Draco měl výčitky svědomí z toho, že vystavil Hermionu něčemu takovému. Měl být odvážnější, najít svého otce a vpálit mu takovou facku, že by se mu přetočila hlava. Místo toho se však koukal do očí, které tajily skutečnost. Hermiona na sobě nechtěla nechat nic znát. Popíjela dál čaj a sledovala Miracha, jenž si hrál se svými hračkami. Hnědovláska nikdy nespatřila tak upřímnou dětskou radost.

„Je velmi samostatný, viď?" odtušila Hermiona a dále upírala zrak na chlapce.

„Dokáže být sám hodiny. Nepotřebuju pro něj ani chůvu. Postačí domácí skřítek. Taky je velmi chytrý," přiznal Draco.

„Tak to asi nebude po tobě," popíchla ho Hermiona se smíchem.

„Asi ne," usmál se Draco.

Když byly hrnky prázdné, vrátili se ke včerejší práci. Draco už měl po krk škrábání zdí, ale musel to nějak přetrpět. Kdyby to dělal sám, asi by zešílel. Jenže čas strávený s Hermionou utíkal rychle. Neustále se něčemu smáli a vzpomínali na řeči, jimiž se uráželi. Nebyl den, kdy by se zapomněli nazvat hnusnými slovy, a i přesto tady teď spolu stáli a malovali kuchyň. A přestože to Hermioně přišlo velmi komické, Dracovi už to takhle dávno nepřišlo. Cítil se v její přítomnosti velmi příjemně.

Mezitím co se snažili vymalovat kuchyni, domácí skřítek chystal oběd, jenž společně snědli na zahradě. Mirach chvilku pořádně neposeděl a s otevřenou pusou vyprávěl o jeho nových hračkách. Považoval je za nové kamarády, které zatím neměl, ale Draco věděl, že jakmile nastoupí do školy, vše se změní. Mirach byl upovídané dítě a Draco si byl jistý, že se v životě neztratí.

„Poslyš, dneska se vracím domů," nadhodila Hermiona, když domalovali kuchyň.

„Chápu, práce," povzdychl si Draco, neboť netušil, co teď bude dělat dál. Hermiona mu určovala směr, který teď potřeboval.

„Chci ještě dnes navštívit jedno místo, které jsme často navštěvovali s rodiči. No, nikdy jsem tam nebyla sama. Nechtěl bys..." Hermiona se zasekla v půli věty, neboť netušila, jestli je to hloupá nabídka.

„Půjdu rád," přikývl Draco a věnoval Hermioně úsměv.

Nebelvírce se ulevilo a celým nadšením se neuměla zbavit úsměvu, který jí přidával na jejím půvabu. Draco jí pozoroval se značným zájmem, zatímco ona sledovala Miracha. Pořád netušila, co jí na něm tak fascinuje a vážně tyhle myšlenky chtěla hodit za hlavu, ale nevěděla jak. Někoho jí připomínal a ona neuměla přijít na to, odkud tyto tvářičky zná. Zmijozel si povšiml, že Nebelvírka nad něčím přemýšlí. Ten její pohled velmi dobře znal. Pokaždé stáhla rty do tenké linky a její oříškové oči snad ani jednou nemrkly.

„Nad čím přemýšlíš?" zajímalo Zmijozela.

„Nad..." Hermiona se zasekla, netušíc, co má říct. Nemohla Dracovi říct, že přemýšlí nad malým Mirachem, neboť jí někoho velmi připomíná. Tohle nepřipadalo v úvahu. „Přemýšlím nad tím, za jak dlouho se budeme muset přemístit."

„Za chvíli bude pět hodin, tak nějak po páté?" optal se blonďák.

„Jo, to zní dobře," připustila Hermiona a přikývla na jeho návrh.

Draco se vrátil za synem a společně si hráli s vláčky. Hermiona jim nechtěla narušovat hru, ale Zmijozel jí přece jen vyzval, aby šla za nimi, jestli bude chtít a ona nemohla odmítnout. Všichni se zmocnili jednoho vlaku a Mirach samozřejmě toho největšího, neboť byl podle něj nejlepšejší. Vymýšleli nové trasy, až železnice vedla přes tři místnosti. Mirach ale železnice neřešil, vysvětlil oběma, že kouzelnický vlak může i létat, a proto si stoupal na špičky a nad hlavou držel vlak. Hermiona společně s Dracem ocenili spíše ty železnice, které se rozprostíraly na zemi a raději seděli na podlaze. Mirach kolem nich létal s vláčkem a nezapomněl vydávat ten správný zvuk pořádného vlaku.

