XXII.

Bedag, koudmaand 7

Talitha nelhala. Opravdu jsme dorazily do dřevěného domu. Teplo tady sice nebylo a někteří zdejší obyvatelé včetně majitelů mě děsili, ale bylo to přece jen o mnoho pohodlnější než ve stanu. Seděla jsem ve svém pokoji a Talitha naproti mě. Její pokoj to nebyl. Byl tak malý, že by se tady dvě postele nevlezly. Netušila jsem, jestli zkrátka nebyla jiná možnost nebo z nějakého důvodu nechtěla, abychom spaly v jedné místnosti, ale byla jsem za to ráda.

Talitha na mě hleděla a tím svým naprosto jedinečným způsobem se usmívala. Viděla jsem v jejích očích i stopy strachu a studu, dokonce se mi ani nepodívala do očí, ale veselým hlasem mi o všech obyvatelích bažin a zvláště tohoto domu vyprávěla a já jsem se nechala unést její hrou na to, že je všechno v pořádku.

Talitha: A pak je tady Lisa. Nikdo toho o ní moc neví, ale traduje se, že někoho zabila a tady se ukrývá před spravedlností. Moc s nikým nemluví a většina se jí bojí, ale občas v noci slyšíme její pláč. Ale jsem si jistá, že není zlá, jen hrozně, hrozně zoufalá a možná i proto udělala ten zločin. O jednom tématu se ale rozpovídat dokáže. O malování. Všechny ty obrazy, které vidíš v tomto domě, jsou od ní. Dokonce ti jeden visí nad hlavou.

Pohlédla jsem na místo, na které ukazovala, a spatřila temný les ztrácející se v mlze. Zachvěla jsem se. Obraz působil neskutečně živě.

Talitha: To je jeden les nedaleko od těchto bažin. Tam jí také majitelé domu našli. Prý jí tehdy silně krvácela levá noha. Těžko říct, co se stalo. S nikým o tom nemluví.

Já: A ti majitelé si prostě domů berou každého, kdo vypadá, že potřebuje přístřešek? Nebojí se?

Talitha: Zdejší obyvatelé, kteří jsou tady už mnoho let, tvoří silnou komunitu. Zasáhli by, kdyby se něco stalo. Dá se jim důvěřovat.

Já: Patřila jsi mezi ně někdy?

Talitha (zamyšleně): Úplně ne. Bydlela jsem tady jen chvíli. Ale lidé mě tak brali.

Já: Působíš důvěryhodně.

Talitha (se smíchem): Vážně? Dříve nebo později si o mně všichni myslí, že jsem čarodějka, jako vy ve vesnici. A že jim vezmu duši a kdovíco. Nejspíš si prostě mysleli, že někdo jako já by nikdy neodešel. Nikoho by nenapadlo, že tu jsem, protože miluji dívky, víš? Všichni si nejspíš mysleli, že tady jsem, protože ovládám nějaká zlá kouzla a tak podobně, i když netuším, jakou by to mělo logiku.

Já: Jak je to s tím tvým čarodějnictvím? Doopravdy.

Talitha (poprvé za tu dobu na mě pohlédla): Nejsem čarodějka. Ty tance a písně mi prostě jen pomáhají zvládnout těžké situace, uklidnit se. A to, že na vás působí exoticky, je jen tím, že jsem se je naučila tady, od jedné dámy z druhého konce světa. Bylinky sbírám, protože se s nimi dají vyléčit různé nemoci. A to, jak jsi mě tehdy viděla mluvit s květinami, tak to bylo jinak. Já jsem jen mluvila sama se sebou, abych si utřídila myšlenky. Často mluvím nahlas, víš? Je to možná zvláštní, ale není na tom nic kouzelného. A nebylo by, ani kdybych doopravdy mluvila s květinami. Jen by to bylo zvláštní.

Já: A ty tulipány? A křišťálová koule? A všechny ty divné věci ve tvém domě?

Talitha: Koule a ty divné věci, to je jednoduché, i když trochu zvláštní. Víš, když tě lié za někoho považují, časem si z toho začneš dělat legraci. Koupila jsem si to levně na nějakém trhu, abych se pobavila, jak tomu všichni věří.

Já (neubránila jsem se úsměvu): Počkej. Ty sis vybudovala pověst na vtipu?

Talitha: Přesně tak. Všechno to byla jen iluze, hra.

Já: A ty tulipány?

Talitha: Trochu jsem doufala, že si toho všimneš, ale asi sis je nikdy pořádně neprohlédla. Byly umělé.

Já: Cože?

Talitha: Byly umělé. Když jsem s tebou mluvila tehdy, kdy jsem ti řekla, ať následuješ tulipány, celé mě to při tom napadlo jako součást vtipu, jako součást té hry na čarodějku. Věděla jsem, že lidé, kteří ke mně nepůjdou, což je většina, si budou myslet, že jsou pravé a byla zvědavá, jaké povídačky kolem toho budou kolovat. Ale zároveň jsem chtěla, aby jsi mě nějak našla a věděla jsem, že bys to bez nějakého vodítka nenalezla a že kdybych na tebe někde čekala a nedošla bys do cíle sama, otočila by ses hned, jak bys mě uviděla.

Já: Ty jsi vážně divná, Tal.

Talitha: Já vím. Ale bavilo mě to vymýšlet pro tebe tu cestu, i když jsem si nemyslela, že jí někdy půjdeš.

Já: Dobře, ale i kdyby to byla všechno pravda, jak to, že jsi vždy věděla, kde zrovna jsem a vždy byla doma, když jsem za tebou přišla? To nemohla být náhoda.

Talitha: Vím, že je to neuvěřitelné a kdyby to bylo v nějaké knize, odsoudila bych to, ale toto je život a já si myslím, že to byl osud. Že jsme se z nějakého důvodu měly dostat až sem a teď se musíme rozhodnout, jak to mezi námi nadále bude. Víš, když ses mě tehdy ptala, kolik tě bude má odpověď, kde je Youri, stát, a já jsem ti řekla, že časem sama poznáš cenu, myslela jsem právě tohle. Sama se rozhodneš, jestli mě necháš vstoupit do svého srdce. Tehdy jsem to myslela ve smysli přátelství, ale tímto způsobem jsi mě už nechala tě mít ráda.

Já: Myslela jsem si, že chceš mou duši.

Talitha (se smíchem): Tomu se upřímně ani nedivím. Ale já bych chtěla jen tvé srdce, v metaforickém smyslu, samozřejmě.

Já: Chceš mluvit o tom, co se stalo včera?

Talitha (s přikývnutím): Ráda bych věděla, co to pro tebe znamenalo.

Já (obě jsme znervózněly): To i já. (začala jsem si mnout prsty): Já prostě... já nevím.

Talitha: Nevíš, co cítíš, nebo nevíš, co bys cítit měla?

Já: Vím, kam míříš. A máš pravdu, že vím, co cítím, ale také vím, co bych cítit měla. A neshoduje se to.

Talitha (opatrně vzala mou dlaň do své): Potřebuješ čas?

Věděla jsem, že bych měla přikývnout, ale já jsem zavrtěla hlavou. Ne. Dobře jsem věděla, že čas to nevyřeší. Musím sama sobě přiznat, že jí miluji, abych se někam posunula. A musím to přiznat jí. Přesunula jsem se k ní a přitiskla svá ústa k jejím. Nechtěla jsem v tu chvíli o ničem přemýšlet. Chtěla jsem jen cítit to, co jsem doposud necítila.