Hm, začíná jít do tuhého, vypadá to, že v 24. kapitole se konečně dozvíme, kdo je to ten Eliot. Zajímá vás to? Kdo si myslíte, že to je a co se mu stalo? Užijte si kapču a budu ráda, když mi tu necháte komentář, co si o tom myslíte. 😉😘😇❤

Usnul jsem. Bylo mi krásně. Cítil jsem, jak mě Ryan někam nesl. Vzbudím se až, když mě chce Ryan vytáhnout z auta. "Dobré poledne." Zívnu a začnu mu pomáhat s kufry. Není tu zatím moc lidí, ale i tak se držím u něj. Vejdeme do budovy pro jízdenky a mě málem klepne. Je tam strašná tlačenice.

Zadívám se na Sama a pak zase na ten dav.
,, Počkáš tady, jo? " Řeknu a rovnou vyrazím k okýnku. Máme to zarezervované a stačí to jen vyzvednout. Nějaká stará bába mě praští deštníkem a někdo mi zas dupne na nohu. Kam jsem to probůh vlezl? Najednou mě kdosi žduchne a já na někoho spadnu.
,, Pardon, pardon!" Snažím se, co nejrychleji zvednout z hnědovlasého kluka.

Dovezu kufry do rohu a udělám si z nich hradbu, aby na mě nikdo nemohl. Kousek ode mě je lavička, na který sedí starší kluk a nechápavě se na mě dívá. Ostatní mě ignorují, což je jen dobře.
Ten kluk mě upřímně pozoroval. Má stejně modré oči jako Eliot. Dojde k němu nějaký hnědovlasí kluk s Ryanem a on ode mě konečně odtrhne pohled. Dva příchozí se začnou o něčem bavit a ten kluk je poslouchá. Ryane, pojď za mnou...
"To štěně patří k tobě?" Ukáže ten kluk mým směrem a Ryan se na mě podívá. Teda spíš na naše kufry, protože jsem za nimi schovaný a zase se klepu. Je tu prostě moc lidí, nejsou v tom ty Eliotovi oči. Nejsou.

,, Do háje. " Rychle se rozeběhnu k Samovi a vysvobodím ho z té kufrové hradby. Třese se. Hrozně se třese.
,, Je to dobrý lásko." Políbím ho na tvář a zamířím s ním i s kufry za těma dvěma. Vypadá to, že jedou přesně tam kam my.

Přitulím se k němu. Nechci tady být. Nádech, výdech, míří zpět k těm klukům. Nádech, výdech.

,, Zlato je to v pohodě, ano? " Obejmu ho kolem pasu a dál se s ním štrachám.
,, Hele my už půjdeme do vlaku." Kývnu na ně a pokračuju v cestě, Sam potřebuje hlavně klid.
,, Fajn, uvidíme se v kupé. " Zavolá na mě David, ten kterého jsem shodil na zem.

Dál se na něj tisknu. Ti kluci budou s námi v kupé? Já budu u Ryana. Měli jsme to rezervované, tak se tam snad nebudeme mačkat.
Nechám se odtáhnout do vlaku a po cestě se soustředím na dýchání. Stále se klepu, protože do mě pořád někdo vráží. Nádech, výdech, nádech, výdech.
Po chvilce mučení se ocitneme v kupé pro čtyři lidi. Ale stále se Ryana nepouštím. "Kdo jsou ti kluci?" Zeptám se ještě rozklepaně.

,, Nemám tušení, s jedním jsem se srazil v té vřavě a jo jmenuje se David a pak mě chtěl představit svému bráchovi a tam jsem se dozvěděl, že jedeme s nima v kupé a potom jsem šel zase za tebou. " Usměju se a přitáhnu si ho na klín a začnu ho líbat.

Polibky mu obětuju až do té doby, než se otevřou dveře kupé. Ti dva kluci. Přitisknu se k Ryanovi ještě blíž a začnu se pomalu třást. To kupé je dost malé, takže když se posadí, tak se koleny dotýkají těch Ryanových. Jsou moc blízko.