„Šššš. Húúú," snažil se napodobit zvuky, jež si pamatoval.

„Mi? Jsi už velký kluk?" položil otázku Draco.

„Jsem," ujistil ho Mirach a ukázal svaly na rukou.

„Zvládl bys to tady sám s Honkym?" optal se Draco, jelikož takhle daleko nikdy od syna nebyl.

„Říkal jsem, že už jsem velký," protočil očima Mirach a zakroutil hlavou.

Draco se zasmál a pohladil blonďáčka po vlasech. Slíbil mu, že se brzy vrátí a může na něj klidně počkat. Mirach jen přikyvoval a snažil se ujistit tatínka, že bude hodný a nic neprovede. Zmijozel mu věřil, navíc měl bezvadnou chůvu v podobě domácího skřítka. Ač byli skřítkové maličcí, nikdo by je neměl podceňovat. Umí si poradit s jakýmkoliv dítětem, a proto nebyl důvod ke strachu.
  
Jakmile byli oba připravení, vyšli před dům, kde se Draco chytil Hermiony a ona je přemístila pryč z Prasinek. Zatímco Hermiona si už na přemisťování zvykla, Dracovi se doslova točil celý svět a měl pocit, že se roztrhá na několik kousíčku, které ani Hermiona neposkládá dohromady.

Když blonďák otevřel oči, spatřil malou řeku, která plynula směrem od nich. Dotkl se zábradlí kamenného mostu a rozhlédl se kolem. Cihlové domečky, které byly postavené kolem, se pyšnily spousty rozkvetlými květinami. Draco si povšiml, že jeden z domů je jakýsi obchod a druhý pizzerie.

„Copak? Máš hlad?" zasmála se Hermiona, když si všimla, jak Draco sleduje pizzerii.

„Já spíš nikdy nejedl pizzu," přiznal se Draco a jeho líce se zbarvily dočervena.

„Cože? Tak to musíme hned napravit," uchechtla se Hermiona, „počkej tady," přikázala mu a rozešla se na druhou stranu.

Mezitím co Hermiona objednávala jídla, Draco se koukal kolem a přemýšlel, kde ho Hermiona vlastně chce vzít. Netušil, kde právě jsou, ale působilo to tady jinak. Lidé, kteří procházeli kolem, se usmívali od ucha k uchu a o něčem zajímavém diskutovali. Blonďák se zaposlouchal do zvuku plynoucí řeky a v tu chvíli si to tady zamiloval. Zamiloval se do těch domů, do krásně vonících květin, do řeky a taky do té pizzy, kterou Hermiona nesla na papírovém tácku. Hnědovláska přecházela přes cestu a ani ona se nezapomněla usmál. Draco se zamiloval i do jejího upřímného úsměvu. 

Draco poděkoval a užuž se chtěl zakousnout, ale Hermiona ho okamžitě zarazila. Vysvětlila mu, že si jí musí sníst až na místě, což se Dracovi vůbec nelíbilo a začal protestovat. Hnědovláska se jen zasmála a vydala se směrem od pizzerie. Blonďák jí tedy musel následovat s teplou pizzou v ruce, a i když ze začátku měl mnoho poznámek, nakonec zavřel pusu a pozoroval budovy kolem. Při cestě si nemohl nevšimnout velké budovy, na které byl napsán název města. Draco pochopil, že se nacházejí ve Winchesteru. Hermiona ho vedla pořád rovně a ukazovala na místa, která si pamatovala ze svého dětství. Neopomenula ani historky, jež se jí tady přihodily. Draco jí naslouchal a snažil si představit malou hnědovlásku, která se ztratila v těchto ulicích, když jí bylo sotva pět. Hermiona vyprávěla, jak si myslela, že je všechno v pořádku a nedocházelo jí, že se rodiče bojí a hledají ji. Tenkrát jí našel policajt, zatímco ona stála se zmrzlinou v ruce a hladila si cizího psa. Draco se tomu zasmál, protože nikdy nic takového nezažil.

