Škubla jsem sebou, když jsem ucítila, jak se mého nosu dotkla přímo ledová kapka čehosi vlhkého, co se vzápětí sklouzlo na mou tvář. Zamžourala jsem, abych zjistila, co mě vyrušilo ze spánku, a když jsem spatřila, že se nade mnou sklání Astoria a zubí se radostně od ucha k uchu, srdce mi udělalo přemet a já byla rázem dokonale vzhůru.

„Promiň! Já jsem tě vzbudila, viď?" vyhrkla rychle, ale protože jí v očích hrály pobavené jiskřičky, tu její omluvu jsem jí nevěřila ani trochu.

„Hraješ si na prince z Šípkové Růženky?" zamumlala jsem a zívla. Pak jsem vykulila oči, když jsem si uvědomila, že je Astoria oblečená do zimní bundy a teplé čepice, a sněhové vločky, které na ni napadaly, začínaly rychle roztávat. „Kolik je hodin, že už takhle čile pobíháš venku?"

Zazubila se a zatvářila se tajemně. „Potřebovala jsem něco zařídit. A taky jsem nám přinesla snídani," pronesla pyšně a zvedla sáček s ještě teplými croissanty. 

„Ty jsi prostě nejlepší," usmála jsem se a natáhla se pro sáček. K mému překvapení mi ho ale odmítla dát - místo toho naklonila hlavu na stranu a našpulila rty. Začervenala jsem se, když mi došlo, co po mně chce - trochu ostýchavě jsem se k ní naklonila, uchopila její studenou tvář do dlaní a vtiskla jí polibek na dobré ráno. Když mi jej radostně vrátila, dech se mi zadrhl v krku. Rukama jsem jí sklouzla na vlhkou bundu a lehce jsem zatahala za její klopy. „Nechceš si to sundat?" zašeptala jsem jí do rtů.

Astoria se na mě lišácky podívala. „Jdeš na to rychle."

Znovu jsem se začervenala a lehce ji bouchla do ramene. „Tak jsem to nemyslela a ty to víš!"

Zasmála se a vtiskla mi drobný lehký polibek jako omluvu. „Já vím, jen tě škádlím, protože se vždycky tak hezky červenáš. A teď přemýšlím, jestli se chci s tebou ještě na chvíli stulit pod deku, anebo tě radši vytáhnout ven..."

Zaúpěla jsem a vyhlédla z okna. Venku panovala sněhová vánice, kterou bych raději pozorovala z tepla a útulna domova, než abych se v ní kamkoliv trmácela. „Ven? Blázníš? Určitě tam mrzne, byly bychom promočené na kost..."

„Tak je to jasné. Jdeme ven!" zahlásila bujaře, vyskočila na nohy a popadla mě za ruce, aby mě vytáhla z postele.

Smála jsem se. „Astorie! Tohle mi přece neuděláš!"

„Čerstvý vzduch ještě nikdy nikomu neublížil!" Usmála se na mě. „Prosím. Slibuju, že se ti to bude líbit. Nebo tedy... alespoň v to doufám." Podnítila ve mně zvědavost, to byla pravda. Nakonec jsem tedy pořád ještě trochu neochotně souhlasila, ale zároveň jsem se nemohla dočkat, až zjistím, co má v plánu. Zatímco jsem se navlékala do teplých vrstev, Astoria trpělivě vyčkávala v předsíni, a když jsem si obula boty, široce se na mě usmála, popadla mě za ruku a vyběhla ven se stejným nadšením jako malé dítě, co se nemůže dočkat, až si půjde zadovádět do sněhu.

I přes spoustu vrstev teplého oblečení se do mě v okamžení, co jsem vykročila ven, zakousl mráz až do morku kostí. Otřásla jsem se a ledový vzduch mě zaštípal v nose. Rozhodnutí vydat se ven jsem litovala jen na vteřinku - vzápětí jsem si totiž uvědomila, jak příjemný je pevný stisk Astoriiny ruky, ze které ke mně i přes vrstvu rukavic sálalo teplo. Jakmile jsem spatřila její široký úsměv a veselé jiskřičky v očích, veškeré mrzutosti se rozplynuly jako mávnutím kouzelného proutku, a já se přistihla, že se usmívám také, a že se mým tělem rozlévá teplo.

Sněhová vánice i přítomnost Štědrého dne donutila zůstat všechny obyvatele Prasinek v teple svých domovů. Já a Astoria jsme měly celou vesnici jen pro sebe. A bylo to nádherné. V celé ulici bylo ticho, které narušoval jen náš smích, oddechování a křupání čerstvého sněhu, po kterém jsme kráčely jako první.

