Je tu další kapitola, doufám, že se vám bude líbit😉😘

Už se pořádně rozpršelo. Zalezu dovnitř a zarazí mě otevřené dveře do ložnice.
,, Same? " Nic. Ticho. Žádná odpověď. Začnu prohledávat celý byt, není tu. Není tu! Okamžitě vyběhnu ven a jen tak v dešti běžím a křičím jeho jméno. Kde je? Mám takový strach. A je mi strašná zima. Pláču a doopravdy začínám propadat zoufalství. Same kde jsi?

Déšť mě ale zpomalil. Byl jsem skoro na konci ulice, ve které stál Ryanův dům. Uslyším volání mého jména. Otočím se, pod lampou stojí Ryan. Cuknu sebou, musím pryč, hned, teď nebo už nikdy. Otočím se zpět a málem dostanu infarkt. "Co si jako myslíš, že děláš?" Oboří se na mě přede mnou stojící Eliot. Zbláznil jsem se, jen na něj koukám s otevřenou pusou a nevnímám déšť. "Neříkal jsi před chvílí, že nechceš, aby trpěl? Vždyť ho miluješ a on tebe." Zamračí se na mě. "Co když teď nachladne a zhorší se mu ten kašel, co? Sám víš, že on si ty prášky nevezme, pokud ho k tomu nedonutíš. Co když si něco kvůli tvému odchodu udělá? To bys chtěl?!" Křičí na mě.
Má pravdu. Má pravdu. Jsem strašný idiot. Eliot do mě strčí a donutí mě udělat krok vzad. Ryane. Promiň. Otočím se a začnu utíkat směrem k němu. K mé lásce. K Ryanovi.

Same kde jsi. Kde jsi. Kde jsi. Motá se mi hlava. Vše je tak moc rozostřené. Je mi strašná zima.
Prudce do mě něco vrazí a já se jen tak tak udržím na nohou.
,, S-same? " Hlas se mi klepe, ale tělo reaguje automaticky. Pořádně Sama obejme a nehodlá ho pustit.
,, Už mě nikdy nesmíš opustit. Nikdy. Nezvládl bych to. Odešel bys a nerozloučil by ses. Stejně jako Nona. Miluju tě. Tak moc tě miluju." Mumlám a pevně ho svírám.
,, Půjdeme domů? " Zašeptám. Oči se mi zavírají. Chce se mi hrozně moc spát a ta zima.

Nona? Takže to vypadá, že já mám v minulosti Eliota a on Nonu.
Celý se klepe. Dnes se nikam nepojede, možná zítra, uvidíme.
Přes jeho protesty ho vezmu svýma slabýma ručičkama do náruče. Není tak těžký, jak vypadá.
"Ryane, moc se omlouvám, už to neudělám, promiň. Taky tě moc miluju." Šeptám a snažím se s ním nepřevážit.
Donesu ho do koupelny, kde ho posadím do vany, kterou začnu napouštět teplou vodou. Ještě mu sundám oblečení a pohladím po tváři. Eliot měl pravdu. Byla příšerná blbost ho opustit. Ani jeden z nás by to nezvládl.

Pustí na mě teplou vodu, ale mě je pořád větší a větší zima. Celý se třesu a párkrát pčíknu. Bolí mě hrozně hlava. Pokusím se postavit a vylézt z vany, jenže se mi smekne noha a já padám přímo na podlahu. Hlasitě syknu. Tohle vážně bolelo. Sam ke mně okamžitě přiskočí a začne mě zvedat.

Vůbec nevypadá dobře a to kvůli mě. Bože. Posadím ho zpátky do horké vody. Podložím mu hlavu opatrně ručníkem. "Ryane, zůstaň tady a ani se nehni." Rozkážu roztřeseně, ale vážně a on po chvilce kývne. Rychle dojdu do kuchyně, kde začnu vařit horký čaj.

Voda začíná chladnout a mě už je i trochu líp. Zvednu se. Tentokrát opatrně a vylezu z vany. Zamířím jen tak jak jsem, tudíž nahý do ložnice, kde se rozplácnu na postel na záda takže kdokoli vejde uvidí naprosto vše. Mě je to teď ale absolutně jedno. Rozhodl jsem se pro dnešek dělat mrtvého brouka.

Došel jsem s čajem zpátky do koupelny, ale tam nebyl. Kam šel? Vím, že se zlobí, chápu to, ale teď je nemocný. Někdo se o něj musí postarat. Dojdu do ložnice, kde leží rozvalený Ryan. "Ryane, musíš být v teple, zakrý se." Řeknu mu, ale on nereaguje. "Ryane." Oslovím ho. Ignoruje mě? Dojdu k němu. Má zavřené oči, hrudník se mu zvedá. Spí. Vezmu čistou peřinu a zakryju ho. Ještě by nastydl ještě víc. "Moc se omlouvám." Šeptnu a dám mu pusu na čelo. Měl bych mu jít ještě pro ten prášek, když už ho měl ráno. Otočím se a vydám se zpátky do kuchyně. Počkat, ale ony jsou sbalené v kufru.

