„Co kdybychom do nové týdenní nabídky přidaly toto?" navrhla Astoria, která si pečlivě listovala v knize receptů mojí babičky. S tím sešitem jsem ji vídala tak často, až jsem se skoro divila, že všechny ty recepty už nezná nazpaměť.

Pohlédla jsem jí přes rameno. Dnešní den byl velice poklidný, zákazníků se zde objevilo jen pomálu, takže jsme většinu směny jen lelkovaly. „Ale jo, proč ne, perníkové řezy jsem nepřipravovala už hodně dlouho. Vlastně snad naposledy loňské Vánoce," poznamenala jsem a u srdce mě trochu zabolelo, protože loni to byly poslední Vánoce, které jsem strávila se svými rodiči. Kdo by to tehdy jen tušil, že nám zbývá tak málo času...

Astoria se na mě ohlédla. „No vidíš! O to větší důvod, proč je tam zařadit. A třeba to přiláká i nové zákazníky. Pokud na výlohu vylepíme velký plakát a obřími písmeny napíšeme vánoční novinka, tak by to mohlo- čemu se směješ?" ohrnula spodní ret a zlehka se zamračila, když jsem se tiše pochechtávala.

„Ale ničemu, jen mě pobavila představa obřího plakátu. Co to takhle vyvěsit i na okolní domy v Prasinkách?"

„Nedělej si z toho legraci! Já si náhodou myslím, že by to zabralo. Vsadím se, o co chceš, že na pátek a víkend dostanou bradavičtí studenti povolení navštívit Prasinky. A tohle je naláká, věř mi. Děcka tohle přitáhne. A když k tomu přidáme speciální nabídku, že při koupi dvou dostanou třetí zdarma, bude to zlatý důl."

„Poslyš, kdy se z tebe stal marketingový specialista?" zeptala jsem se pobaveně.

„Od té doby, co jsme musely čelit dnům, jako je tento," prohlásila a ukázala do prostoru. „Podívej se, zeje to tu prázdnotou. Ačkoliv... co když je to mnou? Třeba ty zákusky ode mě nejsou tak dobré a lidi to odrazuje -"

„To si vůbec nemysli," zarazila jsem ji. „Chutnala jsem je a jsou výborné. Ne každý den je posvícení, Tori. Některé dny je tu narváno k prasknutí a já se sotva stíhám otáčet, jindy po nás neštěkne pes. Tak to prostě chodí," odvětila jsem a pokrčila rameny, protože mě to neznepokojovalo. Horší by bylo, kdyby takových mizernějších dnů bylo víc - to už by mi začalo dělat starosti.

„No dobře," připustila, „ale stejně si nech ten nápad projít hlavou. Abys věděla, - ne že bych se teda chtěla chlubit - ale umím docela dobře kreslit."

„Měla jsi soukromé hodiny kreslení?"

„Ty se tomu směješ, ale je to tak. Čistokrevní totiž často neví, kam s penězi," ušklíbla se kysele.

„No dobře, když ti to udělá radost, tak si tu pro mě za mě vyvěs ten plakát," svolila jsem nakonec a musela se zasmát, když jsem viděla, jak se jí rozzářily oči. Pohlédla jsem na hodinky. „Co bys řekla na to, kdybychom dnes zavřely trochu dřív? Myslím, že takhle k večeru už stejně nikdo nepřijde... A aspoň bychom mohly napéct pár dobrot, udělat si ochutnávku a vybrat, co zařadíme do nabídky."

Zvedla ruce, jako kdyby chtěla dát najevo, že takové rozhodnutí náleží jen mně. „Pro mě za mě, jestli chceš..." Pak jí zajiskřilo v očích. „Aspoň se zase pořádně najíme."

Zatvářila jsem se naoko dotčeně. „Cože? Tím chceš říct, že jinak vařím špatně? Trpíš u mě hlady? Dneska jsi na řadě ty, tak to jsem zvědavá, čím mě ohromíš," dobírala jsem si ji. Od té doby, co zde Astoria začala pracovat a bydlet u mě, jsme se domluvily, že se budeme střídat v přípravě obědů a večeří. Astoria, která měla od svých rodičů prakticky zákaz zdržovat se v kuchyni, kde povětšinou pracovali domácí skřítkové, tady absolvovala nejen kurzy pečení, ale i vaření. Zpočátku jí dělaly problémy nejrůznější lehké úkony, postupně však i při vaření začala nabývat jistoty. A když vařila podle jednoduchých receptů, byla její jídla docela chutná. Ale, upřímně, pomyslela jsem si, zatímco jsem odcházela ke dveřím, které jsem se už chystala zamknout, asi bych jí pochválila i tu nejnechutnější porci, jen kdyby to znamenalo, že ji uvidím se usmívat.

