Letní Prasinky dýchaly do ranních hodin klidem a tichem. Odpoledne se však sluníčko opřelo do zahrad, ze kterých se začal ozývat dětský smích. Přesto v Dracově nitru útočila nemilosrdná zima. V břiše necítil žádné hřejivé teplo, nýbrž vichřici, jež se snažila sfouknout poslední plamínky naděje. Byl to již týden, kdy přišel o Astorii, už týden, kdy ho opět někdo srazil k zemi. Jak rád by věřil, že všechno bude jednou v pořádku. Ovšem kladl si otázku, kolikrát padl na svá kolena a kolikrát se musel opět zvedat? Měl pocit, že se mu někdo mstí za to, jakým dříve býval. Stále si však musel připomínat, že bez těch ran, jež ho zasáhly, by dnes nebyl tím, kým se stal.

Zklíčený blonďák vysedával v domě sledujíc Miracha, jenž byl na tatínka naštvaný. Draco mu slíbil, že brzy navštíví maminku, avšak Draco se do toho pořád neměl, a tak jen seděl a přemýšlel, jak se má znovu vzchopit.
  
„Ještě pořád se mnou nemluvíš, Mi?" optal se ho Draco, který doufal, že se na něj jeho hnědá očka podívají.

Mirach užuž otvíral pusinku, jelikož chtěl tatínkovi vysvětlit, že s ním opravdu nemluví, ovšem pak si uvědomil jednu věc. Blonďáčkovi došlo, že kdyby tohle tatínkovi řekl, tak by s ním vlastně mluvil, takže pusu zavřel a nechal otázku rozplynout se pokojem. I na dále se věnoval knížce, kterou už měl milión miliónkrát prohlédnutou. Doteď však netušil, o čem se v knížce vlastně píše, neboť mu jí táta ještě nepřečetl. Teď by dal Draco cokoliv, aby mohl svému synovi jednu z nich přečíst. Problém byl v tom, že kdykoliv se o to pokusil, tak se Mirach zvedl a odešel do ložnice, kde se schoulil na místo, kde spala maminka.

Draco si povzdechl a opustil sedačku, na níž vysedával. Měl v plánu nadýchat se čerstvého vzduchu, neboť měl už po krk těch starých zdí. Chtělo to tady dát do dobrého stavu, jenže po Astoriině smrti ztratil kousek sebe a ta díra v jeho srdci mu neumožňovala udělat nic prospěšného. Najednou mu zbýval už jen ten Mirachův kousek a i ten se zdál být vzdálenější, než kdy jindy.

Jemný vánek hladil jeho bledou tvář. Dracův pohled směřoval do vsi, neboť dům, který obývali, stál na menším kopci. V dálce zahlédl skupinku kouzelníků. Odtušil, že si nejspíš o něčem povídají a v ten moment zatoužil mít přátelé, kterým by se mohl svěřit se vším, co ho trápilo. Zauvažoval, jak se má nebojácná Pansy, věčně klidný Blaise či jeho stráž, Goyle. Naposledy s nimi byl v kontaktu krátce po bitvě, pak se jejich cesty rozešly. Přesto pořád slyšel hlas jeho kamarádky v hlavě, smál se vtípkům Goyla, které byly naprosto stupidní a hlavně, hlavně si pamatoval Blaisova slova, když se snažil bránit mudly. Tenkrát to nechápal. Později pochopil.

Z myšlenek ho probral hlas, jenž velmi dobře znal. Zvedl hlavu a zaostřil na Hermiona, která se před domem objevila jako na zavolanou. Postávala klidně a v ruce svírala proutěný košík, který byl překrytý červeným šátkem.

„Já," zasekla se, „chtěla jsem, totiž. Přišla jsem vlastně poděkovat za to místo. Napadlo mě, že bych vás všechny vzala do restaurace, ale netuším, jak je na tom Astoria, tak jsem přinesla restauraci k vám domů," zazubila se Hermiona čekajíc na Dracovu odpověď.

„Nemusíš děkovat. Vůbec sis s tím jídlem neměla dělat starost," zasmál se Draco, když v tom se jeho břicho začalo ozývat.

„To byly zvuky velryby? Myslím, že jsem přišla právě v čas. Mám to vzít nahoru, abychom jedli v ložnici?" zeptala se Hermiona, neboť netušila, jestli by Astoria zvládla dojít dolů.

„Astoria teď jíst nebude. Můžeme jíst vzadu," navrhl tiše Draco.

