„Víš, vaše cukrárna by měla mít ještě jeden takový slogan," prohlásila Astoria, která se opírala o pult a hleděla prázdným pohledem na zavřené dveře, za nimiž asi před půl hodinou zmizeli Percy a Hermiona, samozřejmě usmíření, ruku v ruce, a se šťastnými výrazy ve tvářích. Byla jsem ráda, že to mezi nimi dopadlo dobře. Jakožto pravá ruka a pomocnice mojí mámy a babičky jsem jejich společný příběh lásky měla skoro z první ruky. Většina důležitých milníků v jejich vztahu se totiž odehrála právě v naší cukrárně. Mrzelo by mě, kdyby jim to spolu nevyšlo, protože Percy se choval občas jako pitomec, ale velmi Hermionu miloval, stejně jako ona jeho.

„Opravdu? Jaký?" zajímala jsem se a odhodila jsem chňapky, protože jsem kontrolovala, jak se pečou ty perníkové řezy, které jsem Astorii slíbila připravit, trochu i jako náhradu za ten limetkový koláč, jenž na ni už dnes nezbyl. „Za chvíli to bude," informovala jsem ji, když jsem se k ní připojila a lokla si horkého jablečného čaje.

Oči se jí rozzářily. „Už se těším," pověděla upřímně a pak se vrátila zpátky k tématu. „Kdy tvoje babička založila tuhle cukrárnu?"

„Někdy v roce 1953, proč?"

„No, k tomu sloganu - měli byste si tam připsat," odkašlala si a koutky rtů jí pobaveně cukly, „Abbottovi - pomáháme vám v lásce již od roku 1953."

Vyprskla jsem smíchy. „Panebože."

„Hej, hej, nesměj se tomu, vždyť mám pravdu," bránila se. „Skoro všechny příběhy, které jsi mi zatím vyprávěla, byly o lásce, která často začala právě ve vaší cukrárně. Od toho nápadu upustím, když mi řekneš jeden jediný příběh, který neskončil dobře nebo tím, že se do sebe dva lidi zamilovali." Zatvářila se vítězoslavně, protože k tomu jsem jí já opravdu nemohla nic říct. Nenapadala mě jediná dvojice lidí, která by se mi svěřila se svým společným životním příběhem a pak se nakonec rozešla. „No vidíš, nemáš na to co říct. Nikdo takový se tu totiž ještě neobjevil. Teda kromě mě, ale já přišla bez Blaise, a to se nepočítá. Třeba kdyby sem přišel se mnou, tak bychom se do sebe zamilovali," dodala s úšklebkem. To doufám, že ne, pomyslela jsem si dřív, než jsem se stihla zarazit. „Merlin ví, co za tajnou přísadu přidáváte do těch svých dobrot," pronesla tajemně a věnovala mi naoko zkoumavý pohled.

„Neboj se, brzy to zjistíš, protože perníkové řezy budou hotové už každou chvíli," ujistila jsem ji a vydala se zpátky ke kuchyni. Z trouby jsem vytáhla plech s nadýchaným perníkem, z jehož vůně se nám okamžitě sbíhaly sliny.

„Takže až to ochutnám, taky se do tebe zamiluju?"

Řekla to tak lehkým a bezstarostným tónem, jako kdyby se se mnou právě bavila o počasí, a ne o něčem takovém. Jen stěží jsem udržela plech v rukou - z toho šoku, který se mě zmocnil, mi málem upadl na zem. Radši jsem jej položila na linku, ruce se mi totiž zničehonic začaly třást. Pohlédla jsem na Astorii, ta však vypadala klidně a nevzrušeně, z čehož jsem usoudila, že se jednalo pouze o nevinnou poznámku - ze které jsem se ale já málem zbláznila.

„Můžu ti nějak pomoct?"

