Myslela jsem si, že budu tak nesvá z Astoriiny přítomnosti ve vedlejší místnosti a budu mít tolik věcí k přemýšlení, že snad ani neusnu, ale naštěstí se mi podařilo zabrat chvíli poté, co jsem se hlavou dotkla polštáře. Jako každý den jsem měla nastavený budík na půl pátou ranní. Za tu dobu, co jsem začala naplno a aktivně působit v naší cukrárně, jsem byla na brzké vstávání natolik zvyklá, že se moje tělo v danou dobu budilo naprosto automaticky. Probrala jsem se dřív, než budík stihl zazvonit. Nerada bych vzbudila Astorii. Po tak emočním vypětí se potřebovala pořádně prospat.

Tiše jsem se vyhrabala z postele, převlékla jsem se a odebrala se po špičkách do koupelny, kde jsem se učesala a vyčistila si zuby. Když mi padl zrak na Astoriiny špinavé svatební šaty, žaludek se mi podivně zkroutil. Přestože byly jinak nádherné, musela jsem od nich z neznámých důvodů odtrhnout pohled. Poté jsem se chystala přejít do kuchyně, kde jsem si chtěla vzít s sebou dolů jen něco malého k snědku, a doufala jsem, že Astorii neprobudím - jaké ale na mě čekalo překvapení, když jsem zjistila, že je tmavovláska vzhůru, sedí na pohovce a zuřivě cosi škrábe na pergamen.

Zarazila jsem se na místě a jen jsem na ni zírala. Co proboha dělala takhle brzy ráno vzhůru? Nemohla spát? Nejspíš na sobě vycítila můj pohled, poněvadž si netrpělivě odhrnula pramen vlasů z čela a ohlédla se. Obě jsme vypadaly stejně vyjukaně, že tu druhou už vidíme vzhůru.

Jako první se slova zmocnila Astoria. „Promiň," vyhrkla roztržitě, „vzbudila jsem tě? Jestli ano, tak to se omlouvám -"

„Ne, ne," stihla jsem ji zarazit dřív, než se mi stačila stokrát omluvit, „to bych se spíš měla ptát já tebe. Já jsem na takhle brzké vstávání zvyklá, musím odcházet do práce, abych mohla všechno pomalu připravit," vysvětlovala jsem jí trpělivě. Oproti našim včerejším rozhovorům jsem se konečně cítila o něco klidněji. Nevím, čím to bylo, zda už jsem si zvykla na její nečekanou přítomnost. Nebo jsem se možná tak ještě úplně neprobrala. Asi bych se měla štípnout, protože co když se mi včerejší celý den jenom zdál, a ten sen ještě pokračuje?

Kulila na mě oči. „To vstáváš každý den v půl páté? Abys odešla do práce? To jsi na všechno sama?" ptala se mě nevěřícně a já jsem přikývla. Ucítila jsem, jak se mi zkroutil žaludek, avšak z hladu to nebylo. Myslela jsem na plakát vylepený ve výloze, který hlásal, že sháním pomocnou sílu. Vylepila jsem jej tam už před několika dny, avšak stále se nikdo neozval. Věděla jsem, že je ještě poměrně brzy. A vlastně jsem si nebyla jistá, zda jsem ráda za to, že se dosud nikdo neozval - patrná část mne si nepřála, aby v naší rodinné cukrárně pracoval někdo cizí - babička měla po svém boku vždycky dědu, později mámu, nakonec i mě. Jenže já jsem tady nikoho už neměla. A pomocnou ruku jsem k sobě opravdu potřebovala, jinak se z toho brzy zblázním.

„Proč ještě nespíš?" zeptala jsem se tentokrát já a donutila jsem se opustit nepříjemné myšlenky.

Povzdechla si a rukou nepřítomně uhladila pergamen. Všimla jsem si, že kolem ní leželo listů už několik - a všechny byly poházené kolem ní a zmuchlané do kuličky. „Snažím se... utřídit si myšlenky. A taky... asi bych měla napsat rodičům, kde jsem, že jsem v pořádku. Možná o mě mají strach," hlesla. Znělo to trošku jako zbožné přání. Jako kdyby doufala, že jejím rodičům na ní, na jejím bezpečí, zdraví a spokojenosti, opravdu záleží. Jako kdyby si přála, aby pro ně byla něčím víc než jen prostředkem k dosažení většího majetku, ke spojení dvou rodů. Bylo mi jí vlastně hrozně líto. A nebo jsem si to možná všechno zase jenom nesprávně domýšlela.

Určitě o tebe mají strach, chtěla jsem ji ujistit, ale pak jsem se zarazila. Chtěla jsem věřit, že je to pravda, protože rodičům by na jejich dětech mělo přeci záležet, ne? Jenže pokud to nebyla pravda, pokud jim bylo skutečně jedno, kde se Astoria právě teď nachází, nechtěla jsem jí dávat žádné plané naděje, ke kterým by se zbytečně upnula. Byla sice dospělá, ale ani jako dospělí se tak docela nechceme vzdát rodičovské náruče, a už vůbec ne jejich lásky.

