Čekala jsem, ale Astoria se během dne neobjevila ani doma, ani v cukrárně. Doma, pomyslela jsem si hořce, zatímco jsem zamračeně počítala srpce a svrčky, které jsem měla zákazníkovi vrátit. Nejspíš to pro ni ani žádný domov nebyl.

„Slečno, měla byste se na svět trochu více usmívat," poradil mi dobrosrdečně muž ve středních letech, jemuž jsem vracela drobné. Rysy mého obličeje trochu povolily. Nechtěla jsem si své vnitřní nejistoty a trable brát do práce, ale nějak jsem si nemohla pomoct. Ještě ráno jsem se prala s myšlenkou, že dnes vůbec pracovat nepůjdu, protože jsem se bála, že se kvůli tomu nebudu moci pořádně soustředit. Ale pak, zatímco jsem netrpělivě přecházela po obývacím pokoji sem a tam a tiše vyšilovala, jsem si uvědomila, že by možná bylo lepší otevřít, poněvadž bych se mohla na celý den něčím zaměstnat, abych nad Astoriiným náhlým zmizením neustále nepřemýšlela. Protože to bylo k zbláznění. Hlava mi mohla prasknout, jak byla nacpaná všemi možnými i nemožnými scénáři, kam a proč Astoria tak náhle zmizela a nezanechala po sobě ani řádek. To, že vůbec existovala, že mi vstoupila do života, dokazovaly jen svatební šaty, které stále visely na klice a ujišťovaly mě v tom, že jsem si to celé nevysnila a nevymyslela.

Víc se usmívat, pomyslela jsem si a vyprovázela muže pohledem. Jemu se to řekne. Samozřejmě, že bych se na svět moc ráda usmívala, usmívala bych se klidně od rána do večera, kdybych měla pro koho. Vnitřně jsem si povzdechla a zbožně se zadívala ke dveřím, jako by se v nich mohla Astoria znenadání objevit, podobně jako toho večera, když mi ve svatebních šatech vpadla nejen do cukrárny, ale i do života. Pohledem jsem sklouzla na limetkový koláč a musela jsem se nevesele zasmát, protože mi Astorii mělo připomínat snad všechno. Měla ho tak ráda. Kéž by měla ráda i mě. Nemohla by se ještě naposledy vrátit, alespoň kvůli tomu koláči, abych se s ní mohla ještě jednou vidět a aspoň se s ní rozloučit? Protože co když se mi ze života vytratila tak náhle, jako do něj vstoupila? Kousla jsem se do rtu, poněvadž to bylo docela dobře možné - ze zápisu v mém deníku si mohla myslet, že s ní nechci mít vůbec nic společného. Ale já chtěla. Co na tom, že její otec mohl za to, že...

Potřásla jsem hlavou, když jsem ucítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Astoria měla mé srdce v hrsti už dávno předtím, než překročila práh naší cukrárny. A já měla takové tušení, že ať už se pokusím o cokoliv, už navždy bude patřit jen a jen jí. Byla jsem bezbranná, bezmocná, a zoufale zamilovaná. A myšlenky v mé hlavě byly nezastavitelné a nelítostné. Co když... co když o tom všem Astoria věděla už dávno, dřív, než si to všechno přečetla v mém deníku? Co když... bylo snad možné... mohla jsem se v ní zmýlit? Dokázala by tohle vůbec udělat? Vzbudit ve mně nějakou naději, pak odejít a tím mi ublížit - Ne, musela jsem tu myšlenku rychle zahnat. Astoria by přece něco takového neudělala... nebo snad ano?

Přestaň, okřikla jsem se v duchu a zaryla prsty do desky stolu, o nějž jsem se opírala. Přece si nechci poničit těch několik málo hezkých vzpomínek, které jsme spolu sdílely... Hannah, ty jsi teda pěkně dopadla, kárala jsem se. Už ani práce tě nedokáže rozptýlit a zachránit. Jsi v tom až po uši. Jenže Astoria... jak je to vůbec s Astorií? Měla jsem chuť z frustrace bouchnout do stolu. Kdo se v tom má vyznat, ve všech těch proradných citech a zpropadených myšlenkách?! Nikdo se o tohle přece neprosil. Nemohla mi prostě narovinu říct... nebo to alespoň napsat... že se mnou nechce mít nic společného, že o mě nemá zájem, že necítí to stejné co já? Ušetřila by mi tím spoustu probdělých nocí, které mě zřejmě čekají, nekonečných dní a dotěrných myšlenek. Kéž bych jen věděla, jak je to doopravdy. Jeden den mě líbá a chová se, jako kdyby mě... a druhý den je zkrátka beze stopy pryč. Mohla jsem se zmýlit. V jejím chování, v ní. Mohla jsem si to špatně vyložit. Třeba jsem se jen... domýšlela. Ze zoufalství. Z touhy. Z potřeby. Zblázním se, problesklo mi hlavou následně a zoufale jsem se podívala na hodiny, které odpočítávaly čas do pokračování mého nekonečného utrpení. Jediný rozdíl byl v tom, že se tím budu tentokrát užírat ve svém pokoji.

