Seděla jsem na autobusové zastávce a veškerou svou mentální sílu soustředila na obrazovku telefonu. Čekala jsem na Michala, mého dlouholetého kamaráda ze střední. I když „kamaráda", v tu chvíli bych ho nejraději zabila. Měl již více jak půl hodinové zpoždění a já věděla, že ta videa s roztomilými koťátky, na která jsem plýtvala svá drahocenná data, mě neudrží klidnou navěky. Z přemýšlení o tom, jestli je pro opozdilce zákeřnější trest v podobě horkého oleje do klína, nebo několikahodinového non stop poslechu klučičích kapel, mě vytrhla až zpráva.

„Jsem tady!"

Ten vykřičník tomu nasadil korunu. Co si myslí, že za takové ohlášení dostane? Ohňostroj? A bylo rozhodnuto. Obdrží kombinaci trestů, protože... why not both? Jenže když jsem vzhlédla od obrazovky a spatřila ho, jak mi nadšeně mává z druhé strany ulice, tak jsem pookřála.

„Deniso!" pozdravil mě a zářil přitom jako vánoční stromeček.

„Michale!" opětovala jsem mu stejně nadšenou mincí. „Ale že ti to trvalo!"

„Já vím, pardon," zazubil se na mě. „Nestihl jsem autobus a víš, že dostat se do centra je pro mě stejně náročný jako sehnat jednorožce."

„Hmm, a co sem příště prostě doběhnout?" ušklíbla jsem se.

„Hej, vždyť víš, že mám malý nožičky!" protestoval.

Pravda, zatímco já jsem byla svým okolím vnímána jako mrakodrap, on zažíval tu odvrácenou stranu „to je ale prcek" mince.

„Tak fajn, ale nezajdeme teď na něco dobrýho?" řekla jsem nakonec a on nadšeně přikývl.

Společně jsme si tedy sedli do malé kavárny, kde jsme chtěli dohnat těch pár měsíců, co jsme se neviděli. Teď jsme každý na jiné univerzitě a času tak spolu trávíme čím dál tím míň, ale aspoň je o čem si povídat.

Kavárna zřejmě otevřela teprve před chvílí, nebyli tu téměř žádní zákazníci, ale o to rychleji se k nám dostala obsluha. Michal si objednal nějaké to hogo fogo kafe, kterému nerozumím, protože mi všechna ta „čína" a „mačáta" zní stejně a já si dala čaj. Čaj je skvělý, zahřeje a dodá síly. Miluju čaj.

Společně jsme probírali všechno možné, od končícího zkouškového, které nás oba pěkně vyčerpalo, až po chystané brigády. Zrovna jsem mu povídala o letním táboře, kam jedu jako vedoucí, když vtom jsem se zarazila. Na opačném konci místnosti seděl kluk, který od nás nemohl být věkově moc vzdálený, co mě však překvapilo byl fakt, že před sebou měl rozložené... noviny? To ještě někdo dělá? Ten kluk v jedné ruce držel kouřící hrneček a ve druhé si přidržoval noviny. Zdál se být soustředěný a mně po chvíli přišlo, že ho sleduji už nevhodně dlouhou dobu, a tak jsem se odtáhla zpět k čaji.

„Co blbneš?" hlesl Michal, kterému zřejmě můj počin neutekl.

„Nepřijde ti," řekla jsem a kývla hlavou směrem k neznámému, „zvláštní?"

„Hmm, že se ti líbí," ušklíbl se. „Klidně to řekni."

„Nelíbí," osočila jsem ho.

„Ale líbí," popíchl mě.

„Nelíbí."

„Líbíííí," zvolal zpěvně.

„Nelíbí."

„Líííbíííí."

„Já vás slyším," promluvil do naší hádky onen záhadný kluk s novinami a já strnula.

Polkla jsem. Ta věta působila jako ledová sprcha, přesto... Jeho hlas, jak je možné, že má tak příjemný hlas? Ne, počkat, to ne, ani na to nemysli, Deniso, nebuď koza. Právě jsi se dostala do nepěkné šlamastyky. Musíš si to vyžehlit.

„J-já... pardon," zamumlala jsem na odpověď, ve tvářích celá rudá.

Ten kluk na to nic neodpověděl. Stále zíral do novin a držel v ruce hrneček, jako by se nic nedělo.

„Tak ti pěkně děkuju," procedila jsem mezi zuby směrem k Michalovi, který na mě hodil jen „já nic, já muzikant" pohled. A tak začalo další přemýšlení nad pomstou.

Z myšlenek na to, jestli ho opařím čajem nebo mu ukradnu sušenku, co dostal ke kávě, mě vytrhla až číšnice. Vzhledem k tomu, že naše hrnečky byly stále plné, tak nám nevěnovala pozornost a přešla rovnou k tajemnému „novináři". Ten zvedl hlavu. Jeho tmavé, lehce rozcuchané vlasy kontrastovaly se zářivou modří jeho očí, které se na číšnici upřely.

„Budete si přát ještě něco?" zeptala se ho a on jen zavrtěl hlavou.

„Ne," řekl a pak vzal ze stolu ubrousek. „Toto je pro vás," dodal a vstal ze židle.

„Počkejte!" vyhrkla. „Vždyť jste nezaplatil a," zarazila se. Ta žena zírala na ubrousek, jako kdyby to bylo Turínské plátno, nebo jakýkoli jiný kousek obsahující něco vážně extra cenného. S Michalem jsme tu číšnici mlčky pozorovali, dokud jsem ticho nakonec nepřerušila.

