V hlavě mi dohrávala ona známá melodie balady opěvující hrdinské činy statečného Agnuse. Verše vychvalující jeho nesčetné úspěchy v boji proti krutovládě a nespravedlnosti, mlčící ale o těch skutečných hrdinech občanských válek. Zamlčující ty převratné ztráty na životech prostého lidu. Nikdo si nikdy nevzpomněl na plačící ženy marně vyhlížející své milované, naříkající sirotky umírající na ulici s vědomím, že jim svržení panovníka vzalo vše. Ne, o těch bylo pomlčeno. Stejně tak, jako bude pomlčeno o mně a dalších stovkách lidí se stejně nespravedlivým osudem.

Podle čeho asi ten nahoře rozhodoval o našem životním údělu? Byla to pouhá náhoda, kdy si Bohové hodili mincí či to mělo nějaký řád? Stála za tím přísně stanovená pravidla, postupy? Pokud byli pověsti o nebeském životě pravdivé, již brzy jsem se to měla dozvědět.

Ačkoliv jsem se snažila, opravdu ano, mým plicím se nedostávalo žádného dalšího kyslíku. Marně jsem se svíjela v zajetí chladných proudů vod, těžké šatstvo mě stahovalo ke dnu. Otevřela jsem ústa za účelem prosebného výkřiku, jenže z mého hrdla se nevydralo nic. Žádný zvuk. A pokud ano, nikdo ho neslyšel. K hladině vystoupalo jen pár bublinek a na mých tvářích se objevily slzy, okamžitě se míchající s vodou.

Jako rozmazané siluety jsem viděla ostatní nebohé oběti neshod šlechty. Pouze několik vyvolených šťastlivců dokázalo uniknout. A poté jsme zde byli my. Navždy ztracení, navždy zapomnění.

Naposledy jsem kopla ztěžklýma nohama a zabrala slabýma rukama. Nic se ale nestalo. Nijak mi to nepomohlo. A i když moudří vždy tvrdili, že naděje umírá poslední, já se té své již dávno vzdala. Poslední pohled jsem věnovala vlnící se hladině, daleko nade mnou. A poté přišla ona opojná tma, která mě zbavila bolestného štípání v plicích.

Možná, že teď byste čekali zázračné probuzení se na břehu řeky. To, že mě nějaký pohledný mladík stačil vytáhnout ven z vody. Vyprávění o tom, jak jsme spolu zachránili svět a stali se novými hrdiny. Jenže to se nestalo. Proč by také? Takové nemyslitelné náhody se dějí jen a pouze v pohádkách, bájích a legendách. O tom, jak se z chudáka stane král. Jak se princezna zamiluje do netvora. Kéž by to takhle chodilo i ve skutečném životě. Měli bychom naději i my, narození v chudobě a nevýrazných rodinách. Pravdou ale je, že ten proslavený Agnus pocházel ze samotné královské rodiny a jeho jediným motivem k údajné záchraně říše byla touha po moci. Chtěl sám sebe dosadit na trůn a dosáhl toho pomocí lidu, který zmátl a přesvědči ke strašným obětem. A pokud si někdo myslel, že právě jeho vláda se něčím výrazně lišila od těch předchozích i následujících, byl to jen naivní hlupák a tupec. Nemyslící prosťáček, který v živém stavu nevydržel přespříliš dlouho. Stejně jako my.

...

Zdravím čtenáři! Vy, kteří mě znáte déle, se možná lehce podivujete nad kraťoučkou délkou celé povídky - přiznám se, že já sama také. Každopádně člověk nemůže neustále psát dlouhé příběhy a tak doufám, že vám tato "oddechovka" nevadí a líbila se vám. Stejně tak budu velice potěšena, pokud mi svůj upřímný názor napíšete do komentáře - všechno čtu a snažím se vám i odpovídat. Poslední věcí je mé vřelé díky @samveru za úžasný cover. Nu, to je vše, co mám na srdíčku a proto se s vámi nyní loučím. Užívejte života a vy, co stále chodíte do školy, se radujte z blížících se letních prázdin.

- Annaeli2