Další slunečné ráno bylo příjemným pohlazením po tváři. Mirachova očka se otevřela a on se téměř lekl, když zahlédl chuchvalec hnědých vlasů, který se válel vedle něj. Chlapec vyskočil z postele a po špičkách obešel postel, pod níž spatřil tátu, který na něj unaveně hleděl. Draco si přiložil prst na ústa a naznačil, že má být Mirach potichu, aby nevzbudil příšerku, jež si hověla v jejich posteli. Mirach přikývl a popohnal tatínka. Měl hlad a nerad snídal sám. Draco se převalil a postavil na nohy. Ze včerejšího malování ho bolelo naprosto všechno a jen myšlenka, že dneska ještě zbývá kuchyně, ho ničila.

„Dal bych si lívance, tati," usmyslel si Mirach a lokty se opřel o stůl. Dlaněmi si opřel hlavičku.

„Honky? Myslíš, že by byly lívance možné?" optal se Draco domácího skřítka.

„Jistě, pane. Honky rád udělá pro Malfoyovi lívance," odříkal Honky a na chvíli zmizel neznámo kam.

Draco se rozhlédl kolem a přemýšlel, co všechno bude muset vyklidit. Při pohledu na staré police usoudil, že to asi vyklidí vše a pořídí úplně nový nábytek. Peněz měl pořád dost. Krom těch vlastních našetřených, měl také ty, které ukradl otci z trezoru. Že by měl nějaké výčitky, to se říct nedalo. Otec obýval celý Malfoy Manor a další peníze nepotřeboval. Draco je potřeboval daleko víc.

Hnědovlasé stvoření se probralo zabalené v peřině a netušilo, kde je, neboť všude byla tma. Když se konečně vykopalo z peřin, spatřilo prázdné deky i postel. Hermiona si rukou prohrábla vlasy a sešla schody. Z kuchyně se na ní usmívaly dvě tváře. Jedna bez dvou předních zubů a Draco to rozhodně nebyl, i když ta představa Hermionu rozesmála. Ve chvíli, kdy vstoupila, před chlapci se objevila snídaně. Dokonce i na Hermionu čekal talíř s lívanci.

„Ještě pořád máš založený SPOŽÚS?" zachechtal se Draco a poukázal na domácího skřítka.

„Jistě, je velmi úspěšný," odpověděla mu seriozně Hermiona a zakousla se do lívance.

„Co je SPO něco?" nadzvedl obočí Mirach a koukal z Draca na Hermionu.

„Společnost pro Podporu Občanské a Životní Úrovně Skřítků," vysvětlila Hermiona malému chlapci a vložila si další kousek lívance do úst.

„Já bych třeba založil SPZHBD," usoudil Mirach po chvíli a přemýšlel nad svou myšlenkou.

„A co to znamená?" zajímalo Draca i Hermionu.

„Přece Společnost pro Ztracené Hračky bez Domova," vysvětlil důležitě Mirach.

Draco pochopil, co tím chtěl chlapec říct. Prostě tady chyběly hračky. Samozřejmě nejen to. Chybělo tady toho daleko víc, ale chtělo to čas. Všechno nešlo hned, avšak Draco zauvažoval, že by Mirachovi pořídil kupu hraček. Jenže v Prasinkách obchod s hračkami nestál, pokud dobře věděl.

Když všichni dojedli, udělala se do koupelny fronta. Mirach si vyžádal první místo a jelikož Hermiona byla holka, tak to Draco rovnou vzdal a šel odklízet věci z kuchyně. Záda ho bolela nesnesitelnou bolestí, ale Hermiona zakázala jakákoliv kouzla a Draco proto přišel opět o svou hůlku. Musel uznat, že tahle holka je doopravdy drsná. V jednu chvíli se jí dokonce bál.

„Hermiono?? oslovil jí Draco, když se vrátila z koupelny. „Mohl bych tě o něco požádat?" zeptal se nejistě.

„O co jde?" položila také otázku.

„SPZHBD. Dítě potřebuje hračky, viď? Mirach je nikdy neměl a já bych mu je rád koupil. Jenže návštěva Příčné ulice je pro mě pořád nebezpečná. Kdybys tenhle úkol mohla vzít za mě, tak bych ti byl nadosmrti vděčný," zapřísahal se Draco a pohlédl na ní svýma smutnými šedýma očima.

„Čekala jsem něco horšího. Jistěže tam zajdu. Budu zpátky tak do hodiny. Miluju přemisťování," zasmála se Hermiona.

