Čas. Draco měl pocit, že jedna vteřina je dlouhá jako minuta. Čas neplynul rychle jako každý den, když trávil čas se svou rodinou. Sotva uběhla hodina od chvíle, kdy dva blonďáky našli ležet v temném lese na zemi. Zmijozel se třásl u hořícího krbu pod dohledem Deborah, která neměla slova. Neměl žádné vysvětlení, zkrátka mu vzali vlastní dítě a zmizeli. Nepustili ho dokonce ani k Hermioně, u které doteď seděla lékouzelnice a starala se o ní. To, co se honilo Dracovi i Deborah, navzájem nevěděli, přesto cítili oba nesnesitelnou palčivou bolest.

Zmijozel zapátral ve své paměti. V hlavě se mu vynořilo mnoho vzpomínek na malého Miracha. Znovu viděl jeho červenou hlavičku a slyšel ničivý pláč ve chvíli, kdy se narodil. Hermiona se nikdy nedívala na nikoho tak zamilovaně jako na svého chlapečka, kterého zavinuli do modré dečky s vyšitým fénixem. A pak když si ho vzal poprvé do náruče a Mirach se zavrtěl. Nikdy nepocítil tak čistou lásku, jako byla láska k vlastnímu dítěti. V tu chvíli pochopil, že na ničem jiném doopravdy nezáleží. Moc, peníze, sláva. Nic z toho nebylo důležitější než rodina a přátelé. Tak proč na to nikdy nepřišel jeho vlastní otec? Cítil vůbec někdy takovou lásku k němu, jako on k Mirachovi? Lásku k Scorpiusovi, kterého nemohl vidět vyrůstat, a přesto jej miloval tak silně jako svého prvorozeného syna?

„Pojďte, pane Malfoyi," ozvalo se od schodů.

Draco sebou škubl a zahleděl se nepřítomným pohledem na místo, odkud hlas zazněl. Lékouzelnice se mu snažila naznačit, aby jí následoval nahoru do ložnice. Zmijozel se protáhl a jen z těží se zvedl z vyhřátého křesla. Pomalými kroky došel ke schodům. Dům už byl pomocí kouzel v původním stavu, ale i přesto Draco ten dům viděl zničenější než kdy jindy. Zachytil se o zábradlí a šoupal se po schodech nahoru.

Hermiona seděla na posteli opřená o čelo postele. V rukou držela horký čaj a s nepřítomným výrazem se dívala z okna. Draco jí políbil do vlasů a pohladil po rameni. Hnědovláska se od Draca odtáhla a dál sledovala šedé nebe za oknem. Nehty přejížděla po kraji teplého hrnku, ve kterém se jí vysmíval čaj na uklidnění. Ani jednou si jím neosvěžila suché rty.

„Je mi to líto, pane Malfoyi. Slečna Grangerová bohužel potratila, to ale neznamená, že by se Vám nemohlo podařit další. Jste oba zdraví a mladí a věřím, že brzy se Vám to podaří. Občas se věci vyvíjí jiným směrem, než byste si přáli," řekla tiše lékouzelnice s výrazem, kterým chtěla dát najevo, že jí to doopravdy mrzí.

Draco suše polkl a sám odvrátil svou hlavu. Oba dva kouzelníci sledovali výhled z okna, zatímco se na zemi válelo zakrvácené oblečení a u postele stála ampulka již vypitého lektvaru, který měl Hermionu celou vyčistit po potratu. Lékouzelnice vytáhla hůlku a oblečení bylo z čistajasna v pračce, pak ještě pár slovy vysvětlila, jak jí mrzí ztráta a odešla. Ztráta dalšího dítěte, které se ještě nestihlo narodit, ani se pořádně vyvinout. V představách Draca i Hermiony pobíhala malá hnědovlasá holčička, o kterou před chvíli přišli. Představa Miracha a jeho sestřičky, jak se společně smějí kouzlům. I o tohle je Lucius připravil.

„Vymazal jsi mi paměť," konstatovala Hermiona s vytřepaným hlasem.

„Chci ti to ukázat. Budeš umět vstát?" optal se Draco nervózně.

Hermiona nejistě přikývla a usrkla si již studeného čaje. Opřela se o matraci a pokusila se vstát. Tak hrozně jí všechno bolelo, především rozlomené srdíčko. Blonďák jí podal ruku a pomohl jí vstát. Ruku v ruce se dostali do místnosti s Myslánkou, kterou už dlouho nemuseli použít. Draco si vzal čistou ampulku. Takhle vzpomínka byla stále jen v jeho hlavě, o pár vteřin později se točila v Myslánce, do které vnořila svou hlavu hnědovláska.

