Blonďatý kouzelník se opíral o parapet u okna s nic neříkajícím pohledem. Jednou rukou škrábal do dřeva a tu druhou nechával volně ležet. Ústa měl stažená do tenké linky. Sluneční paprsky šimraly jeho bílý nos a snažily se mu připomenout, že by si měl vypít vychladlou kávu a přemístit se do Bradavic, ve kterých už v tuto ranní dobu ožíval nejeden student.

„Děje se něco, Draco?" zajímal se jemný starostlivý hlas. Hermiona postávala u schodů a s unavenýma očima pozorovala svého budoucího manžela.

Zmijozel natočil svou hlavu ke své snoubence. Opírala se o dřevěné zábradlí a líce jí zdobil růžový odstín. Hnědé oči se lesky ve slunečním svitu, jež se vkrádal přes okna do domu. Rukou se snažila zkrotit kudrnatou hřívu, jež se točila na všechny strany.

„Mám hrozný strach," přiznal se blonďák a spojil své ruce. Postával už oblečený do práce a přesto se neměl k odchodu.

„Z čeho?" udivila se hnědovláska a jen několika kroky došla k Dracovi, jenž působil dojmem, že se co nevidět ztratí ve svých vlastních pochybách. Natáhla svou malou dlaň na blonďákovo rameno a přitáhla sis jej k sobě.

„Nějak mi nedošlo, že svatba není jenom tak. Čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že toho bude tolik. Ještě k tomu, když jsi těhotná. Už to jde navíc vidět, Hermiono. Vůbec nevím, koho pozveme, kolik lidí pozveme. Ne že bych si myslel, že máme tolik přátel, ale je toho hodně. Navíc musíme zajít na Ministerstvo kouzel, musíme si zařídit někoho, kdo by nás mohl oddat. Do toho nemám tušení, kde je můj otec," vysypal ze sebe vystrašený kouzelník, zatímco se díval někde mezi Hermionu a kuchyň.

„Zlato," oslovila jej sladce Hermiona a políbila jej na ucho, „není nic, co bychom nezvládli. Můžeme pozvat pár přátel. Já bych pozvala Harryho, Ginny a Rona, pokud by to tobě nevadilo. Taky rodiče bych pozvala. A ty určitě vymyslíš někoho. Nemusíme mít velkou svatbu. Na Ministerstvo budeš ale muset zajít sám, víš, že já už se nemohu přemisťovat, mohlo by to ohrozit miminko," připomněla mu Hermiona.

„Ale co můj otec?" zajímal se i dál Draco. Lucius Malfoy mu dělal největší starost. Až moc dlouho byl klid, jako by před bouří.

„Na to ti neodpovím, promiň," přiznala Hermiona smutně.

Draco jen pokrčil rameny a přitiskl si k sobě Hermionu zpátky. Voněla po růžích, ve kterých se včera mazlili v teplé vaně, zatímco se Mirach oddával dětským snům. Vdechoval tu čistou vůni, zatímco pozoroval ručičky nástěnných hodin, které se každým mrknutím oka posunuly o celý kus dopředu. Dracova ruka přejížděla po zádech hnědovlásky a každým nádechem se posunula níž. Dotýkal se jejího zadečku a přál, aby už brzo bylo miminko na světě. Už si ani pořádně neuměl vybavit, jaké to je tisknout své nahé tělo k Hermioně a oddávat se tomu blaženému pocitu.

„Ještě vydrž," povzbudila jej Hermiona, když se jeho druhá ruka dotýkala jejího stehna a stoupala stále výš. „Křičela bych bolestí, vždyť to víš," připomněla mu noc, kdy se snažili se vrátit zpátky do těch kouzelných večerů.

„Já vím," povzdechl si Draco a přitáhl si ruce k tělu.

Blonďák políbil svou hnědovlásku na čelo a s tichým rozloučením vykročil k lesu, odkud se přemístil do práce. Studená káva postávala na stole jako nechtěná věc.

I přes brzký čas a vědomí, že blonďáček bude ještě tiše oddechovat v ložnici, Hermioně se už znovu spát nechtělo. V bílé košili po Dracovi došla do kuchyně, kde se zívnutím postavila vodu na čaj. Natáhla se pro hrníček, který jí přinesl Draco, když mu radostně sdělila, že si jej nakonec opravdu vezme. Do hrníčku nasypala bylinky, které byly jejím každodenním lékem, a vyčkávala na vroucí vodu. Jakmile svírala v rukou ucho od hrníčku, posadila se na židli a své nateklé nohy si natáhla na druhou židli. Prohlížela si ty tlapy a přemýšlela, co že je vlastně krásné na těhotenství. Od počátku jen zvracela, nohy jí netekly do takových rozměrů, že už ani nevycházela ven, a nejhorší byly ty zvláštní chutě. Přesto všechno se pokaždé zasnila s představou na malinké miminko a hned bylo všechno odpuštěno.

