♾
Vytuhla ještě než jsme na Hvězdičce odbočili ven z Příbrami. Chudák malá. Nezodpovědná, totálně praštěná. Kdybych já nebyl já, mohl jsem si kvalitně pošpásovat s holčinou, co neví o světě. Ale to mě neláká. Nevypadá to jako její běžný modus operandi a taková svině, abych zneužil její slabé chvilky, nejsem. Navíc mě děsí a zároveň přitahuje její křehkost. Zdá se nepolíbená tímhle světem, přesto se topí v obrovském problému. Znovu jsem se na ni zadíval. Ve spánku se mírně usmívala jako anděl, s povolenými rysy ještě omládla. Kurnik, ani nevím kolik jí je, co dělá, co má ráda a vezu si ji domů. Musel jsem se zbláznit. Co mě to jen popadlo?
Nemohl jsem ji nechat samotnou. Co kdyby si doma rozbila hlavu, nebo udusila zvratky? Blije po hulení? Po alkoholu? Chtěl jsem na ni dát pozor, mít ji u sebe ještě chvilku, ale proč, tomu jsem sám nerozuměl.
Když jsem zaplatil taxikáři před svým domem v Bukové, vzal jsem Elišku do náruče a opatrně ji odnesl dovnitř. Přitiskla se obličejem k mému hrudníku a já poprvé v životě cítil hluboko pramenící potřebu se o někoho postarat. Nebo jsem byl zhulený, jak zákon káže.

Neprobudila se, ani když jsem ji položil na postel v ložnici. Zul jsem jí boty a přehodil přes ni tenkou deku. Posadil jsem se na matraci vedle ní a prohlížel si ji v slabém světle vnikajícím do místnosti z chodby. Je neuvěřitelně krásná. A ráno mě prokleje nejmíň do desátého kolene. Spala klidně, jako dítě, na boku, paže i nohy pokrčené před sebou.
Chtěl bych se Elišky dotknout, chtěl bych ji mít.
Na moje bláznovské snění zaútočil dotěrný vnitřní hlas. Jsi ztělesněné zlo. Každé ženě, která se tě byť jen dotkne, ublížíš. Nedovedeš milovat stejně jako nikdo nebude milovat tebe. Nejsi hodný lásky. Nejsi hodný ani země, po které chodíš...
Praštil jsem sebou na polštář a snažil se umlčet soukromé peklo, které po mně natahovalo své ostré smradlavé drápy. Naprázdno jsem polkl, pevně sevřel víčka a snažil se utéct tomu zlému hlasu rezonujícímu v mé lebce. Nakonec únava byla nejsilnější spojenec, ponořil jsem se do neklidné temnoty.

🎶
Pod nosem mě lechtaly sluneční paprsky. Zapomněla jsem zatáhnout žaluzie? Zavrtěla jsem se a chtěla přetáhnout peřinu přes hlavu, ale nemohla jsem se pohnout. Přes pas mě držela svalnatá ruka. No do prdele. Zalapala jsem po dechu. S narůstající panikou jsem se ohlédla přes rameno. Co jsem to včera udělala? Kde jsem usnula a s kým? Světlá bradka, plné rty, rovný souměrný nos, krátké vlasy. Martin, doplulo do mého zpomaleného mozku i jméno. Do hajzlu. Začala jsem se štrachat z postele ven, ale Martin řízen autopilotem mě přitáhl zpátky k sobě.

,,Martine, pusť mě," zašeptala jsem a doufala, že informace se probojuje i do jeho spánkem obluzeného vědomí.

,,Ne, už nikdy," řekl stejně potichu a na rtech se mu rozlil blažený úsměv.

,,Vtipné. Se počůrám," zaútočila jsem nejpádnějším argumentem v arzenálu.

