Přitáhnu si ho k sobě a šibalsky se usměju.
,, A co je teda tohle?" Zmáčknu malou bouličku, která se mu začala tvořit mezi nohama.

"Ryane, musíme jít." Zakvičím, když mi zmáčkne rozkrok.

,, Bude to rychlé. " Zašeptám a začnu mu mnout ono zvětšující se místo.

"Ryane..." vzdychnu a dál neprotestuju, stejně to nemá cenu a je to sakra příjemné. Zajede mi rukou pod lem kalhot i boxerek a já se prohnu. Jak může být něco takového přinášet takové potěšení?

Začnu mu rychle honit. Řekl jsem, že to bude rychlé a taky, že bude. Poslouchám jeho steny a přímo hýbu rukou, jak nejrychleji můžu.
Brzy už mi ruku zalepí bílá nadílka. Spokojeně ruku vytáhnu a ještě si olíznu prsty.
,, Teď by ses měl také převléknout. " Ušklíbnu se.

Rozvalím se na posteli, teď už se mi k té babě nechce vůbec. "Díky." Políbím ho a jdu se tedy převléct.
Jsme přichystaní k odjezdu. Kufry máme přichystané u dveří, aby jsme je mohli hned čapnout a vzít, až se sem budeme pro ně vracet.
Nadiktuju Ryanovi adresu a rozjedeme se k jemu neznámé ordinaci.

Celou cestu autem je Sam napnutý, a když vystoupíme před hnusně vyhlížející budovou, vypadá to, že se brzy sesype.
Zazvoním a čekáme.

Po delší době přijde otevřít. Nadzvedne své vypelichané obočí, ale oba nás pustí dál. Zase jsem nasadil nerozbitný úsměv, ale je v něm kousek pravdy. Ryan je tu stálé se mnou. Dovede nás do ordinace, kde nás usadí. Můžeme si sednout kam chceme, tak si jako vždycky sednu na zem doprostřed místnosti a ona ke stolu. Ryan chvilku přemýšlí, ale nakonec si sedne na zem za mnou. Jsem strašně rád. "Koho jsi si to přivedl Same?" Zeptá se nepříjemně. "To je můj přítel, u kterého teď bydlím, tak jestli by jste přestala mou adresu, aby nedošlo k omylu." Řeknu ostře. "Přítel?" Pronese s velkou dávkou opovržení.

Hned jak pronese slovo přítel, je mi jasné, že ta baba bude pěkná mrcha. Jen jí oplácím znechucený pohled. Sama chytnu za ruku, chci, aby věděl, že tu jsem pro něj. Trochu se uvolní, ale o moc ne. Baba si odfrkne.
,, Tak tedy začneme. Pořád si s tebe dělají děvku? "  Zkoprněle na ni zůstanu hledět. Tohle, že je kvalifikovaný psycholog?

Povzdechnu si, kdybych tu nemluvil pravdu, tak si to zjistí a pošle mě zpátky.
"Ano." Stále se usmívám. Dělá, že si něco zapisuje. "Dobře, co to řezání, vidím, že jsi ještě nevykrvácel." Provrtává mě pohledem, strnu, já toto nechci rozebírat před Ryanem, on to nemá rád.
"Ano, jednou dva dny po návštěvě u vás a sedmkrát den na to, ale slíbil jsem, že už to neudělám." Mrknu na Ryana, aby věděl, že to myslím vážně.
"Proč jsi to udělal tentokrát, zase Eliot?" Zeptá se, ale už nepozoruje mě, ale Ryana. Eliot? Ne, teď na něj nechci myslet. Nechci myslet na to všechno, na co jsem myslel, když jsem si zapichoval nůžky do ruky.