Když konečně nadešel čas pro dnešní den cukrárnu zavřít, spočítat tržby a uklidit, žádné vysvobození se nekonalo a po Astorii stále nebylo ani vidu, ani slechu. Možná bych to prostě měla nechat plavat. Ona to zřejmě taky nechala všechno plavat. Jenže problém byl, že já jsem takový typ člověka nikdy nebyla. Pokaždé jsem nad věcmi přemýšlela až příliš. Bylo to takové moje prokletí, moje vlastní soukromé peklo, kde jsem se smažila ve vlastní šťávě a ubližovala si myšlenkami, které mě zničehonic napadaly a ubíjely mě.

Jakmile byla všechna práce hotová, - samozřejmě jsem se během toho tak tisíckrát podívala ke dveřím, doufajíc, že teď konečně nastane ten moment, kdy se Astoria objeví - odebrala jsem se zpátky nahoru. Zamkla jsem za sebou, znovu jsem prohledala celý byt s nově nabytou nadějí, která se, když jsem ji zde nenašla, rozplynula jako obláček páry. S povzdechem jsem se posadila na gauč, přitáhla si k sobě deku a rozmrzele se dívala na pověšené svatební šaty a přemýšlela o tom, jestli mi pokažená svatba Blaise a Astorie nepřinesla víc smutku než štěstí.

A právě, když jsem se propadala do ještě větších hlubin beznaděje, v zámku zarachotil klíč. Ztuhla jsem, dech se mi zadrhl v krku a vzápětí jsem se zamotala do deky, jak jsem se snažila co nejrychleji postavit. V dalším okamžiku se dveře zabouchly a dovnitř vkročila zasněžená osoba, která držela v rukou velkou krabici, a byla tak zachumlaná do vrstev teplého zimního oblečení, že jí byly vidět jen lesknoucí se hnědé oči. Oči, které bych poznala kdekoliv a kdykoliv.

„Astorie," dostala jsem ze sebe zajíkavě a nevěděla jsem, co mám udělat dřív - vrhnout se jí kolem krku, políbit ji, držet si odstup nebo ji zahrnout výčitkami a otázkami? Neudělala jsem ani jedno - jen jsem stála na místě, zírala na ni jako na svatý obrázek a čekala, co mi řekne.

Pomalu odložila krabici na zem, sundala si rukavice, čepici, šálu a bundu a přitom mě obezřetně sledovala, jako kdyby ani ona netušila, co si má myslet. A ve mně hrklo, když jsem si uvědomila, že ona pravděpodobně opravdu netuší, co si má myslet. Protože se v mém deníku dočetla věci, které úplně nesouhlasily s mým včerejším chováním.

Naprázdno jsem polkla, bylo mi jasné, že to budu muset nějak rozseknout. „Astorie -"

„Promiň, myslíš, že bych mohla - že bych mohla začít já?" skočila mi do řeči a zatvářila se nervózně. Přikývla jsem, srdce mi prudce bušilo a já měla trochu obavy z toho, co mi bude chtít říct. Udělala krok vpřed - pak ještě jeden. Naléhavě se mi zadívala do očí a zprudka se nadechla a vychrlila ze sebe: „Hannah - stojíš o mě ještě?"

Vykulila jsem na ni oči. Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. Byla jsem tak zaražená touto otázkou, že jsem na ni hodnou chvíli jen neslušně zírala. Ale pak jsem se vzpamatovala, dychtivě přikývla, jako bych se bála, že když nebudu dostatečně rychlá, rozmyslí si to, a aby o mých slovech neměla jedinou pochybnost, dodala jsem trochu zbytečně: „Ano."