„To je dobré, děkuju. Jen budeš muset ještě chvíli vydržet, než se všechno natře a poskládá na sebe," vysvětlila jsem jí, zatímco jsem rozkrajovala ještě horký perník na stejně velké pláty. Astoria se postavila po mém boku, chopila se vanilkového krému a začala jej roztírat. Mlčky jsme pracovaly, mně se hlavou honily zběsilé myšlenky a cítila jsem, jak se mě z Astorie, z její blízkosti a opojného parfému zase zmocňuje slabost. Měla jsem pocit, že se potím úplně všude. Ruce se mi chvěly, srdce mi zprudka bušilo, připadala jsem si malátně, jako bych měla horečku. Už to bylo k žití a najednou jsem zase tam, kde jsem byla předtím. A věděla jsem, že s tím nemůžu nic dělat.

„To vypadá božsky," vydechla Astoria okouzleně, když jsme všechny vrstvy poskládaly dohromady. „A vsadím se, že to bude i božsky chutnat. Tohle bude hit letošní sezony!"

Zasmála jsem se, možná trochu nervózně, ale nezdálo se, že by cokoliv postřehla. Místo toho se chopila nože, ukrojila si kousek, který si nandala na talířek a hladově se chopila lžičky. Když si vložila první sousto do úst, slastně přivřela oči. Polkla jsem. Dech se mi zadrhával v krku.

„Tak tohle," zaúpěla, „je perfektní!"

🧁 ༉‧₊˚

„Jak to vypadá?" Astoria nakoukla ke mně. Převzala jsem si galeony, popřála zákazníkovi hezký den, a pak jsem se otočila na ni. Usmála jsem se.

„Výborně. Utrhají nám ruce."

Zatvářila se spokojeně a vítězoslavně. „Vidíš, já jsem ti říkala, že ty perníkové řezy budou hit."

Zasmála jsem se a popadla prázdný tác. „Tak dobře, vyhrála jsi. Vystřídáš mě? Musím dokončit další várku a ty si tady snad aspoň trochu oddechneš," nadhodila jsem. Souhlasila se mnou, a tak jsme se vyměnily - ona se postavila za pult, já jsem zamířila dozadu do kuchyně. Vytáhla jsem už upečené perníky, popadla krém a začala jej roztírat. Práce šla hladce, já si pobrukovala pod nos a myslela jsem si, že mě nic nemůže rozhodit. Pak ke mně ale dolehl Astoriin hlas.

„Blaisi, co - co tady děláš?" vydechla překvapeně. Ztuhla jsem. Slyšela jsem dobře? Skutečně je tady Blaise Zabini? Nemohla jsem si nevšimnout, že kromě překvapení se do jejího hlasu vkradl i jistý podtón strachu a nejistoty. Potichu jsem odložila mísu a přikradla se blíže ke dveřím. Nechtěla jsem odposlouchávat jejich důvěrný rozhovor, ale potřebovala jsem si být jistá, že budu moct být Astorii na blízku a při ruce, kdyby se něco snad pokazilo.

„Slyšel jsem, že tady prý pracuješ," řekl s pohrdáním v hlase, poslední slovo vyprskl, jako by to bylo něco odporného, něco pod jeho úroveň. „A zjevně to je pravda. Tak to se divím. Měl bych ti gratulovat?"

„Proč jsi přišel?" Snažila se znít pevně, neochvějně, ale poznala jsem, že se jí třese hlas.

„Přišel jsem ti vrátit ty tvoje dopisy. Nestojím o ně. Doufám, že taky chápeš, že nechci, abys mi posílala nějaké další." Ozvalo se zašustění papíru, jak hodil dopisy na pult. Srdce jsem měla až v krku.

Astoria vydechla. „Tys je - tys je ani neotevřel? Nepřečetl sis ani jeden?"

„Samozřejmě, že ne, proč bych to dělal? Řekni mi jeden jediný rozumný důvod, proč bych si je měl přečíst. Proč bych na tebe měl vůbec myslet, připomínat si tě? Dala jsi mi dost jasně najevo, že se mnou nechceš mít nic společného - ani já s tebou nechci být nijak spojován, nechci mít u sebe nic, co by mělo mít byť jen malou spojitost s tebou."

Zatnula jsem ruce v pěst. Proč se chová jako povýšený idiot?! Takhle ji přeci zraňovat nemusí.

„Proč by sis je měl přečíst? Třeba proto, že jsem ti v nich vysvětlovala, proč jsem to udělala, a asi stokrát jsem se ti omluvila?"

„Omluvila? Za co konkrétně? Za to, že jsi mě nemilovala?"

