Nechápala jsem. Pohledem jsem hypnotizovala prázdný arch papíru, pak Modroočka, poté zase prázdný papír a znova jeho.

„Ale proč?" zaváhala jsem. „Proč se o mě tak zajímáš?"

„Jsi zvláštní člověk," pousmál se.

„Vím, to jsi už říkal, ale já... To jsem nějak speciální?"

„Ještě jsem se nesetkal s člověkem, který by speciální nebyl."

„Ale pokud je každý speciální, tak pak vlastně speciální není nikdo, ne?" pustila jsem se do filozofování.

„Ne vše je buď-anebo situace," odpověděl Modroočko stroze. „Ale zpátky k tobě. Když jsem tě zahlédl v té kavárně, věděl jsem, že ti budu muset přijít na kloub."

„Nápodobně."

„Jsi něco jako moje osobní výzva," pokračoval.

„To jsme na tom stejně."

„Tak mi zkus pomoct," pousmál se a zadíval se na mě. „Proč tvé city nevidím?"

„Teď ti asi nerozumím," zamumlala jsem.

Jak jako nevidí? A to je normální city vidět? City se přeci nevidí, ty se... cítí. Od toho jsou to city! Ne „viděty"!

„Řekni mi něco o sobě," změnila jsem téma a podle všeho jsem ho tím i překvapila. Jeho tvář se stočila do výrazu údivu a nebudu lhát, to se mi líbilo. „Jak to děláš s těmi obrazy?"

„Je to dar, ale teď zpět k tobě," zkusil stočit konverzaci mým směrem, ale moc mu to nevyšlo.

„Možná, že když mi řekneš, jak to, no, funguje," zarazila jsem ho, „tak pak budu moct, no, přijít na to, jak je možný, že do mě, no, nevidíš."

To bylo na můj vkus hodně „no" v jedné větě, ale svůj účel to splnilo. Zdálo se, že mi rozumí.

„A když říkáš dar, tak, ehm," hlesla jsem. „Jsi ty vůbec člověk?"

Na Modroočkově tváři se poprvé za celou dobu objevil opravdu široký úsměv.

„A co bys řekla, že jsem, Deniso?"

„Odkud znáš mý jméno?" zaváhala jsem, ale jeho tvář zůstala neměnná. Stále na ní měl svůj pobavený výraz.

„Řekla bych, že jsi anděl," opověděla jsem nakonec.

Žádná reakce.

„To motání lidský psychiky, vidění pocitů, kreslení obrázků, co asi podle všeho dělají radost," pokračovala jsem. „Chováš se jako anděl, takže..."

Modroočko stále mlčel a tím mě docela dost rozčiloval. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se zachovat chladnou hlavu, byť ta otázka byla všechno jen ne racionální.

„Ty jsi anděl?"

„Možná," pokrčil rameny.

„Jak možná?"

„Záleží, odkud se na mě díváš."

Nechápavě jsem nakrčila obočí.

„Hmm, takže," začala jsem a vzhlédla k nebi.

„Vidíš?" zazubil se na mě. „Tvá hlava hledí vzhůru, v tom případě jsem anděl."

Co to na mě zkouší? Věnovala jsem mu pohled plný nedůvěry, ale jeho výraz se nezměnil. Fajn, a dost. Tuhle hru můžou hrát dva.

„Dobře, anděli," odfrkla jsem. „Takže nebe, co máme dál?"

Jakmile jsem to dořekla, tak jsem jukla na střechu pod našima nohama. Sklonila jsem se jako bych byla hodně zdvořilým Japoncem a zadumaně jsem se podívala boty.

„Co myslíš? Když je tvá hlava skloněná, tak vidíš démona," odpověděl klidně.

„Takže ty vážně nejsi člověk?" vyhrkla jsem a zadívala jsem se mu do očí. Do těch nečitelných modrých očí, které v sobě měly něco nepopsatelného. Něco nadpřirozeného. Byly jako moře, jehož divoké vlny se snaží probít do světa ven.

„A proč bych jím nemohl být?" pousmál se.

„Ale vždyť jsi říkal –"

„Podíváš-li se nahoru, hledáš anděla. Sklopenou hlavou zase vyhledáváš démony, ale jen tehdy, když na někoho hledíš zpříma," řekl a jeho prsty se zlehka dotkly mé brady, „tak vidíš člověka."