,,Tam je koupelna," ukázal palcem ke dveřím za sebou, aniž by otevřel oči. Vyklouzla jsem z vyhřáté postele a utíkala daným směrem. Když jsem spáchala nejzákladnější potřebu, konečně jsem se kolem sebe rozhlédla. Koupelnu měl větší, než já ložnici, vyvedenou v šedočervených tónech. U rozměrného okna se nacházela samostatně stojící vana, můj dávný sen. Jsou sny, jež se některým lidem plní a některým ne. Došla jsem k hranatému umyvadlu a opláchla si obličej ledovou vodou. Zadívala jsem se do zrcadla. Eliška po tahu, co bys chtěla. Do tváří se mi vedralo horko při představě, jaký trapas mě ještě čeká. Existuje něco horšího, než ženská, která si nepamatuje, co dělala v noci? Lépe, jestli TO dělala v noci? Zaúpěla jsem.
Sáhla jsem po lahvičce listerinu, nemusím svou ostudu prohlubovat ranním dechem. Kartáček na zuby jsem si s sebou do baru opravdu nebrala. Zhluboka jsem se nadechla. Zkusila jsem naposledy urovnat neposlušné vlasy, které utekly během spánku ze zajetí copů. Lepší už to nebude. Výborně, Eli. A teď honem pryč. Možná se mi povede nepozorovaně zmizet.
Otevřela jsem potichu dveře a nakoukla přes ně. Martin ležel rozcapený na posteli. Oblečený. A spal. našlapovala jsem na špičky a malými krůčky s duší až v krku přeťapala černý huňatý koberec až ke dveřím na druhé straně ložnice.

,,Kafe si nedáš?"

Zarazila jsem se v pohybu, jen prsty sevřela kliku. ,,Nechci víc obtěžovat. Najdu si kabelku a zmizím," špatně se mi mluvilo, hrdlo jsem měla stažené studem.

,,Víš, kde jsi, Eliško?" pobaveně se zeptal a přehodil nohy přes hranu postele.

Promnula jsem si čelo. To mě nenapadlo, automaticky jsem předpokládala, že jsem stále v Příbrami. Přece mě neunesl, ne? Nebo? Do háje dubovýho, jsem tak pitomá. Dali jsme si brko, dvě? A pak už nevím nic. Ne počkat, chtěla jsem odejít, Martin mě nechtěl pustit, že mě domů odveze tágem.
Zadívala jsem se na něj. ,,Martine, jak jsem se tady ocitla? Včera jsi mi říkal, že mě hodíš domů."

,,Ale neříkal jsem ke komu domů, že?" usmál se a mně se začala podlamovat kolena. Bože, jsem takový idiot. Co jsem to jen provedla? Vydala jsem se napospas do rukou naprosto neznámému chlapovi, sjetá jako motyka.
Došel ke mně a lehce mě otočil za rameno. Zvedla jsem hlavu, abych mu viděla do očí, i když mě to stálo hodně přemáhání.

Zmenšil vzdálenost mezi námi. ,,Sluší ti, když se červenáš. Počkej na mě chvilku, udělám snídani a povyprávím ti, co všechno jsi včera vyváděla."

Bez rozmyslu jsem ho praštila do bicepsu. Ještě v pohybu mě chytil za zápěstí a přitáhl blíž k sobě. ,,Ale ale, koťátko ukázalo drápky. Chceš se prát? Neva. Za ten včerejšek bys stejně zasloužila přehnout přes koleno."

V břiše se mi rozlévala žhavá láva a přesouvala se i do obličeje.

,,To děláš běžně, že odejdeš z baru s neznámým člověkem, sťatá pod obraz? Protože je to pěkně nebezpečné, víš?" pokračoval pobaveným hlasem. Jenže se strefil do černého.

Kéž by mě země chtěla spolknout.
,,Ne," šeptla jsem. Styděla jsem se do morku kostí a chtěla jsem pryč, pryč od Martina, který stál příliš blízko na decentní rozhovor. Zalézt a lízat si rány na své sebedůvěře a důstojnosti. A pak mi docvaklo, co mi unikalo. Zabodla jsem levý ukazovák do jeho hrudníku. ,,A ty, pane dokonalý, taky často někoho zhulíš do němoty a pak si ho odvezeš k sobě do nory, ačkoliv jsi slíbil, že ho odvezeš domů?" probouzel se ve mně vztek. Neměl nejmenší právo.