Draco jí ještě stihl dát galeony a ona se přemístila před Děravý kotel. Ulice byla téměř prázdná. Hermiona vstoupila dovnitř a ucítila ten typický zápach této hospody. Nezměnila se. Pořád byla malinká, ale za to působila útulně. Hermiona beze slov prošla ke dveřím, jenž vedly do malého dvorku. Hnědovláska vytáhla hůlku a poklepala na třetí cihlu zleva. Cihly se rozestoupily, ale než se Hermiona rozhodla vykročit, něco jí stáhlo na stranu. Hermiona chtěla vypísknout, avšak neznámá osoba jí zacpala rukou ústa. I přestože pro Nebelvír byla typická vlastnost statečnost, Hermionina dušička byla malinká. Měla takový strach, že slyšela jen tlukot vlastního srdce.

„Kde jsou?" zašeptala tiše osoba a konečně spustila ruce z Hermiony.

„O kom to mluvíte?" zeptala se vyděšená Hermiona a otočila se na osobu. Konečně pochopila, s kým má tu čest.

„Moc dobře víš, ty mudlovská šmejdko," zasyčel Lucius.

„Netuším. Tenkrát jsem ho u vás přece hledala. Slyšela jsem, že odcestovali někam do Vídně," zalhala nepříjemmě Hermiona a měla chuť proklít Luciuse čímkoliv, co by jí zrovna napadlo.

Lucius probodl svým pohledem hnědovlásku, ale nic neříkal. Hermiona se proto odvážně otočila a měla se konečně k odchodu. Lucius jí však chytil silně za zápěstí a ještě silněji jí ho zmáčkl. Hermiona zaúpěla bolestí. Její vyhublé ruce nezvládaly takový tlak.

„No jak chceš, ale ještě jsem s tebou neskončil. Dozvím se, kde jsou," řekl sebejistě Lucius a konečně uvolnil stisk a stáhl ruku.

Hermiona suše polkla a s vykulenýma očima sledovala Luciuse, který si upravil kabát a poté se vrátil do Děravého kotle, kde na něj již vyčkávali přátele. Tedy jestli by se dali považovat za přátelé. Hnědovláska se konečně vzpamatovala, avšak pořád se třepala a její tváře byly bílé jako stěna. Když se jakžtakž uklidnila, opustila dvorek a vstoupila na Příčnou ulici, kde její strach opadl definitivně. Ulicí se nesl smích a hlasy kouzelníku, kteří si povídali. Bylo až zvláštní, že tady nikdy nebylo mrtvo. Hermiona nikdy nespatřila tuhle ulici prázdnou. Procházela kolem obchodů a snažila se najít hračkářství, ve kterém nikdy nebyla. Vlastně neměla proč. V jedenácti už jí zajímaly knížky a vlastní děti neměla, takže hračkářství nebyl zrovna obchod, jenž vyhledávala.

Velká budova, jež zářila všemi barvami, nešla přehlédnou. Už ve výlohách Hermionu zaujaly hračky, které působily jako živé. Plyšový medvídek mával na Hermionu a vlak si jezdil ve vzduchu i bez kolejí. Když vstoupila dovnitř, uslyšela zacinkání zvonečku. Kolem pobíhaly malé děti. V tu chvíli si Hermiona uvědomila, proč je zde takový ruch. O víkendu přeci nebyla škola. Hermiona se rozhlížela kolem a procházela kolem regálů. Zkusila se vcítit do malého chlapce a do košíku házela všechny hračky, které jí padly do oka. I přestože měla vybráno velké množství hraček, do košíku se stále vlezly další. Kouzla byla doopravdy kouzelná.

Jakmile si Hermiona myslela, že už je toho dost, rozhodla se jít zaplatit. Postavila se do fronty a vyčkávala, až se dostane na řadu.

„Hermiono?" uslyšela své jméno a otočila se za hlasem.

„Herry? Ginny?" oslovila je vyděšeně, neboť netušila, co jim řekne, až se budou ptát na její nákup.

„Dlouho jsme se neviděly," objala jí lehce Ginny. „Pro koho nakupuješ?" zasmála se a chytila Harryho zpátky za ruku.

Hermiona si byla vědoma toho, že se dlouho s nimi neviděla. Od rozchodu s Ronem se snažila oběma vyhýbat, jak jen to bylo možné. Proto tohle setkání bylo pro Hermionu šokem. Naposledy je viděla před třemi měsíci. To ještě Ginny nevypadala, že za chvilku porodí své první dítě.

„Pro synovce," zalhala Hermiona a falešně se usmála.

„Hermiono, ty nemáš sourozence," podotkl Harry vážně.

„To není můj synovec. Je to syn od mé kamarádky. Přistěhovala se z Ameriky," vysvětlila Hermiona a přemýšlela, co to právě řekla.

„Z Ameriky? Jaká je? Seznámíš nás? Chtěla bych se zeptat na školu a tak dál," vysvětlila Ginny velmi zaujatě.

„Jo, z Ameriky. Je to typická blondýnka. Dlouhé vlasy, krásné šedé oči, dlouhé nohy a americký úsměv," zasmála se Hermiona.

