Zbytek týdne se vlekl ubíjejícím tempem. Lily už se neozvala, a tak jsem doufal, že je v pořádku a bez dalších slz.

V pátek večer jsem si konečně sbalil tašky a přemístil se do domu, ve kterém jsem vyrůstal. Lily stála v předsíni a už na mě čekala. Usmívala se od ucha k uchu a já se díky tomu vrátil do vzpomínek, kdy jsme měli jen sami sebe. Kde jsou ty časy? Vracíme se snad do starých kolejí?

„Jaký jsi měl týden?" zeptala se, zatímco mi pomáhala z pláště.

„Učení těch idiotů mi rozhodně nechybělo, co ti budu povídat. Je až žalostné, jak málo studentů dokáže ovládnout, byť jen pochopit základy umění lektvarů."

„Všichni tak hrozní být nemohou, nebo ano?" řekla a zvědavě se na mě podívala.

„Musím přiznat, že to nemehlo, Newton, mě včera docela překvapil. Podařilo se mu uvařit lektvar, aniž by vyhodil sklepení do povětří," řekl jsem a ušklíbl se. „Dokonce i úkol měl hotový."

„Jestli ty na ně nejsi příliš tvrdý, Severusi. Ne každý má lektvary rád," řekla a konejšivě mi stiskla rameno.

„Ty jsi byla vždycky excelentní. Už když jsme byli děti," řekl jsem a usmál se na ni. Spatřil jsem záblesk její vzpomínky v očích. Úsměv mi opětovala.

„To máš pravdu. Jestli bych nakonec neměla učit spíš já," pošťouchla mě.

„Ty tady musíš teď zůstat schovaná. Alespoň než budeme vědět něco nového. Čekal jsem, že Denní Věštec bude plný zpráv o smrti a útocích Smrtijedů, ale všude je takový klid, až mě to znepokojuje," řekl jsem a zamyslel se. Pán zla sice měl v plánu zbavit se Harryho Pottera, ale jakto, že neoslavuje svůj triumf? Jaké má teď plány? Proč se zabíjení a mučení mudlů zastavilo?

„Jaký jsi vůbec měla týden ty?" zeptal jsem se a zahnal tak chmurné domněnky. Stačilo jen pomyšlení na Voldemorta a na krku se mi ježily chlupy. Má jediné štěstí, že se jí ani nedotkl.

„Ále, trochu jsem poklidila, abych zabila čas a četla jsem si. Máš tu velkou spoustu knih," poznamenala.

„A jak se cítíš, Lily?" zeptal jsem se jí. Prosím, Merline. Ať už zůstane taková. Usměvavá, jako bývala. Ne ta bezvládná, vláčející se postava bez kousku duše. I barva a jiskra v očích se ji pomalu vrací...

„Omlouvám se za tamten den..." začala. „Už je mi mnohem lépe, když jsi teď se mnou. Musím přiznat, že mě Denní Věštec naopak uklidňuje. Vědomí, že naše rodina byla poslední, je sice skličující, na druhou stranu jsem ale ráda. Ráda, že námi to skončilo." Všiml jsem si, že si otřela koutek oka, kde se jí zaleskla drobná slza. „Děkuji, že jsi mě vzal k sobě. Nedokážu si představit, kde bych teď bez tebe byla. Nejspíš bych ještě seděla v domě v Godrikově dole na podlaze a plakala," řekla smutně a při zmínce jejího bývalého domova sebou téměř neznatelně trhla.
„Nemusíš mi děkovat, Lily," řekl jsem a přitáhl ji k sobě do objetí. „Víš, že jsi moje všechno, celé ty roky," zamumlal jsem jí do vlasů tak, že mohla sotva něco z toho slyšet.
„Co si vybalit věci a vyrazit na ten slibovaný výlet?" řekla nadšeně a mně se v mysli vybavilo přímo dokonalé místo.