Právě svádím vnitřní boj. Dozvědět se o Elliotovi a nechat Sama ať vzpomíná na něco, co ho očividně bolí, nebo sebrat Sama a vypadnout odsuď.
Zadívám se na tu "doktorku" .
,, Tak myslím, že by to stačilo. " Zvednu se a zvednu i Sama.
,, Tohle bylo oficiálně poslední sezení. Sam nastoupí k novému a kvalifikovanému psychologovi. Nebude dál chodit k nějaké staré rašpli, kvůli které se sebepoškozuje. A která navíc podkopává jeho sebevědomí. " Prsknu a zadívám se na Sama. Čekám, až přestane vyjeveně zírat a bude mě následovat. Chci, aby mi o tom Elliotovi řekl sám. Nechci aby ho k tomu někdo nutil. A taky. Proč má samé divné a nechutné doktory. I když ten úchylák je oproti téhle staré zapšklé panně hotové zlatíčko.

Vyjeveně koukám, můj mozek to vůbec nechápu a ta doktorka přede mnou stejně tak.
"Ale, ale to nemůžete, já byla přidělena, já o něm vím všechno, já ho můžu poslat ZPÁTKY! Dobře si to uvědomte mladý pane!" Vyjede na něj téměř nepříčetně. Ryan vykročí k ní a já stojím jako solný sloup, co se to tu vlastně děje?

,, A vy si uvědomte, že jednáte naprosto neprofesionálně. Možná vám byl přidělen, ale až pošlu stížnost tak si buďte jistá, že vám ho opět odeberou. A pokud byste snad měla nutkání poslat Sama do blázince tak si buďte jistá, že půjdete k soudu. " Nekřičím, jsem naprosto v klidu. Hledím na ni a vím, že jsem vyhrál.

Ne, to není pravda. Protřu si oči, promnu si uši. Musel jsem špatně slyšet.
"Dobře, ale jestli se něco stane, tak vina nepadá na mě, ale na vás!" Zavrčí naposledy má podle všeho bývala doktorka.
Ryan se ke mně otočí, proplete si se mnou prsty a jemně mě začne tahat pryč. "Počkejte, ještě toto." Podá Ryanovi ještě štos papírů. "Pro nového ošetřovatele, ať se mi sem nevracíte!" Zavrčí nakonec a zabouchne za námi dveře.

Sednu si na místo řidiče a začnu si pročítat ty papíry. Náhle jsou mi ale vytrženy z rukou. Nechápavě se na Sama zadívám.
,, Co je? "

Vidím, jak si začne číst ty papíry. Ne, to nemůže. Já nechci, nechci, aby to věděl.
Rychle mu je vytrhnu a dám si je na klín.
"Nic, jsou pro doktora, ne pro tebe." Podívám se nepřítomně z okna. Nechci, aby si četl o Eliotovi, přijde mi to špatné, to, co o něm psali a píší je špatné.

Nastartuju a vyjedu. Celou cestu je tíživé ticho. Bolí mě, že mi nevěří i po tom, co se stalo, mi nedůvěřuje natolik, aby mi dal přečíst blbou lékařskou zprávu.
Nakonec to nevydržím.
,, Kdo je Elliot? "

Je to tady, ne není. "Ryane, prosím, mohli bychom si o tomto promluvit někde jinde v klidu?" Zeptám se se slzami na krajíčku. Nechci, aby se vyděsil, nebo naštval při řízení. Mohl by nabourat a mohlo by se mu něco stát. A to nechci já a určitě ani Eliot. Eliot. E. L. I. O. T. Tak moc moc mi chybí. Přitisknu si kolena k bradě a začnu se třást. Proč to musela ta mrcha vytahovat. Vím, dřív nebo později bych mu ten příběh musel vyprávět. Ale já na to nechci vzpomínat. Moc, opravdu moc to bolí. Umřel kvůli mě.

Jeho reakce mě doopravdy vyděsí. Naštěstí už jsme před domem takže už brzy sedíme na pohovce a usrkáváme. Teda Sam usrkává z čaje. Já jen čekám, kdy začne mluvit.

Nechci, nechci, nechci, bože, prosím, ať se něco stane a já o tom nemusím mluvit, vzpomínat, prosím, prosím.
Vzývám snad najednou všechny bohy tohoto světa.
"Ryane, proč to chceš vědět?" Snažím se co nejvíce ten okamžik oddálit.