„To mi stačí," vydechla, překonala tu krátkou a přesto nekonečně dlouhou vzdálenost mezi námi, sevřela můj obličej v dlaních a mně se málem podlomila kolena, když mě políbila tak jako nikdy předtím. Měla jsem pocit, že tím polibkem řekla všechno, ale hlavně mě zbavila veškerých mých obav. Zatímco jsem jí polibky vracela, ucítila jsem, jak se mé rty znovu formují do úsměvu.

„Je mi to líto," zašeptala poté, když se odtáhla, a opřela se čelem o to mé. Bříšky prstů mě pohladila po tvářích. „Je mi tak hrozně líto, že jsi kvůli tomu monstru, které je můj otec, přišla o oba rodiče. Nejhorší je, že vím, že žádná omluva, cokoliv, co udělám, to nespraví a tvoje rodiče ti nevrátí. Proč jsi mi o tom neřekla, Hannah? Že to byl on?" ptala se, ale ne vyčítavě, spíš starostlivě.

Pokrčila jsem rameny. „Já nevím. Nechtěla jsem, abys... aby sis to dávala za vinu. A taky jsem se bála, že... že odejdeš. Když mi došlo, že jsi zmizela a patrně jsi četla můj deník, bála jsem se, že jsi opravdu odešla," svěřila jsem se jí trochu zahanbeně.

Mírně se ode mne odtáhla, aby se mi mohla vážně zahledět do očí. „Omlouvám se, že jsem to četla. Doufala jsem, že tohle ráno proběhne trochu jinak. Probudila jsem se dřív než ty a chtěla jsem ti udělat snídani, pak jsem si ale všimla, že ti z ruky vypadl nějaký sešit... zvedla jsem ho a chtěla jsem ho odložit na stůl, ale pak jsem tam uviděla svoje jméno a..." vydechla a potřásla hlavou. „Nejsem na to pyšná. Vím, že jsem neměla číst tvé soukromé zápisky, ale byla jsem... prostě příliš zvědavá. A vím, že jsem měla nechat aspoň vzkaz, kam jdu, ale byla jsem z toho tak rozhozená a hlavně naštvaná, že mi to vůbec nedošlo. Potřebovala jsem si... trochu pročistit hlavu a tak nějak... rozhodnout, co dál," vysvětlila mi opatrně. Pak se ale pousmála a znovu mě pohladila po tváři. „Rozhodně jsem tě ale nechtěla opustit a omlouvám se, že jsem jenom dovolila, aby tě něco takového napadlo."

Usmála jsem se. Neměla tušení, jak moc se mi ulevilo. Překryla jsem její ruku tou svojí. „A to jsi byla celý den venku?"

„Tak trochu. Jak říkám, musela jsem si pročistit hlavu a potřebovala jsem mít klid na přemýšlení. A pak jsem šla nakupovat a..." odkašlala si a pustila mě. Vrátila se ke krabici, kterou otevřela, a na mě vykoukla spousta vánočních ozdob, světélek, svetrů i tematických hrnečků. Musela jsem se nad tím zasmát. „Já vím, že jsi říkala, že Vánoce nechceš slavit, a vlastně tady nechceš mít ani výzdobu, a pokud si na tom budeš trvat, prostě to vyhodíme a zapomeneme na to... ale po nějaké době jsem se potřebovala ohřát a když jsem tohle všechno v tom krámě viděla, řekla jsem si, že to prostě risknu... Ach ne, už zase tě tlačím do něčeho, co nechceš, viď?" povzdechla si, když viděla můj výraz - nějak jsem nevěděla, jak na to zareagovat, a jak se vůbec tvářit.

Místo toho jsem se rozešla k ní a dřepla jsem si vedle ní. Podívala jsem se na obsah krabice a musela jsem se usmát. „No, ta světélka bychom mohly rozvěsit ještě dole v cukrárně. A když seženeme malý stromeček a ozdobíme ho, asi to také nebude na škodu. Ale co si rozhodně musíme nechat, jsou ty svetry a hrnečky," rozhodla jsem a když jsem viděla, jak se Astoria rozzářila, srdce se mi nádherně sevřelo. Vytáhla jsem jeden ze svetrů a přitiskla k němu obličej - byl úplně stejně měkký a teplounký, jako byly svetry od mojí babičky. V očích mě zaštípaly slzy.

Ucítila jsem, jak mi Astoria pokládá ruku na koleno. Zdvihla jsem k ní pohled. „Myslíš, že existuje šance, že tě dovedu udělat šťastnou?" zeptala se mě tiše, opatrně.

Usmála jsem se na ni. „Nepochybuji o tom," zašeptala jsem.