Fanfáry! 🎉🎉🎉 Je to tady! Pod těmito řádky je zapsán osud toho tajemného Eliota!!! Užijte si kapitolu a já se na víkend loučím😜😘🙂 (+ další kapča v pondělí😉)

Pohladím ho po rameni. Proto nechtěl, abych si to četl? Psalo se tam o tomhle?
,, Uklidni se ano? Já ti věřím. Začni hezky od začátku, jo? " Políbím ho do vlasů a konejšivě ho pohladím po tváři

"Tak jo..." co to tady vlastně dělám? "Eliot byl můj první a jediný kamarád, když nepočítám Rachel. Byl to ten, který mi řekl, proč se na mě všichni dívají přes prsty. Vysvětlil mi to. Stal se mým kamarádem, staral se o mě, nosil mi jídlo. Než si přišel, tak byl jediný, koho jsem se zvládl dotýkat. Eliot, Eliot, on mě doprovázel snad všude. Byl moc hodný, byla s ním legrace, ale byl strašně tvrdohlavý. Když se z nás stali kamarádi, tak jsem mu musel slíbit, že na něj nikdy nic nezkusím, skrz to, že jsem na kluky." Musím se při té vzpomínce malinko usmát.

Pousměju se. Nikdy jsem takového kamaráda neměl, ale jak jsem vypozoroval, tak pro Sama ten Elliot hodně moc znamenal. Dál ho hladím a nijak ho nepřerušuju. Až bude chtít pokračovat, bude pokračovat.

"Víš, on věděl, že mě NĚKDO šikanuje, ale já mu nikdy neřekl kdo. Nechtěl jsem o něj přijít, ale stejně se mi to nepodařilo. Jednou, jednou si na mě Morganova partička počkala, když jsem byl s Eliotem." Začnou mi stékat slzy a stočím se u Ryana do klubíčka. "Zatáhl jsem ho do nějaké místnosti, kde mi slíbil, že zůstane, že tu na mě počká. Já si bohužel už v menším záchvatu strachu nevšiml, že mu zrudlo pravé ucho, nevšímal jsem si, že mi lže." Kdybych byl býval víc pozorný, tak se to nemuselo stát. Nádech, výdech, nádech, výdech.

,, Samí klid, klid zlato. " Snažím se ho uklidnit. Marně. Je jako v transu. Klepe se a pláče. Netuším, co mám dělat.

Nádech, výdech, nádech, výdech. "Vylezl jsem z té místnosti a, a Ben se na mě hned vrhl, aby mě mohl podržet Morganovi. Okolo stáli ještě další tři kluci. Nebylo útěku. Zrovna si ze mě dělali boxovací pytel, když tam náhle vrazil nasraný a odhodlaný Eliot. Chtěl mi pomoct, chtěl mě zachránit, ale ti zbylý kluci ho chytli a čekali, co jim Morgan řekne. Eliot řval, bránil se, tak ho začali "krotit" mlátili ho, ještě víc než mě. Jeden z nich vytáhl nůž a bodl ho do obou stehen, prý aby nemohl utéct. Já tam jen stál a koukal na to, co se přede mnou dělo. Chápeš to? Já vůbec nic neudělal. Bál jsem se, nechtěl jsem se jich ještě víc dotýkat. Jsem strašný sobec.
Potom dostal Morgan ten, ten, ten "úžasný" nápad." Zlomí se mi hlas.

Nejsem schopný na to nic říct. Jen ho pevně držím v objetí. Sám se začínám třást.
,, Nejsi sobec Same, kdyby si. Kdyby si něco udělal. Ublížili by i tobě a Elliot by byl zraněný bezdůvodně. On tě chránil Same. "

"Já vím, ale, ale kdybych něco udělal, tak, tak, tak by mi neumřel." Rozbrečím se mu do hrudi a snažím se popadnout dech.

,, Ne. Umřel by a ty s ním Same. " Zašeptám a dívám se do prázdna. Tak se totiž teď cítím prázdný.

"Ale, ale..." nevím, co na to říct, tak se poradně nadechnu. "Morgan se začal smát a strhal ze mě oblečení. Sám si rozepnul kalhoty a strčil ho do mě. Eliot křičel, mlel sebou a oni mu zasazovali další a další rány nožem. Tentokrát ne do noh, ale do zad.
Morgan se do mě udělal, usmál se na Eliota a strhal veškeré oblečení i z něj. "Tobě se nelíbí, když ti šoustám tvoji kurvičku? Tak si ji pojď šukat sám!" Řekl tenkrát. Eliot byl úplně mimo vzteky a ztrátou tolika krve. Dotáhli ho ke mně. Hodili mnou na zem. Drželi mi nohy a Eliota i přes jeho nemalé protesty vecpali mezi mé nohy." Klepu se snad tak, jako ještě nikdy. Mám to celé před očima. "Stoupli si mu na pobodaná záda a kopali mu do zadku, aby do mě přirážel. Teklo z něj tolik krve. Eliot umíral. Ještě do něj párkrát bodli a potom odešli. Eliot mi umřel v náručí. Umřel kvůli mě! Kdyby, kdyby se se mnou nekamarádil, kdyby mě poslechl, kdybych se bránil. Je to moje vina!" Kvílím. "Já nechci, aby jsi skončil jako on, proto jsem chtěl odejít. Nechci, aby mi v náručí umíral další člověk." Mé tělo se nepřestává klepat, slzy nepřestávají téct. Konečně je to venku.