Vzal mě i za druhou ruku a donutil o krok couvnout, až jsem se zády opřela o dveře, kterými jsem chtěla prchnout.
,,Jen jsem si z tebe utahoval. Odvezl jsem tě k sobě, protože jsem nevěděl, jestli se o tebe doma někdo postará. Měla jsi dost," naklonil se ke mně ještě blíž, až jsem jeho horký dech cítila na uchu. ,, Až se spolu pomilujeme, budeš při plném vědomí a užiješ si to. Na to vem jed."

,,Až?" zeptala jsem se sotva slyšitelně.

,,Až," odpověděl důrazně. Přejel mi rty po lalůčku. V zátylku se mi zježily chloupky a zem se podivně zavlnila. Pustil mi zápěstí a chytil prsty za bradu. Upíral na mě pohled a z jeho zelených očí čišel hlad, touha a zvědavost. Ne nepodobná té, co zaplavovala můj systém. Mohla jsem se vysmeknout, ukročit, odstrčit ho od sebe, ale neudělala jsem to. Maličko jsem pootevřela rty. Zadrhával se mi dech.
Políbil mě, něžně, zkoumavě. Měl horké a suché rty, plné smyslných příslibů.
,,Promiň," odtáhl se ode mě.

Překvapeně jsem na něj zírala. Asi se mi odkrvil mozek, nepobírala jsem, co se stalo.

,,Musím si vyčistit zuby," pokrčil omluvně rameny, usmál se od ucha k uchu a pohladil mě po tváři. ,,Jako doma, Eliško. Přijdu hned."

Ještě dobrou minutu jsem omámeně civěla do prázdné ložnice, než jsem se konečně vydala pryč.
Ložnice se nacházela v patře, sešla jsem dřevěné schodiště a protáhla se šoupacími dveřmi s tabulemi matného skla do prostorné místnosti. Po pravé ruce jsem měla moderní kuchyň s červenými lakovanými skříňkami a varným ostrůvkem uprostřed otočeným k dubovému stolu s posezením pro šest lidí a obývák, kterému dominovala bílá kožená sedačka. Celá jihozápadní stěna byla prosklená, skrz ni šlo vidět na terasu a udržovanou zahradu. Bydlení jako vystřižené z časopisu. Dotkla jsem se žulové pracovní desky na kuchyňském ostrůvku. Z použitých materiálů čišely peníze, vkusně užité, ne nabubřele předvádějící příjem majitele. Linka byla vzorně uklizená, sklokeramická deska se leskla jakoby ji včera někdo leštil. A kromě skleničky s vodou se na pracovní ploše nepovalovalo nic. Přešla jsem do obýváku, jako bájná siréna mě vábila knížkami napěchovaná knihovna zabírající celou zeď. Neviděla jsem televizi, za to knih měl dostatek na zásobení průměrné městské knihovny. Přejela jsem prsty po hřbetech knížek. Fantasy, scifi, historické romány, encyklopedie, naučné knihy, celá sbírka paperbacků v angličtině. Srdce mi zaplesalo radostí, minimálně v jednom směru byl Martin moje krevní skupina a podle reakce mého zrádného těla, klidně bych objevovala i jiné oblasti, v kterých bychom si vyhovovali. Jenže nejdřív bude potřeba vyřešit zásadnější problémy, než jestli chutná stejně dobře jako vypadá. Například kde složím svá křídla v pondělí večer, jestli má drahá sestra do té doby nevyhraje jackpot v loterii.

♾
Asi jsem Elišku zbytečně vyděsil, nebylo fér si z ní dělat srandu. Ale naplácat na holou by si opravdu zasloužila, kdyby narazila na nějakého debila, mohla skončit zneužitá někde v příkopu, nebo hůř. Po rychlosprše jsem si natáhl triko s kraťasy a seběhl za ní dolů do obýváku, kde jsem s malou dušičkou doufal, že ji najdu. Nechtěl jsem, aby šla pryč. Asi jsem se v noci zbláznil. Nepamatuji se, že by u mě přespala holka a nic jsme nespáchali.
Prohlížela si se zaujetím mojí knihovnu, štíhlými prsty klouzajíc po hřbetech knih, spodní ret skousnutý zuby. Můj bože, dej mi sílu, nebo ji si vezmu tady a hned. Rozplácnu ji o řadu knih, nebo ji přehnu přes gauč. Hmm...