Vytáhla jsem hůlku a chystala se zamknout, když jsem si náhle všimla, jak se sněhem brodí vysoký hubený muž, který se, když viděl, že se chystám pro dnešek zavřít, rozeběhl vpřed a divoce mával rukama, aby na sebe upoutal pozornost. Jeho rty cosi volaly, a tak jsem se zmatením ve tváři otevřela dveře zrovna v tom okamžiku, kdy muž uklouzl a rozplácl se ve sněhu. „To nic!" zahuhlal s ústy plnými sněhu, když jsem mu v panice běžela na pomoc. Okamžitě se do mě zakousl ledový chlad.

„Percy!" zvolala jsem překvapeně, když jsem si uvědomila, s kým mám tu čest. Vypadal skoro pořád stejně jako tehdy, kdy ještě chodil do Bradavic, snad jen byl nyní o něco hubenější ve tvářích. Zrzavé vlasy měl krátké a lehce zvlněné, na nose mu seděly hranaté brýle a v očích se mu zračila upřímná zoufalost.

„Hannah, prosím tě, musíš mi pomoct!" žádal mě naléhavě, když se konečně vyškrábal na nohy. Byl promáčený od sněhu a určitě promrzlý, na koleni měl díru. „Prosím, nezavírej ještě. Prosím tě ve jménu lásky!" Trochu mi škubly koutky. Percy mi často připadal trošku teatrální. „Mám se tady sejít s Hermionou, a když to dnes nevyjde, pokazí se úplně všechno!"

Chvíli jsem si ho prohlížela. Co bych pro lásku neudělala? Vypadal, že mu na tom opravdu záleží. Přikývla jsem a on mi hned začal třást rukou. „Tisíceré díky, Hannah! Chvilku jsem měl pocit, že se na mě vykašleš, jen abys mi oplatila tehdy to, jak jsem Mrzimoru odebral body..."

„Já na starých křivdách, pokud se tomu tak dá říct, nelpím, Percy," odvětila jsem. „A teď už pojď, ať tu nezmrzneš." Vydali jsme se rychle zpátky. Astoria stála ve dveřích a vyhlížela nás, přes ramena měla přehozený pléd a i tak vypadala, že mrzne. I já jsem cítila, jak se klepu, a nemohla jsem se dočkat, až budeme v teple. „Percy, tohle je Astoria Greengrassová, chodila se mnou do ročníku. Tori, tohle je Percy Weasley," představila jsem je krátce, když jsme byli konečně uvnitř. Potřásli si mlčky rukama, a pak začal Percy rozrušeně přecházet sem a tam. 

Obě dvě jsme ho zmateně pozorovaly, než Astoria pípla: „Udělám čaj."

„Prosím! To by od tebe bylo laskavé. Byl by tam nějaký jablečný, s trochou skořice? Je Hermionin nejoblíbenější," dodal tak vážně, jako kdyby na tom záviselo všechno. Astoria přikývla a vytratila se, snad měla pocit, že nám dvěma musí dát nějaký prostor.

Zkoumavě jsem zrzavého muže pozorovala. „Percy, co se vlastně děje?"

Kousl se do rtu a konečně se zastavil. Pak si vjel rukama do vlhkých vlasů. „Jsem totiž hrozný idiot, Hannah. Hermiona a já... po válce jsme se k sobě zase vrátili." Přikývla jsem. Pamatovala jsem si doby, kdy se spolu scházeli v naší cukrárně, to bylo ještě před začátkem druhé války a Percyho rapidním kariérním růstem na ministerstvu kouzel. Od té doby, co se stal Popletalovým důvěrníkem a papouškoval jeho názory, se jejich cesty rozdělily. „A já... kolikrát se ještě musí něco stát, abych si uvědomil, jaký jsem pitomec? Já... nevážil jsem si toho. Jí. Myslel jsem, že... vlastně jsem vůbec nemyslel. Místo toho, abych byl s ní, s tou nejúžasnější ženou na světě, tak jsem byl od rána do noci na ministerstvu a pracoval, jen abych někomu něco dokázal... a přitom jediné, co bych měl den co den dokazovat, je to, že si zasloužím Hermionu, její přízeň a lásku -"

„Ahoj, Percy," ozvalo se náhle ode dveří a Percy sebou trhnul a otočil se. Stála tam Hermiona a ve tváři měla neproniknutelný výraz. „Ahoj, Hannah. Jak se ti daří?"

