Nepořádek. Kdyby se kdokoliv dostal do Dracovi hlavy, chtěl by utéct, ale nemohl by se vymotat z velkého labyrintu věcí, které bojovaly uvnitř něho. Oheň pohlcoval vodu, jež proudila ze slaných slz. Ty nejkrásnější barvy byly jen těžko rozeznatelné, a přestože je Draco neuměl zachytit, zbarvovaly všemi odstíny duhy. Hudba malovala nejtenčí vlákna každičkého slova, které Hermiona řekla. Piáno přehlušilo basu, ale housle přehlušily piáno. A z toho nesmyslného nepořádku se v jeho hlavě vytvořil obrázek malého nevinného dítěte, do kterého se stihl zamilovat, aniž by ho viděl, cítil jeho kůži na své, aniž by slyšel jeho pláč.

„Proč jsi ale tolik trpěla?" zmohl se Draco jen na pár slov.

„Draco, kdybychom nepřišli v čas, miminko by se neudrželo," vysvětlila Hermiona, načež si položila dlaň na své břicho.

„A teď už jste v pořádku?" optal se starostlivě blonďák, jemuž se třepal hlas a měl co dělat, aby se mu netřepaly ani ruce.

„Teď už musíme jen čekat," odtušila Hermiona a otočila svou hlavu k oknu. Za okny se třpitilo stříbrné zimní slunce, jež se snažilo vniknout do pokoje a vyplnit každičkou část. „Chci abys nebyl smutný, kdyby to nezvládlo, ale zároveň chci, aby se necítilo nechtěně, kdyby to zvládlo. Víš, vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, mít dítě. Sotva jsem si zvykla na skutečnost, že je Mia můj."

„Zvládne to. Budete oba v pořádku," slíbil Zmijozel Nebelvírce a jemně jí vtiskl polibek do hnědých vlasů, které se točily ze strany na stranu a připomínaly bouři.

„Měl bys jít," nadhodila Hermiona při pohledu na hodiny, které si tiše tikaly na zdi.

„Zůstanu s tebou," ohradil se Draco přesvědčen, že tady zůstane, dokud hnědovlásku nepustí domů.

„Nebuď blázen. Mám tady kolem sebe lékouzelníky, kteří mě neustále kontrolují. Teď už se stejně nedá nic dělat. Příroda sama rozhodne o tom, co bude dál. A navíc tě Mia potřebuje doma, hlavně když jsou Vánoce. Běž domů a odpočiň si, ano?" Hermiona působila o mnohem klidněji než Draco, ten si to však vysvětloval tím, že je nejspíše ještě otupělá a pořádně neumí vnímat realitu.

Blonďák nemohl nic dělat. Chtěl zůstat s jeho Hermionou, ale také věděl, že se musí vrátit za jeho synem, který, jak předpokládal, už na něho určitě netrpělivě čekal, a tak jakmile opustil hnědovlásku a dostal se před bránu nemocnice, přemístil se zpátky domů.

Mirach na něj opravdu vyčkával. Tiskl se k oknu a teplým dechem dýchal do studeného skla, za nímž se snášelo pár bílých studených vloček. Přestože venku vládlo chladné počasí, za okny rodinného domečku hřál oheň v krku, který jedním lusknutím změnil zimní atmosféru. Domácí skřítci poskakovali v kuchyni kolem jídla a zpívali si jejich tradiční koledy. Když Mirach spatřil tátu za okny, malýma ručkama lehce ťukal tak, aby ho táta slyšel. Zmijozel mu mával a usmíval se na něho takovým způsobem, jako už dlouho ne. Přesto se v tom úsměvu utápěla malá kapička nejistoty.

„Je Hermiona v pořádku?" optal se zvědavě Mirach.

„Je naprosto v pořádku," přikývl Draco a pohladil Miracha po blonďaté čupřině, jejichž barva jako by byla přesnou kopií jeho vlasů. Blonďák se pak pozdravil z dálky s domácími skřítky a poprosil je o trochu kakaa pro něho a Miracha.

