XX.

Duisdag, koudmaand 5

Zbytek cesty pro mě včera byl zahalený v mlze. Musely jsme dělat čím dál častější přestávky, protože jsem nebyla zvyklá jet tak dlouho. Bála jsem se, že to Talithe bude vadit, ale pokud s tím měla nějaký problém, vůbec to nedávala najevo. Nakonec ještě přes setměním usoudila, že to nemá cenu a u křišťálově čistého jezírka začala stavět něco jako stan. Snažila jsem se jí pomoct, ale stejně odvedla největší kus práce.

Chvíli jsem se trochu zdráhala být s ní ve stanu a kdybych nebyla tak unavená, zřejmě bych se zdráhala ještě více, ale připomněla jsem si, že jsem u ní už několikrát přespávala a nikdy se nic nestalo. Ona musela vědět, že má strach, protože se co nejvíce natiskla na stěnu a předstírala, že spí. Věděla jsem, že to jen hraje. Tak rychle usnout nemohla. Ale byla jsem jí za to vděčná. Natiskla jsem se zase na svou stranu a zavřela oči.

Nevěděla jsem, jestli to bylo únavou nebo mě to zkrátka svým způsobem začalo fascinovat, ale po chvíli jsem se k ní natočila.

Já: Tal?

Talitha (rozespale): Hm?

Já: Když jsi mluvila o Nooře... víš, říkala jsi, že i předtím mezi vámi něco bylo...

Talitha (se smíchem): Proboha. Proč mě nutíš mluvit o takových věcech?

Já: Já nevím. Promiň.

Otočila jsem se zpět zády k ní. Do očí se mi tlačily slzy. Musela jsem vážně říkat všechno, co mě napadlo? Nikdy jsem to přece nedělala. Nikoho jsem se nikdy neptala na tak intimní otázky. Co se to se mnou stalo? Náhle jsem ucítila ruku okolo svého pasu. Trhla jsem sebou. Sice se mě jen dotkla, neobjímala mě, ale tohle si dovolit nemohla. To prostě nešlo.

Talitha: Například toto.

Já: C-cože? A... dej tu ruku pryč.

Talitha (poslechla mě): Takto jsme se sebe občas dotýkaly také. Držely jsme se za ruce, hladily se po vlasech a mám dojem, že jsme si daly i pár polibků na tvář, než se to stalo. To prostě kamarádky nedělají, ne v takové míře jako my.

Nedokázala jsem na to nijak zareagovat. Nechápala jsem to. Vždyť se nic nestalo. Chtěla mě pravděpodobně jen upozornit na to, že bude mluvit a můj bok bylo místo nejvíce na dosah. Navzdory tomu, že říkala, že se s Noorou takto objímaly, u mě to tak jistě nebylo. Jediné, co mě znepokojovalo, byly mé pocity. Bylo v pořádku, že mi to nebylo nepříjemné? Možná že ano. Možná že by mi nevadilo, kdyby to udělal kdokoli. Respektive, u jiných lidí bych se tím ani nezabývala. Ano. Jistě jsem se nad tím pozastavila jen proto, že mě miluje.

„Dobrou," zašeptala jsem nakonec. Talitha na to nic neřekla. Po chvíli opravdu usnula, její dech se prohloubil. Po pár minutách jsem ji následovala. Možná by mi mé myšlenky spát za normálních okolností nedaly, ale byla jsem opravdu vyčerpaná.

Ráno jsem si však na to všechno vzpomněla. Bylo to hloupé, ale začala jsem si v hlavě dělat pomyslný seznam toho, co říkala, a zaškrtávala políčka. Takto jsme se sebe občas dotýkaly také. Nejspíš myslela, že se s Noorou objímaly kolem pasu. Mám dojem, že to se někdy u ní doma stalo, i když jsme neležely a proto mi to nepřišlo tak zvláštní. Držely jsme se za ruce. To rozhodně splňujeme. Hladily se po vlasech. I to se stalo. Na tvář mě ještě nepolíbila a slíbila jsem si, že pokud se o to pokusí, uhnu. Ale o to nešlo.

Šlo o to, že přesně proto jsem to po ní chtěla. Věděla jsem, že kdybych se jí na to zeptala teď, jistě by toho vyjmenovala více a ne jen věci týkající se fyzického kontaktu, ale i to, co jsem nyní měla, mi stačilo. Nejspíš jsem potřebovala porovnávat, jak jsme na tom my dvě. Kupodivu, výsledek mě nepřekvapil. Věděla jsem, že Talitha se ke mně nechová jako k obyčejné kamarádce a vlastně mě i předem varovala, že to nedokáže. Také jsem věděla, že mi to nevadí. Měla bych se tomu bránit, ale nevěděla jsem, jestli je to to, co chci.

Předtím to bylo jednoduché. Když jsme s Talithou netrávily každou vteřinu, mohla jsem všechny tyto myšlenky poslat hluboko do svého podvědomí a uspat. Stále tady byly, ale staly se téměř neviditelnými, nebo alespoň ve srovnání s tím, jaké byly nyní. Já jsem přesto byla svým způsobem ráda, že vycházejí najevo. Opravdu se to všechno děje až moc rychle, ale je příjemné si nic nenalhávat. Nemyslím si, že ji miluji tím způsobem jako ona mě, ale to všechno mezi námi nebylo jen obyčejné kamarádství.