Začalo mi hučet v uších. Klid, jen klid chlape. Už nahoře jsi měl problém udržet hormony na uzdě. Nevypadala, že by mě nechtěla, všechny signály jejího těla křičely pravý opak. Ale já chci víc. Ne rychlovku, po které zmizí jak pára nad hrncem. Zavrtěl jsem sám nad sebou hlavou. Odkud tohle přišlo?

Otočila se na mě a velké modré oči rozzářil úsměv. ,,Máš krásný dům," řekla potichu s neskrývaným obdivem, bez špetky závisti.

,,Díky." Do své nory, jak mé obydlí před pár minutami nazvala, jsem investoval spousty peněz i času.

,,Chceš vidět zbytek?"

,,Domu?" zeptala se škádlivě a uklonila hlavu na stranu. Přejela mě pohledem a ve stejném okamžiku jí vyletěla ruka k ústům. Znovu zaujala barvu přezrálého rajčete, musel jsem se smát, neuvěřitelně rozkošné stvoření. Asi občas mluví rychleji, než přemýšlí. Nenechal jsem ji dusit ve vlastní šťávě a nabídl jí ruku. Váhavě ji přijala. Provedl jsem Elišku zbytkem přízemí včetně technické místnosti a sociálního zázemí, když už, tak už pořádně, ne? Prohlídku jsme zakončili u mě v pracovně.

,,Tady to mám nejradši," o setinu vteřiny později mi došlo, co jsem vypustil z papuly. Uchechtla se a vstoupila do mého útočiště. Dřevěná podlaha jí vrzala pod nohama, když šla k mému stolu. Rozhlížela se jako v muzeu. ,,Nefotili u tebe náhodou Dům a zahradu, nebo tak něco?" zeptala se.

Zavrtěl jsem hlavou.

,,Tak sis najal designéra?"

,,Ne, to jsem si všechno vybíral sám."

Přejížděla pohledem po mahagonovém pracovním stole, těžkopádném, ale neuvěřitelně pohodlném koženém křesle, počítači, knihovně, až na černý gauč.
,,To je úžasné. Maluješ?" ukázala prstem na rozměrné plátno nad pohovkou, na kterém byl do nejmenších detailů vyvedený tříoký havran. Roztažená křídla přesahovala šířku gauče a oči připomínající živé šedivé skleněnky bedlivě sledovaly dění v místnosti.

,,Neumím nakreslit ani kočku, natož něco takového. Dostal jsem ho od kamarádů. Přítelkyně jednoho z nich maluje."

,,Proč má tři oči? Je z Her o trůny?" zajímala se.

,,Tam je taky, ale víc je to odkaz na Odina."

,,Takže nejen, že jako Viking vypadáš, ty i jseš?" usmála se a přimhouřila oči.
,,Až umřeš, příjdeš do Valhally?"

,,Ne, do pekla," zašklebil jsem se.

Zasmála se, ale já nežertoval. O svém posmrtné pouti jsem měl jasno. Nic jiného, než peklo na mě nečekalo.

,,Co ty, Eliško? Na co věříš?"

,,Trošku vážná diskuze po ránu, ne?" nakrčila nosík, ale po chvilince stejně odpověděla. ,,Já si dám život na Zemi ještě jednou."

,,Věříš na převtělování duší?"

Pokrčila rameny. ,,Ne, ale přijde mi smutné, zkusit to jen jednou."

,,Co děláš?" změnila rychle téma.

,,Spravuji investice." To zní tak hezky, důstojně. ,,A ty?"

,,Hádej," mrkla na mě.

Došel jsem až k Elišce a dotkl se jejích hebkých vlasů, vykukujících z pod gumiček držících cop, proklouzly mi mezi prsty jako saténové stužky. ,,Sestřičku na dětském oddělení."

