Začala škola. To není tak hrozné, vzhledem k tomu, že jsem během jednoho měsíce zhlédla seriál, který se natáčel jedenáct let, tak už bylo na čase zaměstnat se taky trochu jinak.

Život na vysoké sebou nese různé výhody a nevýhody. Výhodou je, že si najdete podobně zaměřené kamarády. Nevýhodou je, že je rozvrh tak spletitý, že se s nimi taky nemusíte vůbec setkat. Tvorba rozvrhu na vysoké je totiž něco jako tvorba státního rozpočtu. Každý rok jedete od znova a pokaždé je to tragédie. Když jsem to ráno dorazila na první hodinu ve smrtících 7:15, nesetkala jsem se s žádnou známou tváří. A tak jsem s prázdným pohledem zabořeným do sešitu devadesát minut sbírala poznámky o něčem mezi biologií a psychologií a když to peklo konečně skončilo, rozhodla jsem se, že to téměř hodinové okno, které v rozvrhu mám, vyplním posezením ve studovně. To místo pro mě znamenalo ráj. Ráj s počítači! A díky tomu, že bylo tak brzo ráno, tak jsem tušila, že tam nikdo nebude a já si budu moct jeden z nich „ukrást" pro sebe.

Vešla jsem tedy do téměř prázdné místnosti a zasedla k počítačům, kde seděla ještě dvě další ranní ptáčata, holka a kluk. Nevěnovala jsem jim však pozornost, mé srdce zaplesalo radostí, když jsem viděla, že je nějaký PC volný. Shodila jsem batoh ze zad, otevřela si nový textový soubor a začala do něj přepisovat ty „žvásty", co jsem se před chvílí dozvěděla. Věděla jsem, že pokud to neudělám teď, tak za chvíli nebudu tušit, co jsem tam vlastně sepsala. Ale můžu si za to sama. Kdybych nepsala jako kočka po mrtvici, tak bych nemusela podstupovat celou tuto přepisovací šarádu.

Mé prsty zuřivě dopadaly na klávesy, špičku jazyka jsem měla vystrčenou z pusy a sledovala, jak se kdysi prázdný dokument rychle plní slovy. Z transu mě vyrušil až něčí hlas.

„Dobré ráno."

Trhla jsem sebou a málem jsem hlavou narazila do monitoru. To byl hlas Modroočka!

„Dobrý," vzdychla jsem s podivem. Seděl ob počítač a něčemu se věnoval. Z té radosti, že mám své zařízení jsem si ani nevšimla, že jedno z těch dvou ranních ptáčat je on. Rychle jsem si prohlédla druhého spolusedícího, to byla holčina, dost možná o ročník výš, a na tváři měla usazený přísný výraz. Hned jsem v ní poznala tikající bombu, která jen čeká, aby na nás mohla pštít jako rozlícená knihovnice.

„Co tu děláš?" zašeptala jsem opatrně.

„Studuju," odpověděl. „Od toho je to studovna, ne?"

No, v tuhle chvíli to bylo spíše od slova „stud", ale to vynechejme.

„Jak jsi věděl, že tady budu?" zeptala jsem se ho bez obalu.

„Chceš se o tom vážně bavit tady?" odpověděl mi na otázku otázkou, aniž by odlepil zrak od monitoru. Nenápadně jsem se ohlédla a všimla si, že ta holčina odvedle začíná brunátnět a je jen otázkou času, kdy na nás vlítne.

„Pojďme," řekl a narovnal se. Vzal si ze země batoh, přehodil si ho přes záda a vyrazil ke dveřím. A já šla za ním. Zatracená práce, vím, že Michal říkal, že s ním nemám nikam chodit, ale... dlabat na to. On je tady, já jsem tady, tak už to nějak rozřízneme, ne?

„Můžeme jít na terasu," navrhla jsem.

I když „terasa" bylo poněkud vznešeným slovíčkem. Spíše šlo o prostor s několika stolky a židličkami, které byly naskládány na ploché střeše ve výšce prvního patra. Milé místo, ráda jsem tam trávila čas, a to i když byla zima a foukalo. Tehdy jsem totiž měla jistotu, že tam nikdo další nebude.

Modroočko přikývl a my mohli vyrazit. Dovedla jsem ho až na slíbené místo a přesně, jak jsem předpokládala, nikdo tam nebyl.

„Tak fajn," povzdychla jsem si a sedla si do jednoho z proutěných křesílek. „Co mi chceš?" převzala jsem iniciativu. Uznávám, asi jsem zněla docela přísně, ale na moji obranu, už jsem toho měla taky docela dost.

„Chci si s tebou jenom promluvit," řekl Modroočko stroze a přisedl si. Dal si dlaně pod bradu a zadíval se na mě. Přímo na mě, ne skrz, jako jsem to dělávala já. Nedokážu se lidem dívat do očí. Ne s vážnou tváří, jako to dokázal on.

„Promluvit?" zopakovala jsem. „A o čem?"

„Jde o tvé vzpomínky, o tvé city," řekl a nahnul se blíže, snad aby se ujistil, že jsem skutečná. „Nemáš je."

„Nemám je?" ušklíbla jsem se. „Taková blbost."

Jak jakože nemám vzpomínky? Vždyť si pamatuju, co bylo dneska, včera, před týdnem. Dám dohromady spoustu věcí, jako jasně, zapomínám, ale není to se mnou zase až tak strašný. A city? Jak bych nemohla mít city?! Mluvil o mě, jako bych byla nějaký terminátor, nebo tak něco!

„Nejsem příšera," odsekla jsem.

„To vím, to jsem taky neřekl," přitakal a vytáhl z batohu list papíru, který položil na stůl. Dal na něj ruku a posunul ho ke mně. Byl prázdný.

„Co to je?" zaváhala jsem.

„Papír," odpověděl.

„To vím, ale –"

„Je to papír, který je zatím prázdný," dodal a vytáhl propisku. „Ale až spolu skončíme, tak bude plný."