Mohlo být. Mohla jsem se zkrátka smířit s tím, že do mě vždy bude zamilovaná. Ale když jsem pozorovala její nádhernou tvář, která zářila v posledních letošních paprscích slunce, když jsem poslouchala její písně, kterým jsem nerozuměla, ale věděla jsem, že pro ni mají obrovský význam, když jsme si povídaly úplně o všem a když jsem si představila, jak mě objímá, věděla jsem, že to, co k ní cítím, je příliš silné.

Odvážila jsem se na chvíli nesoustředit se na řízení a pohlédla na dívku po svém boku. „Tal?" oslovila jsem ji opatrně.

Talitha: Hm?

Já: Mám tě ráda. Moc ráda.

Usmála se tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy viděla. V tu chvíli jsem byla nesmírně ráda, že jsem to řekla.

Talitha: A já tě miluji. Ale to ty víš.

Z nějakého důvodu mi přejel mráz po zádech. Ta věta zněla úplně jinak než z Youriho úst. Krásněji. Tolik jsem si přála ji slyšet znovu. Věděla jsem, že těchto myšlenek budu později litovat, že budu litovat toho, že jsem si to zapsala do deníku. Ale v tento moment jsem toho nelitovala vůbec.

Večer ve stanu se opakovala ta samá situace jako včera. Zase jsme si lehly každá na jednu stranu. Jen s tím rozdílem, že dnes byla hrozná zima. Už po pár minutách mi drkotaly zuby.

Já: T-takto t-to ne-nepůjde. Proč js-jsme nemohly jít do bažin někdy na jaře nebo v létě?

Talitha: Protože na podzim jsou nejhezčí. Ale máš pravdu, ta zima je příšerná. Asi jsme tady až moc pozdě.

Já: B-byla jsi tu někdy na po-podzim nebo v zimě?

Talitha: Ne ve stanu. Respektive, na podzim ano, ale o něco dříve. Omlouvám se. Ale víš, zítra už tam budeme a cesta zpět vždy trvá kratší dobu.

Já: A co v bažinách? Tam nebudeme spát?

Talitha (zuby se jí zaleskly ve tmě, když se usmála): To je mé malé překvapení. Ale nemusíš se ničeho bát.

Já: Tak dobře. Víš... já bych se s tebou nebála za žádných okolností. Cítím se s tebou tak zvláštně bezpečně.

Natáhla jsem k ní ruku. Překvapeně na mě pohlédla, ale nechala mě, ať sevřu její dlaň do své. Měla ji hrozně studenou.

Talitha: To je dobře. Cítíš se na tomto výletě šťastná?

Zaváhala jsem, ne však dlouho.

Já: Ano. Ano, cítím. Děsí mě, co přijde po něm, ale jsem šťastná. (Pohlédla jsem Talithe do očí. Ve tmě jsem je viděla jen matně, ale přesto.) Přála bych si, aby to trvalo navždy.

Talitha (odvrátila zrak): To i já.

Já: Tak proč... proč to prostě neuděláme? Proč bychom se měly vracet? Proč...

Talitha: Zítra těch slov budeš litovat. Nejsi připravená tímto způsobem všechno opustit.

Já (po tváři mi začaly stékat slzy): Jak to můžeš vědět? Já se tam nechci vrátit. S tebou je mi tak dobře a s Yourim se zase budeme jen obcházet a stejně budu každou chvíli u tebe... jestli mi to dovolíš. Tal, já...

Talitha: Samozřejmě, že ti to dovolím. Ale Ori, počkáme do jara, ano? Ani přes mé překvapení bychom v bažinách zimu sotva přežily a navíc, obě si to potřebujeme pořádně rozmyslet, víš? Ale jakmile se trochu oteplí, necháme vesnici za zády a...

Já: Myslela jsem si, že jsi spontánní.

Talitha: Působila jsem tak na tebe? Nebo to o mně ve vesnici říkají. (Povzdechla si.) Nejsem. Ale o to nejde. Opravdu to bude lepší. Vyčítala bych si to, kdybych teď souhlasila. Ale na jaře to uděláme, ano, Ori?

Počáteční nadšení ze mě pomalu vyprchávalo. Měla pravdu. A kromě toho, měla bych ji přece jen lépe poznat. Měla bych si ujasnit, jak to mezi námi je. A především bych se měla rozvést s Yourim. Bodlo mě u srdce, když jsem si na to vzpomněla. Položila jsem si Talithinu ruku, kterou jsem stále svírala, na bok a poté ji nechala sklouznout tak, že mě objímala kolem pasu. Těžko říct, co si o tom myslela. Možná si myslela, že se chci jen zahřát. Možná poznala, že se mi honí hlavou nehezké myšlenky. Možná si myslela, že to znamená něco více. Ani já jsem nevěděla, proč přesně jsem chtěla cítit její blízkost, ale bylo mi to všechno jedno.