Silně ho objímám. Cítím strašný tlak na hrudi.
,, Je mi to tak líto Same, tak moc líto. " Houpu ho v náruči. Jak dlouho žil s tímhle tajemstvím a pocitem, že za to vše může on.
,, Ty za to, ale nemůžeš, může za to Morgan rozumíš?" Chci, aby pochopil, že za nic nemůže. I kdyby se pokoušel bránit. Co by zmohl? Absolutně nic.
,, A já ti neumřu Samí. Neopustím tě. Nikdy, slibuju ti to. "

Jsem u Ryana. Jsem u Ryana. Jsem s Ryanem v hotelu na horách. Nic se neděje, má mě moc rád a já jeho. Snažím se uklidnit, ale moc to nepomáhá. "Ale vždyť jsi mohl už dvakrát kvůli mě umřít ty." Vzlyknu a zvednu hlavu, abych se mu mohl podívat do očí.

,, Kdy prosím tě? " Naprosto nechápu, kam pořád chodí na ty nesmysli. Tak ano poprvé ten Morgan, ale vždyť to on mi zachránil život a podruhé? Co se stalo podruhé? Prostě blbost.

"Morgan na tebe, kvůli tomu, že jsi se pral kvůli mě vytáhl nůž a, a, a, kdybych tam zůstal jen stát jako s Eliotem, tak si mohl umřít. A podruhé, když jsem tě vylekal v kuchyni. Ztratil jsi tolik krve, kdybych tam taky jen zůstal stát, tak bys vykrvácel." Vysvětlím plačtivě.

,, Jenže poprvé jsi to byl ty, kdo mi zachránil život a copak ty můžeš za to, že jsem nešika? " Pousměju se a políbím ho.

"Ale já se tak bál!" Vykřiknu a obejmu ho kolem krku.

,, To já taky, pokaždé když jsem tě neměl u sebe. " Zašeptám takže mě nemůže slyšet a jen si užívám jeho objetí. Pak ale. Co když teď po mně bude chtít, abych mu řekl o Noně. To nezvládnu. Začnu se mírně klepat. On si toho prožil tolik. Jeho nejlepšího přítele mu zabili před očima a já? Odkopl by mě. Znechutil bych ho. Nemůžu mu to říct, ztratil bych ho a to bych nezvládl.

Proč se teď klepe Ryan? Udělal jsem něco? Už mě nemá rád, když ví, co se stalo? Podívám se mu do očí, vidím tam strach, opravdu velký strach. Aha, on, on si myslí, že teď budu vyzvídat o té jeho Noně. Pohladím ho po tváři. "Ryane, já jsem tak rád, že tě mám, ale ty mi nic říkat nemusíš, já tě respektuju." Řeknu a políbím ho.

Smutně se uchechtnu.
,, Jenže já si tvůj respekt nezasloužím, ale já, já, ti to řeknu. Dnes ještě ne, ale řeknu ti to slibuju. "Silně ho obejmu, pak mě totiž opustíš, kdo by taky chtěl žít s vrahem.

"To, jestli si můj respekt zasloužíš je jen a jen na mě. A já říkám, že tě miluju a respektuju tě ať se stalo cokoli." Uplakaně se na něj usměju. "Vezmeš si prášek a půjdeme spát, jo? Oba jsme unavení, porozhlédnout se tu můžeme zítra."

Nezasloužím si ho. Tak moc si ho nezasloužím.
,, Ty prášky asi zůstaly doma." Zamumlám, ale nepodívám se na něj. Má o mě takovou starost a já? Já mu nedovedu splnit ani jediné přání a vzít si ten podělanej prášek. Jenže já se nechci zbláznit. Ty prášky by mi udělaly to, co Noně. A já slíbil, že ho neopustím.

"Jo? Počkej, já se podívám, dával jsem do svého kufru dvě krabičku, takže je dost možné, že jsem tu jednu, z které jsem ti dával prášek zůstala na stole. Počkej tady, podívám se." Mírně stále ještě roztřeseně vstanu a začnu prohrabovat kufr. Á, tady jsou. Vytáhnu tu krabičku a vymáčknu z plata jeden prášek. "Na, tady." A položím mu ho do dlaně. Hned vedle ruky má pití, které sem už někdo přinesl. Překvapeně se podívá do své dlaně, ale přece jen ho spolkne a zapije.

Tak teď mě doběhl. Měl jsem prohledat kufry. Protáhnu se. "Teď půjdeme spát a ráno si dáme společnou koupel a možná něco k tomu, co ty na to?" Mrknu a usměju se nad jeho reakcí.

Zčervenám a malinko kývnu. A při vzpomínce, co jsme dělali v kuchyni zrudnu ještě víc.
Zavrtám si hlavu do jeho trička a obejmu ho. "Mě se nechce už ani převlíkat, jdu spát, dobrou lásko." Dělám jakože nic a předvádím dokonalý předstíraný spánek, abych už nic nemohl dělat. Dnešek byl tak vyčerpávající, takže ani ne po třech minutách tvrdě spím.

Pozoruju ho, jak klidně oddechuje. Sám nemohu usnout. Nejde to. Dozvěděl jsem se toho tolik. Tolik zlých věcí, je mi zle z toho čeho všeho byl ten hajzl schopný a nejhorší je, že mu to nikdo nedokáže. Dál si bude spokojeně pobíhat po světě. Mám vztek takový strašný vztek. A k tomu. Až mu jednou řeknu o Noně. Opustí mě. Vím, že mě opustí. Roztřesou se mi ruce, nejde to zastavit. Je mrtvá. Zabila se kvůli mně. Kvůli těm práškům. Říkala mi, že mě miluje. Že mě vezme sebou. Opustila mě. Odešla sama a mě tu nechala. Ale díky tomu jsem mohl poznat Sama. A to je to nejlepší, co mě kdy potkalo.
Přitáhnu si ho k sobě. Roztomile nakrčí nosík. Je prostě dokonalý. Nakonec taky usnu, ukolébán pohledem na jeho klidnou tvář.