Vidím, jak je Sam napjatý a tak mu konejšivě stisknu ruku. David se zmateně usměje a ten druhý si dál prohlíží Sama. Chci už promluvit, ale ten kluk mě předběhne, jeho slova nejsou ale mířena na mě nýbrž na Sama. To co mě ale překvapí a zároveň zabolí je jeho reakce. Naprosto se uklidnil a s malým úsměvem se na toho kluka zadívá.

"Ahoj, jsem Dan." Promluví ten kluk. Dívá se na mě těma Eliotovýma očima. Zarazí mě, že má i jeho hlas. Připomíná mi Eliota stejně jako Ryan. Ale víc hmatatelně. Když mám Ryana u sebe a mluví na mě Eliotův hlas a ty oči. Uklidním se a malinko se usměju. Stisknu Ryanovi ruku, doufám, že mu nevadí, že na něm hodlám sedět celou cestu. "Ahoj, já jsem Sam." Představím se stále trošku roztřeseně.

Víc mi stiskne ruku a já se uklidním. Zbytečně žárlím.
,, Já jsem David. " Představí se i druhý z bratrů.
,, Proč vlastně jedete na hory?" Zeptá se zvědavě.
,, Odpočinout si a odreagovat se. " Rychle vyhrknu a usměju se.
,, A vy dva jste pár?" Zeptá se ten Dan.
,, Jo. " Odpovím a víc si přitáhnu Sama k sobě.

Obejmu Ryana. "A kam a proč jedete vy?" Zeptám se jen tak.

,, Jedeme na hory do nějakého hotelu Santl. "
,, My taky." Usměju se. David na mě působí moc mile.

Oni jedou do stejného hotelu? No, to je jedno, jsem unavený a to jsem po cestě na nádraží spal. Opřu si hlavu mezi Ryanův krk a rameno a zavřu oči. Než tvrdě usnu, tak ještě uslyším Eliotův teda Danův hlas: "Co mu je? Má nějakou klepavku? Autismus?"

Celý se napnu.
,, Ne, je jen unavený a vystresovaný, ale můžeš si být jistý, že jestli nesklapneš, tak budeš brzy bez zubů. " Nedovolím, aby urážel Sama. To fakt ne. Prohrábnu spícímu Samovi vlasy a zadívám se z okna, najednou mi není tahle společnost ani trochu příjemná. Nakonec se Dan zvedne a odejde.
,, Omlouvám se za něj." Promluví David.
,, On je jinak fajn jen je to blb. "
,, Jo v pohodě." Ani nevím, jak ale za chvíli už vedeme zajímavý rozhovor.

Spím si spokojeně v Ryanově náručí, ale když otevřu oči, tak tu není. Vytřeštěně otevřu oči a vyšvihnu se do sedu. Naproti mě si zrovna povídají ti, jak se jmenují. Dan a David. Namáčknu se blíž do sedačky a začnu se klepat. Kam Ryan zmizel? Proč mě tu nechal s nimi samotného?
David si všimne, že jsem vzhůru, tak se na mě usměje. Snažím se mu to oplatit. Nasadím si úsměv, kterým maskuju, že bych nejraději utekl. "Jak ses vyspal?" Mrkne na mě Dan. Nádech, výdech. "Dobře, kde je Ryan?" Zeptám se. "Neboj, už to nemohl vydržet, spal jsi na něm tři a půl hodiny a on potřeboval na záchod." Rozesměje se David.

Spokojeně vycházím ze záchodu. Myslel jsem, že to už nevydržím. Dojdu do kupé a zjistím, že Sam je vzhůru a povídá si s Davidem. Spokojeně se usadím a lehce ho políbím na rty.
,, Vyspinkaný? "

"Jop." Přitulím se zpátky k němu. Vůbec se mi tu nelíbilo, když tu nebyl. Sice to nebylo zas tak strašné, ale to neznamená, že si to chci zopakovat.

,, Za půl hodiny budeme na místě. " Řeknu Samovi a zadívám se z okna. Když se podívám zpět, pohledem spočinu na Danovi, jak zírá na Sama. Zamračím se.
,, Máš nějaký problém?" Zeptám se sice slušně, ale ten podtón hněvu neskryju.