,,Přihořívá," broukla.

,,Doktorka?"

,,Špatný směr."

,,Už to mám. Učitelka," culil jsem se nad svým objevem a vdechoval její omamnou vůni. Netušil jsem, čím to bylo, ale nejspíš by mi voněla i zpocená po hodině aerobiku, zaprášená po celodenní túře nebo zapatlaná po celodenním řádění v kuchyni.
,,Ve školce."

Přikývla.

,,Kde?" vyzvídal jsem.

,,V Hluboši."

Výborně.
,,Baví tě to?"

,,Jinak bych to nedělala," usmála se. Všechny dětičky ji musely milovat.

Provedl jsem ji ještě horním patrem, tedy ukázal dva prázdné pokoje a samostatnou koupelnu, kde jí začalo nahlas kručet v břiše.
,,Pojď, udělám ti konečně snídani."

Usadili jsme se na sluncem zalitou terasu. Během příjemně plynoucího hovoru jsme do sebe dopravili smažená vajíčka se slaninou, jediné jídlo, které jsem uměl bezpečně připravit, kromě bifteků.
Eliška upíjela kávu, kterou si naředila snad čtvrt litrem mléka, a slastně přivírala víčka proti sluníčku. Mohl bych se na ni dívat celé hodiny, kochat se dokonalou sametovou pletí, posetou drobnými pihami na tvářích a přes kořen roztomilého nosíku, plnými nepatrně pootevřenými rty, dlouhou šíjí. Sklouzl jsem pohledem k jejímu výstřihu. To byla pohádka sama o sobě, i kopečky prsou byly políbené světlými pihami. Na okamžik jsem se zatelelil nad tím, jaké by bylo je ochutnat.
Vypadala jako anděl, jen bůhví, kde nechala svá křídla. Natáhla si štíhlé nohy na křeslo před sebou.
Dopila svou ranní dávku životabudiče, znenadání se zamračila a prudce otevřela oči.
,,Budu muset jet. Máš tu jako v ráji, ale já musím nějak pořešit bydlení, zjistit, jestli Péťa něco vymyslela. To bude chuťovka," zašklebila se.

,,Hodím tě domů," odložil jsem hrnek na stůl s tichým klepnutím.

,,To po tobě nemůžu chtít," zaprotestovala a sbírala se k odchodu.

,,Eli, odvezl jsem tě sem, odvezu tě zase zpátky." Nechtěl jsem ji pustit ze svých spárů, ještě ne. Odnesl jsem nádobí do kuchyně, kde jsem ho rychle naskládal do myčky. Z dřevěné misky na poličce jsem vylovil klíče od motorky. Spojím příjemné s užitečným. Navíc představa Eliščiných stehen, jak mě objímají, mě nenechávala klidným. Zhluboka jsem se nadechl.

,,Tudy," otevřel jsem dveře do technické místnosti, kudy se dalo projít do garáže, kde byl zaparkovaný můj věrný pětkový bavorák. Žral sice i trávu kolem silnice, ale se stodevadesáti kilowatty byl svižný a ve své černé barvě si zachovával nenápadnost, jedno z dokonalých aut. A vedle něj odpočívala moje srdcová záležitost, Harley Davidson Herritage Classic, můj miláček. Eliška si ho s nedůvěrou, leč velkou porcí zvědavosti, prohlížela. Strefa?
,,Už jsi někdy jela na motorce?"

Zavrtěla hlavou, až jí copy poskočily po holých lopatkách.

,,Tak dneska budeš mít premiéru."

Obdařila mě úsměvem, za který bych dal půlku světa a celé své království k tomu. Ze skříně jsem vylovil mikinu. ,,Aby ti nebyla zima."

Přetáhla si ji přes sebe, sahala ji do půli stehen. Drobek jeden.
Podal jsem jí helmu a pomohl se zapínáním, při čemž se na mě dívala velkýma očima jiskřícíma vzrušením a radostí.