„Musím si s tebou promluvit, protože si myslím, že už jsi velký kluk," vysvětlil Draco a pravým okem mrkl po Miovi, který se tomu gestu zasmál.

„Já jsem už hodně velký," přikývl Mirach a rozhovoru se nebránil, přestože neměl nejmenší tušení, co mu chce táta sdělit.

Jakmile jim domácí skřítci přinesli kakao, přemístili se zpátky do Bradavic a Draco s Mirachem osaměli. Zmijozel sám netušil, jak má začít a zda na to bude vůbec připravený. Byl zmatený, že ho něco takového napadlo, ale věřil, že čím dříve by řekl Mirachovi pravdu, tím víc času by měl smířit se s tím vším. Draco položil na zem deku a hodil na ní polštáře. Na velké beránkové dece se příjemně leželo, a tak si lehli naproti sobě a jejich oči se vpíjely do těch druhých. Vedle nich chladlo kakao.

„Řeknu ti teď příběh a ty se budeš snažit poslouchat, ano?" ujistil se Draco a i dál nespouštěl zrak z těch očí, do kterých když se pokaždé podíval, vzpomněl si na Hermioniny oči plné lásky a moudrosti. Mirach těma očima zamrkal a přikývl.

„Je tomu už dávno, kdy jsem potkal Hermionu. Oba jsme navštěvovali Bradavice a navzájem jsme se neměli moc rádi..."

„Ale teď se máte rádi, že jo?" zeptal se nechápavě blonďáček.

„Ano, ale začali jsme se mít rádi ještě dřív. Ještě než jsi na svět přišel ty. Měl jsem Hermionu hodně rád a chtěli jsme se vzít a mít spolu rodinu, přesně takovou, jakou tvoříme my," vysvětlil Draco a malý Mirach mu hned skočil do řeči.

„Ale pak jsi potkal maminku, že jo?" zajímal se blonďáček, přičemž usrkával z hrnečku své kakao.

„Ještě ne, Mi. Pak se nám narodilo miminko, ale Hermioně se stala těžká nehoda a všechno zapomněla. Pak jsem potkal maminku a společně jsme se starali o to miminko."

„A co to je za miminko, tatínku?" zeptal se podezíravě blonďáček a opřel si hlavičku o ručky.

„To miminko jsi byl ty, Mi," vykoktal Draco a se zavřenýma čekal na reakci malého Miracha, které se bál od té doby, co ho svíral ve svých dlaních a oplakával Hermionu.

„Ale moje maminka je moje maminka, že jo?" vysoukal ze sebe Mirach, i přestože moc nerozuměl tomu, co mu chce tatínek říct.

„Ano, ale tvoje pravá maminka je Hermiona," vysvětlil Draco a konečně se otevřel oči, aby se podíval na svého syna.

„Já tomu nerozumím. Proč bych měl dvě maminky?" optal se zvědavě blonďáček.

„Mi, Hermiona tě milovala natolik, že tě dala do rukou někomu, kdo tě miloval natolik, že tady při tobě vždycky stál. Maminka tě miluje, Hermiona tě miluje a i já tě miluju. Nikdy se na tomhle nic nezmění, ano?" ujistil se Draco.

„Maminka mi o Hermioně vyprávěla před spaním, ale nikdy neřekla její jméno," vzpomněl si Mirach na dny, kdy u něho seděla maminka a škrabkala ho po ruce.

„A co ti vyprávěla?" zajímal se Draco.

„Vyprávěla mi o čarodějce, která si nejvíc přála, abych tady byl, ale já nerozumím, proč bych tady nebyl. Byl jsem tady vždycky. Říkala mi, že se o mě tolik bála, že mě musela dát na chvíli pryč, ale že se zase vrátí. A taky říkala, že je to nejchytřejší a nejkrásnější člověk, kterého kdy poznala. Pak mi říkala, že jí budu mít opravdu rád. Takže si myslím, že mluvila o Hermioně, protože jí mám opravdicky rád."