„Promiň, nejspíš tě zdržuju, viď?" pronesla s povzdechem, když si moje mlčení vyložila tímto způsobem. „Nebude ti vadit, když... tady ještě během dne zůstanu?" zeptala se mě opatrně.

Během dne? opakovala jsem si v duchu. Chystá se odejít? A proč? Kam chce vůbec jít? Chce se vrátit zpátky za svou rodinou? Asi by mě to nemělo překvapovat. Ale bylo to moudré rozhodnutí? Očividně tam nebyla šťastná, a navíc tam na ni bude pravděpodobně čekat její... snoubenec. Nevím, proč jsem si myslela, že zde setrvá o něco déle. A už vůbec jsem netušila, proč jsem o tom byla natolik přesvědčená. Tahle skutečná Astoria a Astoria, již jsem si kdysi vysnila a idealizovala, byly přece dvě naprosto rozdílné osoby. Musím se je naučit rozlišovat. Možná potom nebudu z tolika věcí překvapená.

„Samozřejmě, to je v pořádku," ujistila jsem ji a zkoumavě na ni pohlédla. Snažila jsem se odhadnout, co asi může mít v plánu, co se jí asi honí hlavou. Hrozně mě to zajímalo, ale nechtěla jsem vyzvídat. Chystala se skutečně vrátit, nebo mě poslechne a půjde za nějakou svou kamarádkou? Nebo se vydá úplně jinam, třeba kamsi daleko odcestuje, aby od všeho utekla? „Až... až budeš odcházet, stačí jenom zabouchnout dveře," řekla jsem jí s podivně staženým hrdlem.

Usmála se na mě, přikývla a vrátila se zpět ke psaní dopisu. Chvíli jsem ji ještě zkoumavě pozorovala, s podivnou směsicí nejistoty, než jsem si uvědomila, že pokud chci dneska otevřít včas, měla bych už odejít dolů a pustit se do práce, abych měla vůbec co prodávat.

🧁 ༉‧₊˚

Celý den jsem přemýšlela o Astorii a jejích možných plánech. Duchem jsem byla naprosto nepřítomná. Bylo až s podivem, že jsem dokázala na úrovni komunikovat se zákazníky, vracet zpátky správný počet drobných a nepokazit či nespálit ani jeden zákusek. Nejspíš to bylo proto, že to pro mě byla práce tak důvěrně známá a pohyby jsem měla natolik zautomatizované, že bych mohla klidně pracovat i poslepu.

Kdykoliv můj pohled zabloudil k hodinám na stěně, přemítala jsem, jestli je Astoria ještě nahoře, nebo už odešla. Z našeho bytu vedly dva východy - jeden vedl do kuchyně patřící k cukrárně, tím druhým jste se mohli dostat ven. Bylo mi jasné, že na devadesát devět procent použije druhý východ. Takže... bylo to dnes naposledy, co jsem Astorii Greengrassovou viděla? Odešla? Bez rozloučení? Už ji nikdy neuvidím?

Právě, když jsem se s tou myšlenkou začínala pomalu smiřovat, vběhla dovnitř a natolik mě tím zaskočila, že jsem na ni drahnou chvíli jen neslušně zírala. Její nálada se od té včerejší o tolik lišila - oči jí jiskřily, tváře měla růžové mrazem, obličej jí zářil vzrušením a nadšeně se usmívala. Patrně jí vyšel její plán, problesklo mi hlavou a přinutila jsem se také k úsměvu.

Astoria si z vlasů oklepala čerstvě napadaný sníh. Když jsem si všimla, že na sobě má moje oblečení, podivně mi poskočilo srdce. Vypadala tak... jinak. Jako by se rozdíly mezi námi dvěma smazaly. Jako by byla člověk, pro kterého bych byla... dostatečná. Který by nebyl mimo moji ligu. Musela jsem se ušklíbnout. Proboha, Hannah, měla bys ty svoje divoké myšlenky zklidnit. Jsi blázen. Blázen, blázen, blázen.

„Ahoj!" pozdravila mě se svou rozvernou náladou. Zajímalo mě, co ji ovlivnilo natolik pozitivně, že zapomněla na své včerejší trable.

„Ahoj. Dáš si něco?" zeptala jsem se jí a najednou jsem zatoužila po tom, aby už bylo po zavíračce, my si mohly sednout k jednomu stolu a ona mi mohla říct, jaký měla den. Jenže tady nejsi v nějaké své pohádkové představě, Hannah.

„Vlastně asi ano. Byla bych hloupá, kdybych tvým zákuskům řekla ne. Měla jsem zatím sice jen jeden, ale byl tak úžasný," pochválila mě s úsměvem. Zatím. Řekla zatím. Jako kdyby se chystala ochutnat všechno, co jsme měli v nabídce. Zvolni, Hannah.

Přikývla jsem, tiše poděkovala a na talířek jí nandala jeden z posledních kousků limetkového koláče. Zelený jako Zmijozel. Astoria se na mě vřele usmála a odnesla si ho ke stolu, u kterého seděla i včera.