„Už jsme skoro tam," nadchla se Hermiona a zabočila doleva.
  
Před dvojicí se objevil velký park, avšak to hlavní, proč tady Hermiona přišla, byla katedrála. Dracovi připadala obrovská. Sluneční paprsky dopadaly na její boční stranu a Hermionu zaplavil pocit štěstí. Vypadala přesně tak, jak si jí pamatovala. Hnědovláska zatáhla Draca za rukáv a ukázala na místo, kde měla v plánu posadit se s pizzou. Přesně na tom místě totiž sedávala s rodiči, ale to už Dracovi neprozradila. 

Společně došli na trávník, kde se posadili a konečně se mohli zakousnout do pizzy. Hermiona její chuť velmi dobře znala, avšak pro Draca to bylo úplně poprvé. Když mu slaná chuť zasáhla jeho chuťové buňky, zapřemýšlel, proč pizzu ještě nikdy nejedl. Bylo pravou, že skřítci pizzu ve své kuchařce neměli, ale proč mu jí nikdy rodiče neobjednali? Usmyslel si, že tady musí vzít někdy Miracha a koupí mu jí taky. Velké překvapení pro něj bylo, když mu Hermiona prozradila, že existuje mnoho druhů.

„Chutná?" zeptala se Hermiona s plnou pusou.

„Jsem idiot, když jsem jí vážně nikdy nejedl? Jo, jsem," odpověděl si sám a zakousl se do zbytku pizzy.

Jakmile oba dojedli, Hermiona vyhodila papírové tácky do koše a táhla Draca do katedrály. On z jejího nápadu nadšený nebyl, neboť nikdy v něčem takovém nebyl, ale nakonec se nechal přemluvit a vstoupil dovnitř.

„Už zavíráme, Paní," podotkl chlapík a ukázal na otevírací hodiny.

„Přišla jsem si zahrát, Williame," usmála se Hermiona a zandala si pramínky vlasů za uši.

„Hermiono?" vyjukl chlapík v černem obleku.

Hermiona přikývla a on se na ní doslova vrhl. Objal jí a několikrát se s ní zatočil dokola. Draco se sám sebe ptal, kdo to je, a proč mu krade jeho společnici na cestách.

„Jsem ještě slečna," zasmála se Hermiona.

„Vyrostla jsi," konstatoval William a prohlédl si hnědovlásku odspodu nahoru.

„Jako každé dítě," rozesmála se Hermiona a její smích se nesl katedrálou.

„Nemůžu tě tady nechat. Vážně už zavíráme a byl by z toho problém. Navíc jsme klavír přesunuli kvůli sboru," povzdechl si William, neboť vážně toužil po tom, aby dovolil Hermioně tohle malé přání.

„Dřív to přece nevadilo. Chodili jsme tady vždy po zavíračce a ty jsi mě tady nechával hrát. Pamatuješ, když jsi mi poprvé ukázal to piáno? Zamilovala jsem se do něj. To tys mě přivedl ke hře. Willi, prosím," požádala ho Hermiona a udělala ty smutné oči, které Draco nesnášel a zároveň je měl velmi rád.

„Pamatuješ ten balkón, kde jsem tě bral, aby ses mohla kouknout z vrchu? Tam je to piáno," zašeptal William.

Hermiona se několikrát usmála a rychlím krokem se vydala pryč. Draco vykročil taky, ale ten chlapík ho stiskl za ruku a nechtěl pustit. Blonďák se na něj překvapeně otočil a nadzvedl obočí.

„Dávej na ní pozor," požádal ho William a konečně blonďáka pustil.

Draco přikývl a vydal se za Hermionou, která šla několik metrů před ním. Neustále se na Draca otáčela a usmívala. Ten pocit štěstí přenesla dokonce i na Zmijozela, který se brzy usmíval také. Co nevidět došla Hermiona ke dveřím, které otevřela a za nimi spatřila úzké schodiště. Počkala na Draca, který se jí snažil dohnat. Jako kachničky vystoupali nahoru, kde Hermiona uviděla to černé piáno, na které hrála pokaždé, když tohle místo navštívili. Sedla si na delší lavici a prsty se dotýkala kláves. Měla strach, že už hrát neumí, ale jakmile se odvážila stisknout jednu klávesu, tak její strach opadl. Prsty jí jezdily po klávesách a hudba se nesla celou katedrálou.

