Autor: Antilia

*

Jediné, co dokázal vnímat, byl uklidňující zvuk lidských kroků. Třásl se a bolela ho hlava. Do nosu ho udeřil pach dezinfekce. Líh v ní mu připomněl včerejší noc. Večírek. Vodka. Tanec. Chlad. Krev. Zaúpěl a s námahou otevřel oči. Pohlédl na bílý strop. Byl v nemocnici? Kroky ustaly. Svíral se mu žaludek. Otočil se na bok a zvracel.

„Nemůžu uvěřit, že to říkám, ale jsem rád, že nezůstal vevnitř." Jason, blesklo mu hlavou.

„Tam bysme ho aspoň našli, i když upitýho k smrti," ozval se ženský hlas. Melanie. Konečně mu došlo, že není v nemocnici. Byl doma a ty hlasy patřily jeho přátelům.

„Na cos myslel?" promluvil na něj Jason.

„Co se stalo?" zachraptěl.

„Ožral ses. Pak jsi odešel ven. V tričku. Je půlka ledna," vysvětlovala Mel. „Trvalo nám najít tě hodinu. Někde ses pořezal. Tu ránu jsem ti už vyčistila. Jdu ti pro čaj. Jasone, dones další deku."

Oba odešli. Ještě chvíli ležel. A pak to přišlo. Vzpomněl si, co chtěl tak zoufale zapít. Proč si chtěl podřezat žíly skleněným střepem. Proč se snažil umrznout. Jeho přítelkyně zemřela. Nikdo to nevěděl a vyslovit to nahlas by udělalo celou věc příliš skutečnou. Kroky jeho přátel mu najednou nepřipadaly tak uklidňující.

*

Co Trnka na to:

Líbí se mi, jak je zpracované zmatení po probuzení, a to, že se do double drabble vešel celý rozhovor. A kdybychom mluvili o detailech, přechod od desinfekce k alkoholu mi připadá krásně elegantní. Taky oceňuju převrácení kontextu situace z toho, že vyvádí opilecké blbosti, do uvědomění, že to všechno udělal schválně – to byl docela a sakra moment. Úplný konec mě už tolik nepřesvědčil; vím, že to má indikovat, že najednou – pochopitelně – už není v psychické pohodě, když si na tohle vzpomněl, ale poslední věta ve mně prostě evokuje spíš pocit, že jeho přátelé mají s tím, že zemřela, něco společného, a třeba od nich hrozí nějaké nebezpečí (což si nemyslím, když ho hodinu hledali v mrazu a pak se o něj takhle starají, jsou to očividně fakt dobří kamarádi).