„Jste v pořádku?" zaváhala jsem, když jsem viděla, jak se ženě natlačily do očí slzy a ona se sesunula na židli.

„A-ano," zajíkla se. „Já jen... Promiňte, musím na vzduch!" vyhrkla a vyběhla ven. Přitom jí z ruky vypadl onen ubrousek. Zřejmě jsem s Michalem myslela na to samé, protože se můj kamarád natáhl k zemi a sebral ho dříve, než jsem to udělala já.

„Tak co tam je?" vyptávala jsem se ho se zuřivostí agenta FBI střiženého učitelem tělocviku.

Michal neodpovídal, jen na to nechápavě zíral.

„Tak co tam je?" zopakovala jsem nedočkavě.

„Já... nevím," pokrčil rameny a natočil ubrousek, aby se na něj podíval z jiného úhlu. „Fakt nevím," řekl a podal mi ho.

Když se mi „ta věc" (jinak tomu nemůžu říct) dostala do ruky, pořádně jsem si „to" prohlédla. Na bílém povrchu ubrousku se nacházela série rovných a různě zvlněných čar, která vypadala jako výtvor blázna. Jen šílené, chaotické pohyby. Nedávalo mi to smysl, nebylo na tom nic speciálního, něco takového by dokázalo i dítě na základce. V tu chvíli jsem si říkala, že ztrátu jednoho hrnku s čajem mohla ta žena přejít s větší grácií a ubrousek jsem nechala ležet na stole. Dál jsme se jím s Michalem nezabývali, proč taky? Byl to jen ubrousek. Ubrousek plný klikyháků, nic, co by si zasloužilo pozornost.

S Michalem jsme dopili téměř ve stejný čas (i když já jsem se s tím docela labužnicky courala) a v tu chvíli jsem přemýšlela, kdo nás obslouží, když jediná číšnice zažila mentální zhroucení. Nakonec nás překvapila majitelka. Alespoň to vypadalo, že jí to tady celé patří. Omluvila se za chování „Lindy", což bylo asi jméno paní Útěkářky, a zeptala se nás, jestli nechceme ještě něco. S precizně připravenými mincemi za čaj, jsem se obrátila na Michala a zdálo se, že i on je na stejné vlně. Rozhodli jsme se tedy zaplatit, ale ještě, než jsme odešli, tak jsem ze stolu zvedla ten pokreslený ubrousek.

„Tohle tady Linda nechala," polkla jsem a podala jí ten inkriminovaný kousek.

„To udělal Modroočko, že?" pronesla žena zamyšleně a ubrousek si vzala.

„Modroočko?" pousmála jsem se. Znělo to jako jméno pro kočku a ne člověka. „To je nějaký čajový lupič?" ušklíbla jsem se, ale má poznámka na odlehčení nepadla na úrodnou půdu a já se setkala jen se dvěma přísnými pohledy. Fajn, tak už budu mlčet.

„Modroočko ani platit nemusí, je to takové poděkování za to, co pro mě kdysi udělal," odpověděla majitelka. „Namaloval mi obraz. Vážně moc nádherný obraz, ne jako tuhle čáranici," řekla a zamávala ubrouskem. „Věřte tomu, nebo ne, on je ten klučina vážně nadaný. Chcete ten obraz vidět?" dodala hrdě. Z jejího tónu šlo poznat, že ten umělecký kousek pro ni znamená celý svět.

„Vy ho máte tady?" zeptal se jí Michal ještě předtím, než jsem stihla bez zaváhání vyhrknout své: „Ano, jde se!" Ten kluk ušatá klade vážně dobrý dotazy, to vám povím. Je dobrý nápad získat informace o poloze onoho obrazu, přeci nepůjdeme s cizí ženou do nějakého sklepa, aby nás pak třeba snědla jako nějaká ježibaba, co má spadeno na dětské masíčko.

Majitelka na Michalův dotaz přikývla a zavedla nás ke kase stojící u zřejmě baru. To místo se nacházelo hned naproti vchodu a na stěně visel papír, jakási čtvrtka v rámečku. Nechápavě jsem natočila hlavu na stranu.

„To je ono?" řekl Michal nahlas má slova zmatení.

„Ano," přitakala žena a s láskou v očích na ten obraz zírala. Na TEN obraz stvořený z téměř identických klikyháků, které jsme viděli na ubrousku.

„Ale říkala jste, že tohle je něco jiného," namítla jsem.

„Taky že ano," přikývla žena. „To na ubrousku vypadá jen jako čmáranice, tady je mistrovské dílo," řekla se smutným úsměvem a se slzami v očích. „Doteď nevím, jak poznal, že mi tak moc chybí," hlesla a my se na sebe s Michalem nenápadně podívali. Oba jsme měli v očích stejný „to musí být magor" pohled. A tak jsme se spokojili s tím, že zaplatíme, odejdeme a už se tam nevrátíme. Nikdy. V tom místě se to jen hemží blázny.

S Michalem jsme pak prošli blízký park a vzpomínali na starý dobrý časy. Když jsme dohnali ty měsíce a měsíce nevypovězeného, tak jsme si s bolavýma nohama od chůze a břichy od smíchu řekli své „ahoj" a každý jsme šli svou cestou. Ten den jsem považovala za úspěšný. Příjemné posezení, příjemná procházka, měla bych být spokojená. Jenže moje hlava se z nějakého důvodu stále vracela ke klukovi s novinami. K Modroočkovi, jehož klikyháky mění lidem životy. Mění je v blázny. A já vážně moc chtěla přijít na to, jak to dělá.