Vysvětlovat malému Mirachovi, že opravdu nenarazí do zdi, za kterou se nachází nástupiště 9 a ¾, bylo krapet obtížnější, neboť měl chlapec strach.

„Mi, nic se ti nestane, věř mi," ujistil ho Draco a pohladil Miracha po vlnitých vlasech.

„Tatínku, přece nalazím, když stojí přede mnou. Je to logické. Zeď je z cihel," namítal jeho syn a nahodil při tom velmi inteligentní pohled, kterým chtěl dokázat, že má pravdu, i když je mladší.

„Uděláme to takhle, jo? Já tě vezmu do rukou a ty zavřeš oči. Hned budeme na druhé straně," navrhl Draco řešení, avšak Mirach si ještě pořád nebyl jistý.

„A ploč tam jdeme jenom my, tati? Ploč tam nejdou i ostatní?" zeptal se podezřele.

„Mi, oni jsou mudlové, nekouzlí. Tak už pojď," dořekl Draco a popadl syna.

Mirach zavřel hnědá očka a schoulil se k tátovi. Ten se rozhlédl kolem, a když si byl jistý, že si jich nikdo nevšimne, rozběhl se proti zdi.

„Už jsme tady," poznamenal Draco a hnědá očka se otevřela.

Malý Mirach se začal smát a se slovy, že určitě nepřeběhli tu zeď, utíkal k vlaku, který měl za pět minut odjíždět. Mirach šel blízko něj a koukal na každý detail. Jeho prstík přejížděl po straně vlaku. Draco šel za ním s rukama v kapsách. Pro sebe se smál. Nevěřil, že jeho syna zaujme zrovna vlak. Už teď tušil, o čem si bude přát další knížku.

„Tati!" zakřičel Mirach, „pojď se kouknout, jak je oblovitánský."

Draco zrychlil svůj krok. Mu samotnému přišel docela malý, ale pro malého Miracha byl zkrátka celý svět obrovský. Když Draco došel k synovi, chytil ho za ruku a společně nastoupili do vlaku, kde se snažili najít volné kupé. Vlak se zdál být naprosto plný, což mu přišlo zvláštní, neboť obyčejně v něm moc lidí necestovalo. Naštěstí našel jedno volné kupé, kde se posadili. Mirach si sedl k okýnku, aby viděl, jak ubíhá krajina. Draco si sedl naproti, také k oknu, aby viděl svému synovi do očí, do těch nejkrásnější očí, které kdy mohl vidět.

Vlak se rozjel a Mirach přitiskl své ručičky i obličej k oknu. Z jeho dechu se na skle vytvářela mlha. Zaujatě pozoroval krajinu a na všechno ukazoval malým prstíkem. Za okny se mihotalo světlo odrážející se od hladiny jezera.

„Dobrý den, máte zde volno?" zeptala se čarodějka, když otevřela dveře kupé.

„Zajisté," odpověděl Draco, aniž by se podíval na osobu, která vstoupila dovnitř.

„Malfoy?" optala se jízlivě osoba sedící u dveří.

Draco se konečně otočil, aby spatřil, kdo na něj mluví. Hlas mu byl velmi povědomí, ale chtěl se ujistit, zda neblouzní. Jeho odhad byl správný. Do kupé si přisedla Hermiona Grangerová. Draco suše polkl a prohrábl si své blonďaté vlasy.

„Grangerová," oslovil jí, ale nic jiného už nedodal.

„Jsi na výletě se svým synem?" optala se velmi zdvořile.

„Ano," přisvědčil, teď již červený, Draco.

Mirach znervózněl. Přisedl si k tátovi a schoval svou hlavičku pod Dracovu ruku. Blonďák se tomu zasmál, ale hlavu hned stočil k oknu, přičemž si svého syna přitáhl blíže k sobě. Mirach věnoval tátovi úsměv, kterého si Draco velmi vážil. Harmiona jen zmateně koukala, neboť Draca nepoznávala.

„Poslyš," oslovil malého blonďáčka, „počkáš chvilinku tady? Musím si odskočit," vysvětlil tiše.

„Jdeš čůlat?" zeptal se Mirach hlasitě a Draco ještě více znervózněl.

Zmijozel přikývl a Mirach ho propustil, přičemž mu nezapomněl připomenout, že nesmí počůrat prkénko, neboť by to musel utírat. Draco rychle přikývl a zmizel v chodbičce. Rozhlížel se, na které straně najde záchod. Značky však neviděl, a proto se vydal na jednu stranu, kde opravdu záchod našel. Zamkl se a spustil studenou vodu, kterou nabral do rukou a opláchl si obličej. Ruce se mu nepatrně třepaly, avšak namlouval si, že je to jedoucím vlakem. Rukama se zapřel o umyvadlo a zhluboka dýchal. Když se uklidnil, vrátil se zpátky do kupé.

„Nezmínil ses, že jedeš do Bradavic," podotkla Hermiona s pohledem směřujícím do knížky, kterou svírala v rukou.

„Mirach povídal?" optal se nevěřícně Draco, jelikož měl Mirach z cizích lidí strach.

„Ano, proč tam jedete?" zeptala se Hermiona, přičemž stále nespouštěla zrak ze své knížky.

„To je tajemství, viď, Mi?" otočil se na Miracha, který se znovu koukal ven.

Mirach přikývl a Draco si sedl za něj. Chlapec mu ukazoval prstíkem na různé věci, které se mu mihotaly před očima. Hermiona je tajně sledovala, neboť stále neuměla uvěřit, že se Draco chová k někomu takhle hezky. Samozřejmě, byl to jeho syn, ale i tak. Nikdy ho neviděla takového.

„Draco?" oslovila ho Hermiona, „nemůžu se nezeptat, jdeš žádat o místo učitele?" zeptala se nejistě Hermiona.

„Ano," odpověděl jí a konečně se jí podíval do hnědých očí.

„Já taky," podotkla a sklopila hlavu.