Hermiona sedí v houpacím křesle s malinkým blonďáčkem, který svýma hnědýma očkama pozoruje maminčiny prsty. Na pár blonďatých vlásku mu dopadají slané slzy, jež se linou ze stejně hnědých očí, které zdědil.

„Utečeme," řekne rozvážně Draco, zatímco se opírá o linku kuchyně v londýnském bytě.

„Udělali jsme to pětkrát, Draco," postěžuje si bezmocně Hermiona.

„Co chceš dělat? Ublíží ti!" vykřikne blonďák netrpělivě.

„To, co on chtěl. Vymaž mi paměť," navrhne vyděšená čarodějka a blíž si přitáhne své dítě k sobě.

Draco zakroutí hlavou ze strany na stranu a několikrát udeří pěstí do zdi. S Hermionou to ani nehne, dokonce ani s malým Mirachem, ten si jen cumlá své prstíky a pozoruje ty maminčiny. Draco si chytí hlavu do dlaní a začne se procházet po malém bytě, do kterého se nastěhovali sotva před týdnem.

„Oba jsme věděli, že k tomu dojde. Tvůj otec je nebezpečná zrůda. Ublížil by mně, tobě, ale hlavně Miovi, s tím bych se nikdy nesmířila. Tohle už není žádná hra. Navíc má k sobě nakloněné všechny, nemůžeme dělat vůbec nic, Draco. Udělej to, prosím. Uděláš z něho šťastnější dítě, než kdyby musel celý život žít ve strachu," zašeptá Hermiona s tím nejvíc zničeným výrazem ve tváři, jaký kdy měla. Rodiče by neměli přicházet o své děti. Děti by neměli přicházet o své rodiče.

Hermiona políbí malého blonďáčka na obě líčka a podá jej Dracovi, který se pro něj natáhne a s lesklýma očima ho uloží do postýlky. Jedním kouzlem spustí ukolébavku a malé miminko se brzy ponoří do bezesného spánku.

Blonďákovi z očí vytryskne proud nezastavitelných slz. Dojde k Hermioně a políbí ji. Ten nejdelší a nejkrásnější polibek si věnují právě ve chvíli, kdy ví, že je poslední. Hnědovláska se od něj odtrhne a zavře své oči, jako kdyby jí právě vyhasínala svíce života.

„Miluju tě, vždycky budu," zašeptá Draco a pak se natáhne pro hůlku.

„Bylo to mé rozhodnutí," zašeptala Hermiona a otočila se k Dracovi, který se opíral o skříň s ampulkami.

Draco pomalu přikývl s omluvným výrazem ve tváři. Hermiona k němu došla a sesypala se jemu do studené náruče, přesto tolik hřejivé a konejšivé. Společně klesli k zemi, kde jen beze slov seděli a houpali se ze strany na stranu.

Za okny již slunce zacházelo a oba kouzelníci seděli u krbu. Dosud nepřišla ani jediná zpráva o tom, co se stalo Mirachovi, ani o tom, co se děje s Luciusem. Deborah obcházela dům s hůlkou v ruce, kdyby hrozilo jakékoliv nebezpečí. Přesto všichni tušili, že největším nebezpečím byl Lucius.

Někdo zaklepal na dveře a bez vyzvání vpadl do rodinného domečku na kraji skotské vesničky. Kouzelník pozdravil Deborah a následně i Draca s Hermionou. Ani jej nevyzvali si sednou, jen vyskočili na nohy a netrpělivě vyčkávali na jakoukoliv zprávu.

„Slečno Grangerová, pane Malfoyi, nebyl to váš syn. Lucius to nastražil, musíme zahájit pátrání," sdělil maličký kouzelník, který neměřil nejspíš ani metr padesát.

„Proč to nedostanete z Luciuse?" postěžovala si Hermiona, které na malý moment spadl kámen ze srdce. Oba měli naději, že je jejich dítě naživu.

„Lucius Malfoy byl převezen do nemocnice. Je poznamenán těžkým týráním Voldemorta. To, co s vámi takto zacházelo, to už dávno nebyl váš otec, Draco. Bohužel z něho tyto informace nemůžeme získat," odpověděl na otázku kouzelník.