Draco jí zaujatě pozoroval. Nemohl si nevšimnou té jizvy na zápěstí, kterou sem tam při hře odhalila. Zmijozel suše polkl a posadil se vedle ní. Hermiona se usmála a stáhla ruce k sobě. Po chvilce přemýšlení vzala Dracovu ruku a položila jí na piáno. Draco ruku uvolnil a nechal se vést, i přestože byl nervózní. Nebelvírka mu pokládala prsty na klávesy a on se snažil, aby piáno vydalo aspoň nějaký zvuk.

Dracovi se líbilo, jak je do toho Hermiona ponořená. Domyslel si, že teď nevnímá nic kolem sebe a měl pravdu. Hnědovláska byla úplně někde jinde. Vnímala je své a Dracovy prsty a piáno. Nic jiného pro ní v tu chvilku neexistovalo.

On svou ruku nakonec stáhl, neboť toužil po hudbě, kterou Hermiona hrála. Přesedl si obkročmo na lavici a zavřel oči. Naslouchal skladbě, jež byla jemná, čistá. A on jí chtěl poslouchat pořád. Skladba se lehce zrychlila. Draco si ťukal do nohy a představoval si, jak i on sám hraje na hudební nástroj.

„Jaký je Zmijozel? Myslím vlastnosti," zeptala se Hermiona, ale hrála i nadále.

„Jde si vždy za svým cílem, i kdyby měl zradit své přátele," přiznal Draco se zavřenýma očima.

„Nebelvír je zase ten odvážný. Tak si říkám, proč si nejdeš za tím, co doopravdy chceš, ale možná já musím být ta odvážnější."

Draco ucítil jemnou jahodovou vůni a ta ho probodla jako ostrý meč. Srdce, jež pomalu zamrzalo, znovu roztálo a zběsile bilo, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Milióny hvězd se roztříštilo v malé zářící kousíčky. Jakoby je pohltilo nádherné jaro plné květů a vůně. A její rty? Její rty byly jemné jako ta krásná hra, jež hrála i dál. Draco ty rty jemně skousl a přitáhl si Hermionu blíže k sobě. Rukou přejížděl po hnědých vlasech a přál si, aby tahle krátká chvíle nikdy neskončila.

Hnědovláska pohladila blonďáka po tváři a sklopila hlavu. Zakryla si ústa rukou a z hnědých očí se vydralo několik slaných slz, jež jí stekly po tvářích.

"Promiň... Já... Promiň. Astoria...," zakoktala se Hermiona, zvedla se ze židle a utekla pryč. 

Draco bez zaváhání vyběhl a snažil se jí dohonit. Nebelvírka se vyřítila z katedrály a zastavila se před vchodem. Blonďák by jí málem srazil, avšak ještě včas stihl zabrzdil.

"Hermiono, tys mi připomněla, proč mám být šťastný. Jestli by měly mé polibky někomu patřit, tak právě tobě," řekl tiše Draco.

Draco jí chtěl políbit, aby dokázal, že si nedělal legraci, avšak Hermiona sklopila hlavu a zmizela před jeho očima bez rozloučení. Blonďák stál na místě a tupě hleděl na místo, kde Hermiona stála. Zavřel oči a snažil se představit její rty. Pokaždé se smutně pousmál a něco ho bodlo v břiše.

„Možná jsi mi ty připomněl, proč mám být šťastná," ozvalo se odněkud.

Hermiona k němu doběhla a vřítila se do jeho náruče. Poslední paprsky se dotkly jejich tváří a oni se ponořili do hlubokého a vášnivého polibku.

****

Pěkný večer :) Hned se chci omluvit za tu pauzu, ale tenhle týden byl pro mě velmi náročný. Určitě znáte ty dny, kdy je toho na vás moc a ještě si hlava řekne, že vás bude nejlépe bolet několik dnů :D Ale teď už jsem hezky doma a všechno je zase fajn, takže jsem se na tuhle kapitolu vrhla s nadšením a doufám, že se vám líbila a nezklamala :D

Věděli jste, že když se usmějete, tak vám to hrozně sluší?? Tak šup❤