"Co, s čím má kdo problém?" Zeptám se vyděšeně nad jeho tónem hlasu, kterým to řekl. Podívám se tam, kam se před chvílí díval. Dan. Sleduje mě, jsem z toho nervózní. Ty jeho oči, hlas, to, co patřilo Eliotovi, mě začíná děsit, protože v jeho očích zahlédnu velkou podtlačovanou zlobu, mířenou proti mě. "Ale nic, nic, samozřejmě, že nic." Řekne skrz zuby Dan.

,, Tak laskavě přestaň tak blbě čumět na Sama. " Taky procedím skrz zuby a začnu se pomalu chystat k odchodu. Sam následuje mého příkladu a brzy už jsme nachystaní a opouštíme vlak. Ještě mávnu na Davida a vydám se pro kufry. Sama držím za ruku a tisknu ho k sobě.

Vylezeme ven z vlaku obaleni zavazadly. Držím se u něj jako stín. Je tu tolik lidí. Táhne mě za ruku za sebou. Same, dýchej, Ryan je tu s tebou, nic se ti nestane. Opakuji si v hlavě.

Konečně mám oba kufry a nasedáme do taxíku. Taxikář byl moc ochotný a milý. Takový starý fajn dědoušek.
Konečně dorazíme do hotelu. Na recepci proběhne vše strašně rychle a už míříme do pokoje.

Za chvilku je konec, konec, už jen pár kroků a budeme odděleni od ostatních. Omyl těsně před dveřmi našeho pokoje někdo stál. Nějaká dívka s dlouhými havraními vlasy. Když mě uvidí, tak se ke mně rozběhne a začne mě objímat. Celý ztuhnu. Kdo to je? Co se děje? Nádech, výdech, nádech, výdech. Celý se klepu, ale jí to očividně nevadí. "Samí, to je náhoda, moje máma vlastní tento hotel, a když jsem slyšela, že přijedeš tak jsem byla štěstím bez sebe, povídej, povídej, jak se máš, kdo to je? Tvůj přítel? A co na něj říká Eliot? Určitě je rád, že sis konečně někoho hodného našel. Taky jsem ráda." Spustí. Ona mluví o Eliotovi? Já ji znám? Ona neví, že je Eliot mrtvý. Konečně mě pustí a otočí se k zmatenému Ryanovi. "Ahoj, já jsem Rachel, Samíkova kamarádka z blázince, pokoj vedle sebe a společná sezení. Jsi milý, už teď tě mám ráda, ale pokud mu ublížíš, tak tě zabiju, věř mi, udělám to, mám na to papíry. Ráda jsem vás oba viděla, ještě se brzy stavím, pa." A už utíká pryč.
Tečou mi slzy. Rachel, já ne ni zapomněl. Ona neví, co se stalo, že je mrtvý, mrtvý kvůli mě.

Nechápavě ještě chvíli zůstanu zírat do chodby, ve které zmizela ta divná holka. Ta holka zná Sama a dokonce i toho Elliota, mohl bych se od ní něco dozvědět. Z přemýšlení mě probere vzlyk. Rychle se otočím a spatřím uplakaného Sama.
,, Zlato klid. " Obejmu ho a líbám ho na krk. "Bude to dobré, ano? Teď půjdeme do pokoje a ty si pořádně odpočineš."

Dovede mě do pokoje, kde mě položí na manželskou postel a chce si jít vybalit. Já k němu natáhnu v tichém gestu ruce. Chci, aby šel za mnou, obejmul mě. Měl bych mu to říct, než se něco dozví od Rachel, i když ta toho moc neví, zvlášť o jeho smrti. Bože, ona neví, že už tu není. A já? Já potřebuju se někomu svěřit, nikdy jsem o tom s nikým nemluvil, ani ta psycholožka neví, jak to ve skutečnosti bylo.

Lehnu si k němu a přitáhnu si ho na svou hruď. Jen tam s ním tak ležím a přemýšlím, co se to stalo? Najednou se zhluboka nadechne.

"Víš, jak jsem ti sebral ty papíry od té báby?" Zeptám se a snažím se zůstat klidný, víc se k němu přitulím. "Bylo v nich, jak Eliot umřel, ale úplně naopak!" Rozhořčím se a začnu se opět třást. "Všichni věřili jen Morganovi, je to přece vzorný žák a syn ředitele." Brečím, vím, že jsem začal asi od úplného konce, ale ten mě tíží nejvíc.