Zprvu jsem si myslela, že se Astoria chce jen projít a nemá vytyčený žádný cíl, ale po nějaké době, kdy jsme jen stoupaly do kopce a pod vrstvami oblečení se nám hromadil pot, jsem si uvědomila, že směřujeme k Bradavicím. Tázavě jsem se na Tori podívala, ale ta neřekla nic a jen mě stále táhla dál, než jsme se zanedlouho vynořily na břehu zamrzlého Černého jezera.

Překvapením jsem zalapala po dechu a kochala se tou nádherou, která se před námi rozprostírala jako na dlani. Pohledem jsem přejela od lesknoucí se jezerní plochy, přes hustě zasněžené bílé stromy, až můj zrak spočinul na dvou párech ledních bruslí. Než jsem stihla něco říct, Astoria mě vzala za obě ruce a vážně se mi zadívala do očí. „Veselé Vánoce," popřála mi tiše a nepatrně se usmála. „Asi přemýšlíš, proč jsem tě vzala sem, a co to má všechno znamenat... ale napadlo mě, že bys možná chtěla zažít i podobné poprvé, jaké zažili tvoji rodiče... jen mi prosím včas řekni, pokud je to hloupé," dodala rychle a kousla se do růžového rtu.

Vydechla jsem a skočila jí kolem krku. Pevně jsem ji objala a zavřela jsem oči, když jsem ucítila, jak mě v nich štípou slzy. „Ach, Tori," zašeptala jsem dojatě. „Tohle je překrásné překvapení."

„Vážně?" zněla, jako by tomu skutečně nemohla uvěřit. „To jsem ráda, že jsi spokojená. Jen tě musím varovat, že jsem na tom v životě nestála," řekla zcela vážně, ale pak jsme se obě zasmály a šly si konečně nazout brusle.

Už uplynula spousta času od chvíle, co jsem na bruslích stála naposledy, takže mi chvíli trvalo, než jsem si na to zvykla. Ovšem pořád jsem na tom byla lépe než Astoria, která skutečně vypadala jako batole, co se pokouší o první kroky. Byla nejistá a vyděšená a po ledu spíš chodila, než aby se alespoň pokoušela o nějaké plynulejší pohyby. Nepomohlo ani, když jsem k ní poté, co jsem obkroužila jedno kolečko, dojela a chytila ji za ruku, aby se cítila trochu jistěji. Teprve po několika minutách se odhodlala k tomu, aby se alespoň nepatrně sklouzla, a i když to mělo k bruslení daleko, byla jsem pyšná. Netrvalo dlouho a obě jsme spadly na zem.

„Jsi v pořádku?" vyhrkla hned a vztyčila se na loktech, aby na mně neležela celou svou vahou, a starostlivě si mě prohlížela. Nemohla jsem si pomoct, ale rozesmála jsem se, a za okamžik už se chechtala i ona.

V tom momentě viselo ve vzduchu nejspíš něco kouzelného, protože zanedlouho náš smích odezněl a mě do uší udeřilo ticho. Kolem nás tiše poletovaly sněhové vločky a atmosféra jako by kolem příjemně houstla. Všechno bylo dvakrát tolik intenzivnější - šelest větru, studená zem, prudké údery mého srdce, Astoriina vůně. Zůstaly jsme ležet na zemi a jen jsme se na sebe dívaly. Rozbušilo se mi srdce - v tom pohledu se zračilo něco víc a já málem ani nedýchala, jak jsem se bála toho, že by se ten okamžik mohl rozplynout. Měla jsem pocit, že se schyluje k něčemu velkému.

Zdálo se, že i Astoria má strach, aby se onen okamžik nevytratil. Těkala očima po mém obličeji a rty se jí chvěly, jako kdyby toužily něco říct. Když naprázdno polkla, zhluboka se nadechla a zamžikala řasami, zadržela jsem dech.

„Budeš moje přítelkyně?" zeptala se mě náhle se zatajeným dechem. Upírala na mě své krásné oči plné nejistoty a zvnitřku se kousala do tváře. Vydechla jsem. Srdce se mi zatetelilo blahem a hrudí se mi rozléval hřejivý pocit, který mi připomínal teplo domova, a zbavoval mě všech mých nejistot a strachů. 

Usmála jsem se a vzala její tvář do dlaní, než jsem zašeptala prosté: „Ano."

Políbila mě a v ten okamžik bylo všechno dokonalé.

•••

po skoro 3 měsících konečně dokončeno! uff, stydím se! nevím, jak moc jsem s touhle kapitolou spokojená, možná bych ji tehdy byla napsala jinak, ale konec zůstal stejný, jak jsem si ho vysnila - možná trochu cheesy, ale někdy je i tohle potřeba.
doufám, že se máte fajn a že jste si čtení užili!