,, Chci vědět, kdo byl ten Elliot, kterého máš ze všech navždy nejraději a proč se mu nemůžu nikdy vyrovnat. " Poplašeně se narovnám, když si uvědomím, co jsem řekl. Tohle jsem nechtěl říct. Nechtěl.

"Ryane..." on se zlobí a co to mele, vždyť nic takového jsem nikdy neřekl. Začnou se mi valit z očí slzy. Proč se zlobí? Snad nežárlí? Ne, to ne, vždyť ho ani neznal.
Roztřesu se a tím na sebe vyliju horký čaj. Syknu. Hlavně stručně, to nejdůležitější. Klíčová slova. Nádech, výdech, nádech...
"Eliot. Kamarád. Jediný. Rád. Já. Morgan. Eliot. Já. Eliot. Eliot. Eliot. Smrt." Výdech.

Naprosto nerozumím o čem to tu mluví. Jediné co vyrozumím je to, že ten Elliot je mrtvý. Cítím se strašně.
,, Omlouvám se, když o tom nechceš mluvit, nemusíš. Miluju tě Same a počkám si až budeš připravený mi to říct. " Natáhnu se k němu s tím, že ho obejmu. On mě ale odstrčí.
,, N-ne." Vykvikne a utíká do ložnice, kde se zamkne. Jen zírám na místo, kde před chvílí seděl. Roztřesu se. Ten třas nejde zastavit. Bojí se mě... Hlavu si složím do dlaní a nechám horké slzy, aby smáčely koberec.

Je mrtvý, kvůli mě. Kvůli mě zemřel krutou zdlouhavou smrtí. Kvůli mě trpěl. Všechno se stalo kvůli mě.
Nevnímám, co Ryan říká, ale když se mě dotkne, tak se leknu, vyděsím se, ať se bráním sebe víc. Jsem tam zpátky. Vzpomínky na mě dopadají jako kameny a já se před nimi uteču schovat.
Vždyť to mi jde nejlíp schovat se, starat se jen sám o sebe, jsem strašný sobec. Kdybych tehdy něco udělal, mohl tu být ještě se mnou. Kdybych teď neutekl, tak by Ryan nebyl smutný, ani naštvaný.
Náhle mě začne strašně bolet hlava a já spadnu na zem. Vzpomínka.
"Same, nepustím tě tam a už rozhodně né samotného." Postaví se mi Eliot do cesty. "Eliote, ale já musím, nebo to bude ještě horší a ty zůstaneš tady, slib mi to." Vyjeknu. "No dobře." Řekl neochotně a já ho silně objal. "Slibuju ti to." Zopakoval a taky mě k sobě přitiskl.
Skroutím se na zemi do klubíčka. Slíbil to, ale slib nedodržel. Proč? Proč musel víc myslet na mě než na sebe?

Škrtnu zapalovačem a konečně zhluboka potáhnu. Stojím na balkoně a kouřín cigaretu. Už je to hodně dlouho, co jsem si zapálil. Vždy mě to uklidňovalo a pomáhalo čistit hlavu. Nevím, jak dlouho tu už stojím. Nic nevnímám, jen hluk města a nikotynový kouř, co mi proniká do plic. Nechci nad ničím přemýšlet. Nechci vůbec nic.
Začíná pršet. Kapky deště mi dopadají na tělo a nepříjemně studí.

Ležím si tak na podlaze, a vzhlédnu k oknu. Jsem v takovém zvláštním úhlu, že vidím na balkón. Na ztrápeného Ryana. Kouří. Až k tomu jsem ho dohnal. Ani jsem se neomluvil. Naštval jsem ho, zklamal jsem ho, znechutil jsem ho svou sebestředností. Kazím mu život a ani jsem mu nedal. Morgan má pravdu, stejně jako všichni ostatní. Svět beze mě by byl lepší. Nesmím dopustit, aby kvůli mě zemřel a trpěl další člověk. Další mnou milovaný člověk. Aby zemřel Ryan. Má toho tolik před sebou. Možná, pokud mu z života zmizím ještě teď...
Honem se zvednu a neslyšně vyjdu z ložnice a ještě tišeji opustím tento útulný byt, kde jsem našel domov. Sbohem. Beze mě ti bude líp.