„Ahoj, docela dobře, a tobě?"

„V rámci možností," a loupla pohledem po mladíkovi. V očích se jí mísila směsice únavy, zklamání a opatrnosti. Očima přejela Percyho od hlavy až k patě a zlehka povytáhla obočí, když si všimla, jak vypadá. „Co se ti stalo?"

Pohlédl na své mokré oblečení a roztržené kalhoty a jen nad tím mávl rukou. „Ale, to nic. Nestojí to za řeč."

„Tak co potřebuješ?"

„Hermiono, prosím, dej mi ještě šanci. Musíme si - chtěl bych si s tebou promluvit, prosím."

„Doma už to nezvládneme? Potřebujeme neutrální půdu?" Bylo mi nepříjemně tu stát a být svědkem jejich výměny názorů.

„Vybral jsem tohle místo, protože to tady máš ráda," řekl tiše. „A taky proto, že jsme tady zažili moc hezké a příjemné chvíle... a... já bych byl rád, kdyby jich bylo víc."

Odkašlala jsem si. Musela jsem rychle zmizet. „Dáte si něco?"

„Hermiona zbožňuje ten váš medovník," vyhrkl Percy rychle, jako kdyby chtěl Hermioně dokázat, že není tak příšerný přítel. Nevím, zda ji to trochu obměkčilo, ale tvářila se o něco přívětivěji.

„To je mi líto, ale ten zrovna nemáme. Můžu vám ale nabídnout skvělý limetkový koláč, ten vás zaručeně povzbudí na duchu," prohlásila jsem a mrkla na Astorii. Souhlasili a šli se posadit. Já jsem ještě jedním pohybem hůlkou zatáhla rolety a obrátila ceduli tak, aby bylo vidět, že je zavřeno. Pak jsem se vydala za Astorií a poočku sledovala Percyho s Hermionou, kteří už se pustili do vášnivé, ale tiché diskuze.

„Co se to děje?" sykla na mě Astoria, která schválně pomalu chystala čaj.

„Nemám nejmenší tušení," odvětila jsem a zavrtěla hlavou.

„Od kdy spolu zrovna tihle dva randí?"

Usmála jsem se. „Zpočátku to člověka trochu zarazí, ale vlastně se k sobě skvěle hodí."

Lišácky na mě pohlédla. „Proč mám takový pocit, že jsi s jejich love story moc dobře obeznámena?"

„To víš. Lidé si rádi povídají. Vždycky potřebují nějakého důvěrníka," odtušila jsem neurčitě, zatímco jsem na talířky nandávala poslední dva kousky limetkového koláče.

„Pro mě nezbyde?" nakoukla mi přes rameno tmavovláska a zatvářila se smutně.

„Ty dostaneš něco jiného," odbyla jsem ji. „Hlavně aby se ti dva usmířili."

„Takže ty jsi taková spasitelka? Pomáháš lidem s jejich problémy v lásce?"

„Možná. Naše cukrárna je na tohle ideální. Láska totiž prochází žaludkem," mrkla jsem na ni a pak jsme se společně vydaly k zapáleně diskutující dvojici. Zmlkli, jakmile jsme se k nim přiblížily. Položily jsme talířky a hrnečky na stůl a rychle zmizely.

Stály jsme za pultem, předstíraly, že něco děláme, a nenápadně je pozorovaly. K našim uším nedolehlo nic, a bylo to tak správně - byly jsme prostě dvě příliš zvědavé holky a nic nám do jejich vztahu nebylo. Ani ze rtů jim nešlo odezírat a oba dva se tvářili tak nečitelně, že se ani nedalo nic domýšlet.

„Neměly bychom tak zírat."

„Chci vědět, jak to dopadne!"

„Tohle není divadelní představení."

„Jako by bylo! Moderní Romeo a Julie."

„Tys do toho koláče snad přidala jed?"

„Ty tu máš jedy?!"

„Pssst!"

„Takže ano?!"

„Samozřejmě že ne! Žádné dvě mrtvoly tu nechci."

„Kdo tu mluvil o mrtvolách? Moderní Romeo a Julie přežijí a budou mít svůj šťastný konec."

„Aspoň, že se ti dva znají déle než tři dny a kvůli jejich lásce neumřelo šest lidí."

„Romeo a Julie neochutnali tvůj limetkový koláč. Tihle dva ho mají. Určitě jim přinese štěstí."

Zní to jako nějaké klišé. Ale přinesl.