Londýn, balkón, hvězdy a zbabělá Nebelvírka. Z ulic se ozýval hukot aut, lidí a také jeden nevýrazný pláč, jenž se ztrácel v hluku velkoměsta. Hermiona seděla na zemi s koleny u prsou a její slzy se vsakovaly do puntikovaných tepláků. Pokaždé když vzhlédla, vzpomněla si na objetí, ve kterém jí svíral zrzavý Nebelvír. Tenkrát přesně na tomto balkoně. Jak se přihodilo, že tady teď sedí sama s myšlenkou, že má syna, o kterém neměla nejmenší tušení? Proč jí Lucius připravil o vzpomínky na život s Dracem? Jako odpověď přicházely jen další slzy. Hermiona počítala pořád dokola. Mirach se musel narodit dva roky po bitvě. Bylo jí tenkrát dvacet, dvacet jedna? Kdy se do sebe zamilovali? A jakou roli v tomhle hrála vlastně Astoria? Museli se vzít brzy po narození Miracha. To by byl totiž hlavní důvod, proč by si myslel, že je Astoria opravdu jeho maminka. Bolelo to. Tahle myšlenka jí trhala na kusy. A Scorpius? Kdy se narodil on? Jakou nemocí trpěla Astoria? Otázky se k Hermioně hrnuly takovým způsobem, že jí brzy rozbolela hlava.

Když už vyplakala celé oceány, otřela si oči a stoupla si k zábradlí. Hlavu svěsila dolů a sledovala pár, jenž se držel za ruce a něčemu se smál. Odvahu, odvahu. Opakovala si hnědovláska, dokud se nepřemístila zpátky do Prasinek.

Z oken prosvítalo světlo do noční vesnice. Hermiona spatřila přes okno Draca, který koukal do stropu a něco si mumlal. Stoupla si na schody a čelem se opřela o dveře. Nádech, výdech. Hnědovláska zlehka zaklepala a vyčkávala. Draco otevřel dveře jen na malinký kousíček, aby mohl zjistit, kdo mu stojí u práhu. Nečekal, že by se Nebelvírka vrátila.

„Chci vědět, kdy se naše nenávist přeměnila v něco jiného," zašeptala prosebně Hermiona a složila své ruce na prsa.

„Mohu ti to ukázat," navrhl Draco a ukázal nahoru.

„Nechci se na to dívat přes myslánku. Chci to vidět tvýma očima. Chci, abys mi to vyprávěl," dořekla Hermiona a svěsila hlavu.

Draco jí pravou rukou zvedl hlavu a věnoval jí úsměv, tou druhou jí chytil lehce za malou ručku a odvedl jí dovnitř. Hermiona se posadila a vyčkávala, až se blonďák vrátí. Po Mirachovi tady nebylo ani stopy, a tak hnědovláska usoudila, že pravděpodobně už spinká. Chtěla se na něj podívat, ale zároveň měla strach. Viděla ho tolikrát, ale teprve teď by se na něj doopravdy dívala těma očima, které po ní zdědil. Suše polkla.

Draco se vrátil a položil před ní čaj. Jakoby oba ztratili slova. Jen seděli zahledění do zdi a přemýšleli, co říci. Vůně čaje se linula místností, dokud oběma nerozmotala jazyky.

„Pamatuješ si ten den, kdy se v Bradavicích pořádal ples?" optal se Draco.

Hermiona přikývla a Draco pokračoval dále. „Scházela jsi tenkrát ty schody. Postával jsem za rohem. Pamatuju si to, jako by to bylo opravdu včera. Všichni se na tebe otočili a něco mumlali. Zajímalo mě, co se děje. Vždy jsem potřeboval všechno vědět, abych s tím poté dobře naložil. Nahlédl jsem za ten roh a spatřil tě. U Merlinových vousů, vypadala jsi nádherně. Usmíval jsem se od ucha k uchu..." řekl Draco a znovu se usmál nad touto vzpomínkou.

„Beztak to jen přeháníš. Vypadala jsem stejně jako většina holek," namítla Hermiona.

Draco se zasmál, zakroutil hlavou a pokračoval ve vyprávění dál. „Ani nevím, co mě najednou tak zlomilo, ale potom přišel Viktor Krum a můj úsměv se ztratil. Protančili jste celý večer a já? Nevím, byl jsem z toho smutný a ani jsem netušil, proč takový jsem. Nevěděl jsem, proč mě to mrzí..." Zmijozel chtěl pokračovat, avšak Nebelvírka mu opět skočila do řeči.

„Draco Malfoy byl smutný? Ono ho něco mrzelo?" vysmála se blonďákovi hnědovláska.

„Nedělej si legraci," napomenul jí Draco. „Kde jsem skončil? Ano, už vím. Přece jsem tě nenáviděl. Pak mi došlo, že ta nenávist je jenom tím mým vzhledem, abych vše zakryl. Jako bych se narodil proto, abych neměl mít rád. Nebo jsem tak spíš byl vychováván. Odešel jsem na astronomickou věž a mlátil rukou do zábradlí. Pamatuju si ten chlad a zvláštní vůni. Nahoru doléhala hudba, zrovna nějaká pomalá, romantická. Představil jsem si, jak dole všichni tančí v páru a já jsem tady úplně sám. Pak jsem uslyšel pláč. Byl čím dál tím hlasitější. Věděl jsem, že je tady někdo se mnou, ale neotočil jsem se. Nechtěl jsem, aby někdo cizí viděl mé uslzené oči."

„Ty jsi brečel?" optala se Hermiona teď už vážněji.