Hermiona souhlasila a obešla dům, kde spatřila venkovní posezení. Na starý dřevěný stůl položila košík, z něhož začala vytahovat jídlo, jež si objednala v restauraci. Pracoval v ní taťkův kamarád a jedli tam často, když s nimi ještě Hermiona bydlela. Tim, ten taťkův kamarád, byl o deset let starší než ona a její taťka se jí ho vždy snažil dohodit. Říkával: „Hermiono, takového chlapa si musíš vážit. Tim je hodný, pracovitý, vtipný a ještě vlastní restauraci. Slyšel jsem, že se mu líbíš." Jenže Hermiona měla pocit, že by jim to spolu nefungovalo. K tomu všemu jí připadalo, jako by jí něco důležitého v životě chybělo.

Mirach se přiřítil ke stolu a očima přejížděl z jedné mísy na druhou. Takové jídlo ještě nikdy neviděl, i přestože měli skřítka, který jim vařil velmi dobře. Blonďáček se usadil na lavičku a poprosil Hermionu, zda by mu mohla něco nabrat. Nejvíc se mu líbili vlnité hranolky. Takové jídlo doopravdy nikdy nejedl. Hermiona tušila, že tohle bude to pravé, pro malého chlapečka.

„Opravdu sis nemusela dělat starosti," ujistil jí Draco.

Hermiona mu nabrala salát s kuřecím masem a s hranolky. Společně se dali do jídla, přestože Draco většinu času přejížděl očima z Hermiony na Miracha. Celý svět se mu točil, ale nechtěl dát nic najevo, a proto se zahleděl do jídla a pomalu uždiboval kousíčky masa.

„Nechutná?" zeptala se zklamaně Hermiona.

„Je to výborné," ujistil jí Mirach a věnoval jí upřímný úsměv.

„Tady se nám naučil někdo říkat písmeno R," zasmála se Hermiona a pohladila Miracha po vlasech, pak se však podívala na Draca a snažila se přijít na to, co se děje.

Draco nevěnoval Hermioně ani jeden pohled. Věnoval se jídlu, jak nejvíce to šlo. Snažil se jí vysvětlit, že si chce jídlo pořádně vychutnat a vždy jí věnoval falešný úsměv. Možná si myslel, že Hermiona ho nezná natolik, aby odhalila, že se trápí. Ona však měla nejspíš nějaký šestý smysl, díky kterému nevěřila Dracovi ani nos mezi očima. Věděla, že se Draco s něčím trápí. Nakonec si domyslela, že se trápí kvůli Astorii, která nejspíš v ložnici trpěla, zatímco oni vysedávali u jídla a Mirach se je snažil bavit jeho vtípky.

„Opravdu si Astoria nic nedá?" zeptala se Hermiona, když se už stmívalo. Seděla tady s nimi více jak dvě hodiny.

„Můžeme mamince poslat do nebíčka ty výborné hranolky?" zeptal se Mirach tatínka a podíval se nad nebe.

„Mirachu, jdi se umýt," poručil mu Draco, neboť ho tahle otázka vykolejila.

Mirach naštvaně odešel dovnitř a Draco začal sklízet ze stolu. Celou dobu se snažit zatajit, jak zoufale dopadl. Teď se zase musel dívat do lítostivých očí. Hermiona spojila své ruce a nevěděla, co má říct. Netušila, jak se má zachovat, aby neudělala něco špatně.

„Draco, je mi to strašně líto," dostala ze sebe Hermiona a dotkla se jeho paže, jež hned ucukla.

„Věděli jsme, že to přijde," vysvětlil tiše Draco a dál se věnoval skládání nádobí do košíků.

Mezi oběma nastalo ticho. Hermiona z košíku vytáhla pivo, které otevřela a nabídla Dracovi. Oba se posadili a popíjeli nápoj, který Draco dobře znal. Tenkrát si ho dopřával ve velkém, to však Hermiona nemohla vědět. Zatímco oba dva seděli a koukali do různých stran, slunce zapadalo tak rychle, že za chvíli nad nimi zářily hvězdy. Měsíc se vynořil v celé své kráse, tak jak ho Hermiona milovala. Zmijozel a Nebelvírka seděli pod širým nebem.

„Byl jsem takový hlupák, když jsem byl zaslepený. Neviděl jsem žádnou krásu. Když jsem jí po dlouhé době našel, tak jsem jí znovu ztratil," rozbrečel se Draco a zvedl se od stolu.

Hermiona zaváhala, avšak nakonec se odvážila dojít k chlapci, který jí tak strašně ubližoval. Toho chlapce, kterému dala ránu do nosu. Toho chlapce, kterého nesnášela a věřila, že ho nikdy neuvidí. Toho chlapce, o kterém věděla, že je to arogantní, zbabělý a rozmazlený Zmijozel, tak toho chlapce láskyplně objala pod nebem plným hvězd. 

****

Pěkný večer, přináším vám další kapitolu. Jak jsem slíbila, tak je tady opět Hermiona a dokonce objímá Draca :D Myslím, že tohle je krapet pokrok :D Doufám, že se vám kapitola líbila a uvidíme se i u následujících :)

Krásný večer, hlavně s úsměvem <3