„A seznámíš nás tedy?" naléhala na ní Ginny, neboť v Americe nikdy nebyla a chtěla se dozvědět o jejich zemi více.

„No, to asi nepůjde. Ona je moc plachá. Však to znáte, americké holky," vysypala ze sebe Hermiona. „Už jsem na řadě, to je škoda, tak se mějte," rozloučila se rychle hnědovláska.

Hermiona vyložila na pult hračky. Očima se snažila naznačit, že si má ta stará pomalá ježibaba pohnout, ale ona jakoby slyšela tu urážku, tak ještě více zpomalila a v půlce se omluvila se slovy, že se potřebuje napít. Hermiona vyťukávala do dřeva jednoduchý rytmus a doufala, že se ta čarodějka nerozhodne při cestě zpět umřít. Naštěstí se takto nerozhodla, a tak se Hermiona brzy vytratila z obchodu, kde za sebou zanechala typickou Dracovu vůni.

„Jsi zpátky," podotkl Draco, když spatřil Hermionu, jež se málem sesypala na zem.

Hnědovláska zavolala Miracha a vytáhla z kabelky všechny hračky, které nakoupila. Že byl nákup dražší a musela použít i své peníze, to Dracovi nesdělila. Neměla potřebu. Mirach jí nezapomněl miliónkrát poděkovat a věnovat ještě více úsměvů.

„Stalo se něco?" zajímal se starostlivě Draco, když si uvědomil, že není Nebelvírka ve své kůži.

„Nic," zalhala Hermiona. Pro dnešek už v tom měla praxi.

„Nevěřím ti," přiznal Draco a dál sledoval Hermionu, která si doopravdy sedla na zem.

„Jen jsem potkala někoho v Příčné ulici," vysvětlila Hermiona upřímně a svěsila svou hlavu dolů.

Draco nikdy nebyl na takové rozhovory. Nikdy nic takového neřešil, neměl v tom praxi. Snažil se přijít na správná slova. Chtěl se zeptat, koho potkala, ale pořád přemýšlel, jestli jí tato otázka nebude nepříjemná. Odešel tedy a za chvíli se vracel s čajem. Věřil, že u něj se rozhovor povede příjemněji.

„Nechci být nějak vlezlý, ale koho jsi potkala?" odhodlal se k této otázce Draco a podal Hermioně čaj. Posadil se také na zem.

„Jen Harryho a Ginny. Je fakticky těhotná," zasmála se Hermiona, ale její smích zůstal viset někde ve vzduchu.

„Taky jsem je viděl nedávno," protočil Draco očima. „Ale tohle tě přece tolik nevyvedlo z míry. Jsou to tví přátelé."

„Jenže já jsem byla zasnoubena s Ronem. Měli jsme naplánovanou budoucnost, ale já to pokazila. On se snažil a já byla zabrána do práce. Ron je její bratr. Musí mě nesnášet," povzdychla si Hermiona.

„Určitě tě mají rádi. Někdy to prostě neklape, ale za to tě nemůžou nesnášet. Určitě si přejí, abys byla šťastná. Možná to tak mělo být. Možná Ron nebyl ten pravý. Všichni máme sny, které se nikdy nestanou, Hermiono. Posunulo tě to zase dál. A jestli si máš jednou Rona vzít, tak se stejně dáte dohromady," dořekl Draco, ale při poslední větě doufal, že se nikdy nic takového nestane.

„Asi máš pravdu," připustila Hermiona, načeš se napila čaje.

„Už je ti lépe?" zeptal se starostlivě Draco a také se napil čaje. Musel přiznat, že ani čaj vařit neumí.

„Nevím," řekla tiše Hermiona, přičemž se ani jednou nepodívala Dracovi do očí.

„Hermiono, co se doopravdy stalo?" zeptal se vážně Draco.

„Tvůj otec mě odchytil," přiznala konečně Hermiona a zvedla hlavu.

„Cože? Kdy? Co po tobě chtěl? Ptal se tě na něco? Ublížil ti? Neměl jsem tě tam vůbec posílat. Mohlo se ti něco stát," plácal Draco větu za větou tak rychle, že netušil, co vlastně říká.

„Ptal se jen, kde jste. Poslala jsem ho do Vídně," ujistila ho Hermiona.

„Neměl jsem tě tam vůbec posílat. Mohlo se ti něco stát," zopakoval Draco.

**** 

Zdravím! Přináším vám novou kapitolu. Vzhledem k tomu, že je dvanáctá a moje oblíbené číslo je dvanáct a taky je čtrnáctého, což s tím vůbec nesouvisí, tak doufám, že se kapitola líbila a vrhnete se i na další❤

Pěkný zbytek dne prožitý s úsměvem❤