„Opravdu to tady zvládneš, Lily? Je to teprve pět týdnů, Brumbál to pochopí..." začal jsem, ale umlčela mě. Lehce se na mě usmála.

„Zvládnu to tady, doopravdy. Nemůžeš zanedbávat studenty. Jdi už prosím," řekla.

Naposledy jsem se na ni podíval a hledal v jejím výrazu známky pochybností. Nenašel jsem je. Vypadala pořád tak smutně, ale alespoň už vylezla z postele a byla schopná se sama najíst, aniž by pokrm zalila litry slz. Uklidňující lektvar, podávaný tajně po celé týdny odvedl svou práci, ale stejně... Musíš jí trochu věřit. Když říká, že to zvládne, zvládne to. Dej jí trochu svobody.

Z věšáku jsem sundal dlouhý černý plášť a oblékl se do něj. Lily mi podala tašku, kterou jsem měl už pár dní sbalenou. „Tak se tady měj," řekl jsem a krokem se k ní přiblížil, abych ji jemně políbil na tvář. Nevěděl jsem, jestli to na ni nebude moc, ale neodtáhla se. „Kdyby cokoli, krb umíš používat, ne?" Přikývla. „Budu na příjmu," ujistil jsem ji. „Kdyby cokoli-"

„Běž už prosím tě, budu v pořádku. Nemusíš se o mě pořád tak strachovat."

„Ale musím, Lily, musím," řekl jsem a usmál se na ni. I po těch letech jsem ji pořád tak miloval.

„Měj se tady tedy," řekl jsem a vstoupil do zelených plamenů. Naposledy mi zamávala a pak mě pohltila temnota.

V kabinetu bylo chladno jako toho večera, kdy jsem ho opouštěl. Hádám, že Filche ani nenapadlo sem čas od času zajít a poslat sem skřítky, aby zatopili. Ozvalo se zaklepání a do dveří vstoupil Albus Brumbál.

„Severusi, jste zpátky. Říkal jsem vám přece, že nemusíte-"

„Lily to tak chtěla," utnul jsem ho. „Asi už měla mé přehnané péče dost," odfrkl jsem si.

„Tolik mě to mrzí, Severusi."

„Řekl jste, že je všechny ochráníte," zamumlal jsem zahořkleji, než jsem chtěl. „Díky Merlinovi alespoň za ni. Hlavně za ni," řekl jsem a podíval se do jeho věkem sešlých, hlubokých, téměř nekonečných, smutných očí.

„Vložili důvěru špatnému člověku. To se někdy stává i těm nejlepším, bohužel," řekl po chvíli tiše. Jako omluva to stěží stačilo, přesto jsem mu na to neřekl už nic. Zamyslel jsem se nad tím, co by mu na to asi řekla Lily, která mi noc co noc v náručí usínala v slzách, natahující se ze spánku po synovi a manželovi. Copak jsem jí mohl říct, že mohlo být vše jinak? Že její drazí zemřít nemuseli?

„Když dovolíte, Brumbále, rád bych se teď připravil na hodinu. Studenti už jistě stihli zameškat víc než dost. Nemůžu si dovolit rozdat další Trolly polovině ročníku."

„Jistě, jistě, Severusi," řekl a odešel.

Prošel jsem se ještě po pozemcích, než začal můj pracovní den. Zastavil jsem se u mlátivé vrby a zapomněl se na chvíli v jedné ze špatných vzpomínek, kterou jsem na Jamese Pottera a jeho partu kamarádíčků měl. Visel jsem tehdy za nohy nahoru, zatímco se mi ta partička bastardů posmívala. Už mi neublížíš, ušklíbl jsem se triumfálně a vyrazil zpět ke sklepení, abych zahájil první hodinu.