,,Budeš se mě celou dobu pořádně držet, jasné? A bacha na výfuky, ať se nespálíš."
Pípnul jsem dálkovým ovládáním a vrata garáže se pomalu odporoučela ke stropu. Sedl jsem si, nahodil motor a místností se rozlehlo hluboké bručení, snad nejhezčí zvuk po těch, co umí vyluzovat jen ženská ústa v jisté situaci.
,,Naskoč, Eli."

🎶
Vnímala jsem teplo sálající z jeho svalnatého těla v kožené bundě a vibrace motorky přenášející se přes moje končetiny až do břicha a hrudníku. Opatrně vyjel z příjezdové cesty na hlavní silnici, která byla rozbitá jako po útoku těžké pěchoty, stejně jako všude ve středočeském kraji, úzké a naprosto zdevastované. Něco jako poznávací znamení.
Zahlédla jsem ceduli hlásající konec Bukové. Nebydlí tak daleko.

,,Vezmeme to přes Hluboš a Sádek, jo?" ozval se jeho hluboký hlas v mojí helmě.
Překvapeně jsem vyjekla. ,,Promiň," špitla jsem.

,,V pohodě, měl jsem ti to říct. Kdyby ses bála, tak prosím neječ, ať mi neprasknou uši."

Sjela jsem prsty z jeho bundy na stehno a lehce ho štípla. Co si sakra myslí? Že jsem třináctiletá holčička?

,,Eliško, nezlob," hlas mu zvonil smíchem a mně se svíral podbřišek známým, ale dlouho neokuseným pocitem.
Přidal plyn a už jsme se hnali po silničce mezi poli se zeleným obilím vlnícím se v mírném větříku k lesu nad Hluboší. Usmívala jsem se sama pro sebe, bylo neuvěřitelné cítit pod sebou silnou motorku jak pádí sluncem zalitou krajinou. Volnost v nejčistší podobě, ne nepodobná cvalu na koni... svoboda jet kamkoliv, nechat problémy za zády, soustředit se jen na ubíhající asfalt.

Zaparkoval před naším domem, uprostřed nehezkého sídliště, na posledním volném místě mezi otřískanou felicií a prohnilým renaultem.
,,Jak se ti to líbilo?" zeptal se s širokým úsměvem, který ho dělal mladším o pár let.

,,Geniální, boží, naprosto super. Jen děsně krátké," zakřenila jsem se na něj a vrátila mu helmu.

,,Tak to budem muset brzo zopakovat a vybrat delší trasu."

Nejraději bych ho políbila. Propletla jsem si prsty, abych ho nechytila kolem krku a nepřitáhla k sobě blíž. Ta bradka musí děsně lechtat, prosvištěla mi hlavou největší možná blbost. Měla jsem chuť přejet bříšky prstů přes krátce střižené vousy, zjistit, jestli skřípou, jestli jsou pichlavé. Chtěla jsem toho tolik zjistit, vypátrat. Ale působil na mě jako princ z pohádky, jiná liga, za kterou běžně nekopu.

Z nejistého přešlapování, mě vytrhl ráznou akcí, zajel mi rukou do zátylku, přitáhl k sobě. Dotkl se rty mých, zpočátku opatrně, tázavě, ale jen co jsem pootevřela pusu, zaútočil bez servítek.
Když jsme se odtrhli, lapala jsem po dechu a cítila, jak rudnu. Tohle bude těžké.
Podíval se přes moje rameno na panelák, v kterém jsem od narození bydlela. Ani nový, světle modrý nátěr, ani plastová okna nemohla překrýt pravdu, že sídliště Křižák již dvě desetiletí přesluhovalo. Rezavý kontejner přetékající odpadky a napůl rozpadlé dětské hřiště uprostřed přerostlé trávy dojem dvakrát nezlepšovaly.
,,Děkuju za odvoz," vyhrabala jsem z kabelky klíče od domu a svlékla Martinovo mikinu. Bylo to jako sundavat brnění, zbavovat se naděje, že svět je krásné místo. Jenže problémy neměly tendenci čekat, spíš kvaltovat naším směrem, a já slyšela ten můj dupat v nejbližší zatáčce.