„A ty mě snad ano?" vykřikla rozezleně a já jsem byla ráda, že se zmohla alespoň na nějaký odpor. Na to očividně neměl co říct. „Tak vidíš. Musíš sám uznat, že nejlepší věc byla ten sňatek vůbec neuzavřít. Zaráží mě ale, že jsi ani ty nic neudělal, nepodnikl jsi žádné kroky k tomu, aby ses pokusil z té svatby vycouvat. Pokud mě paměť neklame, docela dlouho jsi randil s Ginny Weasleyovou, ne? Proč jsi s ní vůbec byl, když ti nestála ani o to, aby ses snažil tu svatbu zrušit? Byl jsi s ní jen pro pobavení?"

„Tak do toho ti vůbec nic není," zasyčel naštvaně a já jsem se začala trochu obávat toho, aby Astorii nějak neublížil. „Do toho, co je mezi Ginny a mnou -"

„Co bylo," skočila mu do řeči. „Co bylo mezi Ginny a tebou. Slyšela jsem, že tě taky pustila k vodě. Proč asi, viď? Měla k tomu snad nějaký důvod? Myslíš, že se přihodilo něco, co se jí úplně nelíbilo?" Její hlas sarkasmem přímo přetékal.

Mezi nimi se rozhostilo napjaté ticho. Skoro jsem si začala říkat, jestli náhodou někam neodešli. Pak se ale slova znovu chopil Blaise, a řekl jediné: „Doufám, že jsi spokojená." A pak zjevně povýšeně odkráčel pryč.

Chvíli jsem stála na místě a vstřebávala to, čeho jsem byla svědkem. Pak jsem se pomalu vydala za Astorií a opatrně si ji prohlédla. Stála jako přikovaná, oči upírala do země, chvěla se a klouby prstů jí zbělely, jak se křečovitě držela pultu. „Tori?" oslovila jsem ji opatrně, nejistě, jako by byla plaché zvíře. Zvedla ke mně pohled. Poznala jsem na ní, že zjevně nemá daleko k pláči. „Jsi... jsi v pořádku?"

Chvíli mě jen mlčky pozorovala, a potom zavrtěla hlavou. „Potřebuju se dát trochu dohromady," zachraptěla a pak přede mnou uhnula pohledem. Snad se bála, abych si nevšimla, že se jí do očí derou slzy. „Myslíš, že bych mohla -"

„Klidně jdi nahoru, jestli potřebuješ," vyhrkla jsem rychle, aby větu nemusela dokončovat a připadat si kvůli tomu nepatřičně. „Já to tady zvládnu, neboj se. Zavřu dřív a přijdu za tebou nahoru. Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ."

Chabě se usmála a potřásla hlavou. „Jsi na mě tak hodná, Hannah." Sevřelo se mi srdce. Měla jsem chuť přikročit k ní a pevně ji obejmout. „Ale zvládnu to, pomůžu ti tady. Potřebuju se něčím zaměstnat. Jen... radši bych dnes byla vzadu, prosím."

„Jasně," ujistila jsem ji. Mlčky přikývla a vrátila se zpátky dozadu. Vyprovázela jsem ji očima. Podivuhodné, jak námi a naší náladou může tak rapidně zahýbat jeden jediný člověk. Ještě ráno byla Astoria veselá, usměvavá, plná energie, a teď... teď odcházela se svěšenými rameny, zkroušená, zamyšlená a utrápená. Ucítila jsem, jak mi žilami proudí vztek. Vztek na Blaise. Kdo mu dal právo s Astorií takhle jednat? Cožpak se nemohli v klidu pobavit jako rozumní dospělí? Místo toho kopal kolem sebe jako děcko a rozhodl se jí svými slovy ublížit, co to půjde, jen aby se jí pomstil.

Ze zamyšlení mě vytrhl výkřik a následný rachot, který vyšel z kuchyně. Trhla jsem sebou a srdce mi prudce narazilo do žeber. Vyřítila jsem se za ní. 

Astoria stála uprostřed kuchyně, tiskla si ruku k hrudi a kolem jejích nohou byly po podlaze rozsypané čerstvě upečené sušenky, právě vytažené z trouby.