Hnědovláska si odložila hrnek na stůl a rukou přejížděla po bříšku. Draco měl pravdu, už i neznámý člověk by poznal, že je Hermiona těhotná. Rostla docela rychle, avšak její vlastní maminka jí v dopise přesvědčila, že i ona tenkrát rostla rychleji než ostatní nadcházející maminky.

Hnědovláska si povzdechla. Chtěla vidět svou rodinu, avšak s jejím zdravotním stavem to nebylo možné. Její rodiče jí však slíbili, že jakmile to bude možné, určitě se přijedou podívat. Přesto všechno Hermiona věděla, že jí čeká velmi důležité oznámení. Říct svým přátelům, rodině, že už jedno dítě má. Jedno, o kterém nevěděla, že je její.

„Tak já budu několikanásobným dědečkem," ozvalo se odněkud.

Hermionino srdce se jako kdyby zastavilo a hned začalo bít takovou rychlostí, že se musela rukou zachytit o hranu stolu.

„Kdo je to?" zeptala se s vystrašeným hlasem, přestože se snažila strach zakrýt.

Ze schodů se začaly ozývat kroky, pod kterými schody křupaly. Jeden za druhým. Do kuchyně vstoupil Dracův otec s falešným a zákeřným úsměvem ve tváři. Kdyby v tu chvíli Draco věděl, jak jej přivolal. Rukou se opíral o vycházkovou hůl a na levou nohu kulhal, jako kdyby se mu sotva nedávno něco přihodilo. Hermiona suše polkla a stáhla své nohy k sobě. Její oči cukaly z jedné strany na druhou, zatímco si Lucius pomalu kráčel k židli, ze které hnědovláska stáhla své nateklé nohy.

„Kde jste se tady vzal?" zasyčela Hermiona mezi zuby, zatímco se nehtem štípala do dlaně.

„Přes okno vaší ložnice, tak jako ty," odpověděl jízlivě Lucius a mávl hůlkou po konvici, ve které se začala vařit voda, a co nevidět na stůl přistála horká káva. „Mirachovi jsem dal uspávací lektvar a my dva si můžeme popovídat."

Hnědovláska se cítila jako v pasti. Být sama a nebýt těhotná, přemístila by se takovou rychlostí, že by Lucius nepostřehl, kde zmizela. Skutečnost však byla taková, že nahoře jí spalo dítě jako pod vlivem drog a ona pod svým srdce nosila malé miminko, kterému nechtěla za žádnou cenu ublížit.

„Jak jste nás našel?" optala se hnědovláska a snažila se zklidnit svůj dech.

„Ale zlato, sleduju vás už nějaký měsíc tady z lesa," zasmál se Lucius a usrknul si své kávy. „Myslel jsem si, že se Draco jednou poučil, ale on nejspíš bude riskovat tvůj život znovu."

„Proč nás nenecháte být?" zaúpěla Hermiona, zatímco se snažila zatlačit své vystrašené slzy zpátky. Rukou si přejížděla po břiše, jako kdyby si myslela, že takhle malé ochrání.

„Myslíš, že bych své jediné dítě přenechal mudlovské šmejdce?" odsekl jí blonďák. „Zapomeň na něho a slibuji, že tentokrát si vychováš své dítě. Ty zapomeneš na něho jen na oko, ale vzpomínky ti zůstanou, on zapomene doopravdy," Lucius vyložil své karty na stůl.

„Chcete mě vydírat?" zajíkala se Hermiona.

„Tohle je jen výměnný obchod. Tobě zůstane dítě a já se postarám, aby žil Draco konečně s někým, kdo za to doopravdy stojí. Už tenkrát jsem mu měl najít silnou čarodějku, ne nějakou slabou, která mi stihla zabít jedinného pravého vnuka dřív, než se mohl narodit," řekl Lucius bez jediného citu. Jako kdyby jeho srdce bylo z kamene.

„Jste zrůda," zakřičela hnědovláska a už dále neudržela svůj pláč. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Ty slzy, které byly poslední dobou na denním pořádku.

„Od té doby, co se s ním znovu stýkáš, jenom brečíš. Trápíš se kvůli němu a ani netušíš, jakou hroznou věc ti můj syn udělal."

„Já nejsem tvůj syn!" Draco vběhl do dveří s hůlkou v ruce a s takovou odvahou, že by nejeden Nebelvír mohl závidět.

***

Znáte ten pocit, když fakt chcete vydat kapitolu, ale nabíječka od noťasu naposledy vydechne? Je to vážně nepříjemný pocit😅

Blížíme se ke konci, neumím odhadnout, kolik kapitol ještě vydám, ale vím, že už brzy bude konec