřím povědomou blonďatou hlavu, jak si to mašíruje po chodníku.
„Same!" zakřičím a jako blázen mávám rukou z okýnka.

Ráno jsem šel jako každé ráno do školy brzy, abych mohl spáchat hygienu, ale vedle mě zastaví auto s Ryanem natisklým na skle. Začne mě svrbět rána ze včerejška. Ještě že jsem si ji provizorně ošetřil. Usměju se na něj a taky mu zamávám. Pokračuju dál v chůzi ke škole.

Plesknu se dlaní do čela. To nepochopil, že ho chci svézt? Znova ho dojedu a tentokrát vystoupím.
„Nastup si prosím. Svezu tě. Ke škole je to ještě daleko," nehodlám se nechat odbýt. Chci mu jen pomoct. Doufám, že bude souhlasit. Nahodím štěněčí výraz.
„Prosím."

Proč mám pocit, že pokud to nepřijmu, stejně mi to bude k ničemu? Ještě k tomu ty první dvě hodiny tělocviku. Takové utrpení. S úsměvem si povzdechnu a sednu si na sedadlo spolujezdce. Natisknu se však na dveře, kdyby ho náhodou zase napadlo mě hladit po ruce. V tichosti dojedeme ke škole, kde se od něj rychle odpojím a běžím na záchod si vyčistit zuby.

Celou dobu byl natisklý na dveřích auta. Chvíli jsem měl i dojem, že z toho auta vyskočí. To se mě tak moc štítí? To mu přijdu tak moc odporný? To ho tak moc znechucuji? Vím, že jsem to s tím pohlazením přehnal, ale prostě... je to nepříjemné, když víte, že se vás někdo štítí. Když jsme přijeli ke škole, okamžitě vystřelil z auta a ztratil se v budově. Nesnáší mě. Je to jasný. Ani za jediné slůvko mu nestojím. S povzdechnutím se vydám také do školy. Už se vůbec netěším. Celý tenhle den začal špatně a tuším, že to bude jen a jen horší. Zamířil jsem rovnou do šatny, kde jsem se začal převlékat. Zrovna jsem si sundával tričko, když dovnitř vpadl Sam. Vypadal zadýchaně a hlavně vyděšeně.

Čistil jsem si hezky klidně zuby, když si to někdo napochodoval ke mně a skopl mě na zem. Vysoký kluk s černými krátkými vlasy. Morgan. Jeho šedé oči mě probodávaly skrz na skrz. Přišel do školy dřív, to je beztak karma za včerejšek. „Slyšel jsem, že sis našel nového kamaráda," falešně se na mě usměje, jako bychom byli kamarádi.
„Copak ses už nepoučil? Taková buzna jako ty si přátele nezaslouží!" zasyčí mi do ucha. Celý se klepu, srdce mi pomalu vynechává. Vytáhne mě na nohy, jednou rukou mě drží pod krkem a druhou si z mého břicha udělal boxovací pytel. Nádech, výdech, nádech, výdech. Po chvilce mě zase pustí a já se celý vyklepaný sesunu na kolena. Uslyším zvuk pásku, následně škrknutí zipu. Zvednu oči. Ne! Zacpe mi nos, abych se musel nadechnout pusou a otevřít ji a nacpe mi tam svůj penis. Začnou mi téct slzy. Pohybuje si mou hlavou jako nějakým strojem a přiráží mi do pusy. Cítím, jak mu v něm škube, otočí si mě na všechny čtyři, a chce mi sundat kalhoty. Ne! To už znovu ne! Vykopnu nohu dozadu a ta najde svůj cíl. Morgan se chytne za rozkrok a spadne na zem. Já se dám rychle na útěk. Vím, že tohle si asi brzy vypiju. Doběhnu do šaten u tělocvičny a zamknu za sebou. Ani nevnímám, že je tu někdo se mnou. Skácím se k zemi a začnu se nekontrolovatelně třást. Dotýkal se mě, moc se mě dotýkal. Nádech, výdech, nádech, výdech. Nějak to nezabírá, nedokážu se uklidnit.

„S-same?" Nereagoval. Pomalu jsem sek němu přibližoval. Vůbec nevnímal mou přítomnost. Plakal a jeho rozepnutá košile mi naskýtala pohledna nabíhající modřiny. Kdo mu to mohl udělat? Byl jsem vzteky bez sebe. Někdo zabušil na dveře. Samým leknutím seboucukl.
„Vím, že si tam ty kurvo!Otevři!" Však já ti otevřu. To senemusíš bát. Rychle jsem se ještě natáhl pro svou mikinu. Když seho nesmím dotknout, tak ať je alespoň v teple. Opatrně jsem ji přes nějpřehodil. Znova se ozvalo vzteklé zabušení a další příval nadávek na Samovuosobu.
„Bude to v pořádku," zamumlal jsem ještě k němu,odemknul jsem a s trhnutím rozrazil dveře. Stál tam vysoký černovlásek. Bylpřekvapený, když spatřil mě místoSama. Pak se mu na tváři objevil ošklivý úšklebek. Možná chtěl něcoříct, ale já jsem mu k tomu nedal příležitost. Má pravačka automaticky zamířilak jeho obličeji. Během chvíle jsme se na zemi rvali jako psi.