„Ano. Slyšel jsem ty jemné kroky, patřily tobě. Zeptala ses mě, co tu dělám a jí ti řekl, že chci být sám a měla bys jít pryč. Tedy, zařval jsem na tebe, abys vypadla, protože chci být sám. Lhal jsem. Nechtěl jsem být ten večer rozhodně sám. Byli jsme smutní. A nakonec? Nakonec jsme si začali povídat. Bylo to zvláštní a náš rozhovor drhl. A čím víc jsme si povídali, tím hudba hrála tišeji, až nakonec jsme poslouchali jen vlastní slova. Jenže to bylo poprvé a na dlouhou dobu naposled, kdy jsme si takto povídali. Věděl jsem, že se nemůžeme přátelit a ty jsi to věděla taky. Vrátil jsem se do své role a musím říct, že jsem se stal nejlepším hercem školních let."

„Mohli jsme se přeci normálně přátelit," usoudila zamyšleně Hermiona.

„Nemohli. Hermiono, mohli jsme vše, ale přátelství mezi to nepatřilo. Pak se to najednou seběhlo neskutečně rychle. Voldemort, smrtijedi. Já na ruce znamení zla, ty na té své vyryté Mudlovský šmejd. Tenkrát v našem sídle jsem Harryho neprozradil z jednoho prostého důvodu," povzdechl si Draco a počkal, až to hnědovlásce dojde.

„Neprozradil jsi ho kvůli mně," odtušila Hermiona.

„Přesně tak, avšak to není vše. Říkal jsem si, kde právě jste. Měl jsem strach, úplně ze všeho. Bál jsem se, že budu další den mrtvý. Bál jsem se, že ty budeš mrtvá. Měl jsem strach, že Voldemort vyhraje. Přesto jsem musel být na jeho straně, avšak druhého května – v den bitvy – jsem už dál nemohl. Stál jsem naproti Voldemortovi a koukal na mrtvé tělo Harryho. Všechno ve mně se hroutilo, a přesto jsem byl donucen vrátit se k nim. Jenže pak Harry vyskočil z Hagridových rukou. Byl jsem zmatený a vlastně jsem netušil, co doopravdy dělám. Hodil jsem mu hůlku a znovu se zapojil do bitvy, avšak tentokrát na té správné straně. Vidět tvůj úsměv mi dodalo odvahu. Bránili jsme se bok po boku, dokud Neville nezničil poslední viteál. Dokud Pán Zla nezemřel. Byla jsi od prachu a krve, ale i tak jsi mi věnovala úsměv, unavený úsměv. Řekla jsi mi, že jsi ráda, že jsem konečně dostal rozum. Potěšilo mě to, ale i tak jsem musel zmizet, odejít. Poslala jsi mi sovu, nechápal jsem, proč mi píšeš. Ptala ses, jestli jsem v pořádku. Napsal jsem ti a pak znovu a znovu. Všechny dopisy jsem si uložil. Měli jsme se sejít, báli jsme se."

„Jak to dopadlo?" zajímala se Hermiona.

„Řekla jsi mi, že jsi mě nikdy neviděla šťastnějšího," zasmál se blonďák.

„Mám mnoho otázek," přiznala se Hermiona.

„Povídej," vyzval jí Draco.

„O čem jsme si tak mohli povídat, že se něco změnilo?" optala se Hermiona a usrkla si čaje.

„Povídali jsme si o noci, o hvězdách. Netušil jsem, jak moc pro tebe tohle znamená. Přiznala ses, že miluješ hvězdy a já ti tenkrát řekl, že rodina Blacků má tradici pojmenovat své potomky podle hvězd. Vysvětlil jsem ti, že má matka byla za svobodna Blacková. Ty jsi mi na oplátku prozradila, že tvé jméno je vytvořeno od řeckého boha. Pamatuju si, že jsi zmiňovala Hermionu z Shakespearové hry. Vůbec jsem netušil, kdo to je za chlápka," zasmál se Draco, neboť si vzpomněl, jak dostal od Hermiony přednášku o tomto anglickém dramatikovi, básníkovi a herci.

„Chtěla bych to prožít znovu, abych věděla, jaké to pro mě bylo, když jsem vedle tebe stála a povídala si s tebou," přiznala se smutně Hermiona.

„Nemysli si, že jsme si ten rozhovor nějak extrémně užíli. Začal velmi nuceně a oba jsme se navzájem štítili. Hermiono, nezasloužím si tě. Neměl jsem tenkrát dopustit toho, aby ti Lucius vymazal vzpomínky, avšak já se to dozvěděl pozdě," vysvětlil Draco a zavřel na chvíli oči.

„Tohle si nemůžeš dávat za vinu. Chtěla bych se dozvědět víc o našem synovi. O jeho jménu. Kdy se narodil? Brala ho Astoria jako vlastního syna? Miloval ho Lucius?" sypala ze sebe otázky Hermiona.

„Chci ti na ně odpovědět, ale už tak musíš mít přeplněnou hlavu. Necháme to na zítra, ano? Ustelu ti nahoře," navrhl Draco a užuž se měl k odchodu, avšak Hermiona ho zastavila.

„Půjdu domů," odmítla jeho nabídku.

Draco přikývl, neboť jí rozhodně nechtěl v ničem bránit. Hermiona dopila čaj, rozloučila se a odešla ke dveřím. Těsně před odchodem se otočila na blonďáka a zeptala se: „Myslíš, že ještě někde hluboko mám uložené tyhle vzpomínky? Možná proto jsme si k sobě našli znovu cestu," vysvětlila svou myšlenku Hermiona.

Draco se na ní jen usmál, ale na slova se nezmohl. Nechal jí odejít.