,,Špeku! Hej kuličko! Kam se zas valíš? " Jdu se sklopenou hlavou. Oči zabodnuté do podlahy.
,, Ty nás nad ignoruješ špíčku?" Kdosi mi podrazí nohu. Náraz na zem byl tvrdý a bolestný. Do očí mě tlačí slzy.
,, Pánové on snad bude bulet. " Kdosi se zasměje a ostatní se k němu připojí.
,, Slyšeli jste o té jeho chůvě?" Nenene.
,, Tý šílený? " Není šílená, není.
,, Jo přesně ta."
,, Prej si podřezala žíly. "
,, Kecy předávkovala se."
,, Možná obojí ty vole. "
,, Beztak to udělala kvůli tomuhle kreténovi, slyšíš? Zabila se kvůli tobě!" Chytí mě za tričko a já nemám sílu se bránit je to pravda. Mají pravdu. Začne se mnou třást.
,, Ryane vzbuď se! "

Vrátím se a on, on má noční můru, asi. Tečou mu ze spaní slzy a klepe se. Ne, ne. Takhle ho nechci vidět. Odložím prášek k čaji a zatřepu s ním. Nepomáhá to. Začínám být zoufalý. Začnu křičet.

Prudce se posadím a čelem se praštím o čelo Sama. Oba se chytneme za hlavu.
,, Co řveš proboha?" Zasměju se mnu si čelo.

Dobrý, je vzhůru. Oddechnu si a obejmu ho. "Ryane..." šeptám stále dokola.

Nechápu co se děje. Nic si nepamatuju. Možná se mi něco zdálo, nebo jsem se zase dusil?
,, Ehm Samí stalo se něco? " Nejistě mu oplatím objetí.

"Nic, jen se ti něco zlého zdálo. Na, spolkni to." Podám mu prášek a čaj. S nechutí v obličeji tak udělá. "Už je ti líp? Podám ti pyžamo a půjdeme si lehnout."

,, Nechci pyžamo. " Nafouknu tváře, jako křeček a zarputile se na něj podívám. Při pohledu na mě se uchichtne.
,, Tak ty takhle, jo?" Shodím ho pod sebe na postel. Jednou rukou mu chytím ruce a dám mu je za hlavu. Druhou rukou mu vjedu pod tričko a kolenem mu začnu masírovat rozkrok.
,, Dneska jsi moc zlobil Same. " Zašeptám mu do ucha a následně mu polibky zasypávám krk.

Je vidět, že je už v pořádku. Ale já na nic už dnes nemám náladu ani energii, ale. "Já vím, že jsem zlobil, odpustíš mi to?" Vypadne ze mně.

Odvalím se.
,, Jo jasně. " Mrknu na něj a zakryju se peřinou. Když nemá náladu tak nemá náladu já to chápu. Když se dlouho nic neozývá otočím se na něj. Vypadá smutně. Povzdechnu si a přitáhnu ho k sobě.
,, Zítra mi to pěkně vynahradíš." Zavrním a líbnu ho na rty.
,, Dobrou zlato. "

Nakonec se na něj usměju. Jsem rád, že mě chápe. "Dobrou." Oplatím mu polibek. "Moc tě miluju." Šeptnu. Nevím, jestli už spí nebo nikoli, ale pohladím ho po tváři.

,, Taky tě miluju. " Zahuhňám a propletu si s ním nohy. Jsem nahý, ale asi mu to nijak nevadí. Usměju se a cítím, jak se mě zmocňuje spánek.

Jsem rád, že mě slyšel. To je má poslední myšlenka předtím, než mu usnu v objetí.

Probudí mě prudká rána a následný pád na zem. Bolestně zasténám a zmateně se rozhlédnu po místnosti. Pohled mi spočine na svíjejícím se Samovi. Rty má trochu pootevřené takže slyším tiché vzdychání. Pohledem opět zabloudím k jeho zmítajícímu se tělu. On mě vážně skopl z postele?

"Ryane, Ryane, Ryane!" Opakuju stále dokola jméno osoby, která mi právě kouří. Je to úžasné, perfektní, tak smyslné. Náhle se za shrbeným Ryanem objeví Eliot, který odchází. "Eliete? Eliote!" Nezastavuje a jde dál. Snažím, i když moc nerad, se dostat od Ryana. Kopu, zmítám se. Nepouští mě. Srdce mi poskočí. Jsem rád, že se mě nechce pustit, ale já musím za Eliotem, chci, potřebuji vědět, co se to dnes stalo. Zbláznil jsem se, že jsem ho viděl?

Vzdychá a křičí,, Elliote, Elliote!"
Nechci to poslouchat. Zvednu se a nechám Sama ať si užije svůj dokonalý sen. Je mi do pláče ale slzy se neobjevují. Znovu si zalezu na balkon a posadím se tam, takže na mě nejde ani vidět. Zapálím si. Vím, že bych neměl jen si tím zhoršuju ten kašel, ale co. Když už mám zkažený zdraví tak ať i z mého vlastního přičinění. S obdivem sleduju kouř, který stoupá do výšky. Někdy si přeju být jako ten kouř. Prostě zmizet.