Pohledem jsem propalovala hodiny. Měla jsem pocit, jako by se ručička vůbec nehýbala. Nebylo možné, že se zastavily? Půl hodina. Dvacet minut. Pět minut. Jakmile odešel poslední zákazník, běžela jsem zamknout dveře. Astoria si mezitím zamyšleně četla Denního Věštce. Všimla jsem si, že má na talířku ještě kousek koláče, a zmocnily se mě příšerné obavy. Co když jí nechutná? zděsila jsem se. Jakmile ale ke mně zvedla pohled a znovu se usmála, všechny mlhy se rozplynuly. Přisedla jsem si k ní.

„Ten koláč," povzdechla si toužebně a složila noviny, „je dokonalý. Kdyby to šlo, tak se za něj vdám," zasmála se. Mně jen lehce škubly koutky. Už dokázala žertovat o vdávání? Promnula jsem si ruce. O co tady šlo? Byla jsem jako na trní.

Astoria si vložila kousek koláče do úst, než se rozhodla, že odpoví na mé nevyřčené otázky. „Napsala jsem rodičům," prozradila mi. Napřímila jsem se. „Myslím si, že to jsou naprosté bláboly, a že jim to stejně bude jedno, ale pro svůj vlastní klid jsem to potřebovala udělat. Když jsem ten dopis odeslala, vydala jsem se do banky, abych z našeho rodinného trezoru vyzvedla pár svých úspor a mohla ti za všechno zaplatit a taky se postavit na vlastní nohy. Jenže víš, co jsem zjistila?" zasmála se, avšak nemohla jsem si nevšimnout, že zní její hlas nyní trochu hystericky. „Řekli mi, že mě do toho trezoru nemohou pustit."

Zalapala jsem po dechu. „Rodiče ti odepřeli přístup do vašeho trezoru? To znamená, že tě -"

„Pravděpodobně mě vydědili, ano," dokončila za mě Astoria suše a vložila si do úst další kousek, jako by se tím chtěla uklidnit. A nebo jí to začínalo být jedno - proto možná měla tak úsměvnou náladu. Nebo to byla jen maska, za kterou chtěla skrýt své opravdové pocity. „Takže jsem momentálně bez domova, bez peněz, bez rodiny. Myslela jsem si, že si najdu nějaké přechodné bydlení, možná zůstanu u Tří košťat nebo u Děravého kotle... ale nemůžu." Vzdychla. „Nemůžu, protože nemám peníze, takže si nejdřív budu muset najít nějakou práci, než si budu moct dovolit alespoň pokoj u Děravého kotle. A když už mluvíme o té práci..." odkašlala si a najednou vypadala nejistě. Byla jsem zvědavá, co z ní vypadne, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že řekne to, co následovalo: „Napadlo mě, jestli bys... jestli bys mě nezaměstnala u sebe v cukrárně. Podle toho, co jsi mi říkala ráno, by se ti pomoc hodila. A nemohla jsem si nevšimnout ani toho plakátu ve výloze," ukázala směrem, kde se plakát, který ve mně probouzel depresi, nacházel. Vytřeštila jsem na ni oči. To myslela vážně? Nejspíš ji ještě víc znervóznilo, že nic neříkám, poněvadž si znovu odkašlala a uhýbala přede mnou očima. „Já vím, že já nejsem kdovíjaká výhra, ale slibuju, že udělám vše, co bude v mých silách, abych se všechno naučila a byla ti spíš pomocí než přítěží. Asi bych to neměla říkat, ale budu k tobě upřímná, ať popřípadě víš, do čeho jdeš... nic neumím. A patrně mě ani nikde nezaměstnají. Možná ani ty ne. Ale já bych ti opravdu chtěla pomoct, protože ty jsi včera pomohla mně a já bych se ti chtěla alespoň trochu odvděčit."

Nějak jsem nevěděla, co říct, jak na tohle zareagovat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že Astoria Greengrassová bude chtít, ne, bude mě prosit, abych ji zaměstnala u sebe v cukrárně. Tvrdila mi, že nic neumí. Musela jsem ocenit její upřímnost. Ale potřebovala jsem někoho takového? Jakmile mi tahle myšlenka probleskla hlavou, hned jsem se zastyděla. Astorii s jejími nulovými zkušenostmi nikde nezaměstnají. A ona práci potřebovala. Možná, že moje cukrárna pro ni představovala i jakési bezpečné místo, kde by se něco mohla naučit, odkud by se mohla začít stavět na vlastní nohy. Opravdu bych jí odepřela tuhle šanci? Vážně o to stála, viděla jsem jí to na očích. Nedokázala bych jí říct ne. Cítila jsem z ní, jako by chtěla dokázat nejen mně a svým rodičům, ale hlavně sobě, že je něco víc než jen zhýčkaná dceruška z čistokrevné rodiny.

Byla jsem prakticky rozhodnutá, že jí tu šanci dám. Ale věděla jsem, že i kdybych váhala, její následné zoufalé: „Prosím, Hannah," by mě donutilo k tomu, abych ji přijala.

A tak se z nás staly parťačky.