XVII.

Gegodag, koudmaand 2

Youri ráno zase zmizel. Kupodivu si ale sebou vzal kolo, což bylo zvláštní. Ani jeden jsme moc na kole nejezdili, nelíbilo se nám to a nepřipadalo nám to bezpečné. Jedinou výjimkou bylo, když jsme se někam potřebovali dostat rychle nebo jsme chtěli převést velký náklad a nejezdily tam žádné jiné dopravní prostředky, což bylo mezi těmito vesnicemi docela obvyklé. Ale proč se pro kolo Youri rozhodl zrovna dnes?

Kolem poledne mi ta otázka byla zodpovězena. Slyšela jsem za dveřmi jeho hlas. Smál se a něco někomu říkal. Už dlouho jsem ho nezažila tak veselého. Usmála jsem se. Ať mluvil s kýmkoli, byla jsem ráda, že ho udělal šťastným. Jen mě trochu zarazilo, když mu odpověděl dívčí hlas. Neměla jsem ale čas o tom přemýšlet. Otevřely se dveře.

Spolu s Yourim vešla do místnosti také vysoká tmavovlasá dívka. Usmála se na mě a podala mi ruku. „Ty jsi určitě Lorijn, viď?" Zmohla jsem se jen na koktavé přitakání. Ona pokračovala. „Já se jmenuji Adje. Řeknu ti, měla bys svého bratra naučit lépe jezdit na kole. Nebýt jeho příšerného tempa, byli bychom tady možná už na snídani. Bydlím hned ve vedlejší vesnici.

Říkala ještě něco, ale já jsem ji už nevnímala. Bratr? Proč Youri tvrdil, že jsem jeho sestra? Vzápětí mi to došlo. Jeho řeči o tom, že hledá dívku, která ho bude doopravdy milovat. On ji doopravdy hledal. Mezi námi byl skutečně konec. Chtělo se mi plakat, ani jsem nevěděla proč. Nechápala jsem ale, proč ji přivedl k nám domů. K němu domů.

Youri: Ale to zase přeháníš. Vyjeli jsme dost pozdě. Lorijn, dala bys nám nějaké jídlo, prosím?

Chtěla jsem říct, že jsem s hostem navíc nepočítala, že jsem vlastně nepočítala ani s Youriho návratem, ale naštěstí jsem zrovna dělala polévku, které vždy uvařím více, než potřebuji. Zbytek jsem vždy přinejhorším mohla rozdat sousedům. Stejně bych to zřejmě říct nedokázala, aniž bych se rozplakala. Nevím, proč mě to tak sebralo. Copak jsem čekala, že bude do konce života smutnit nad tím, že mě nemůže mít? A bylo logické, že o mě mluvil jako o sestře. Ale bylo to tak nové a nečekané. Donesla jsem jim na stůl polévku.

Na chvíli jsem si přisedla k nim. Příliš mě do rozhovoru nezapojovali, ale byla jsem za to ráda. Fascinovalo mě vidět, jak je s ní Yourimu dobře, jak se na sebe usmívají, jak jsou jeden z druhého nervózní, jak se sebe nenápadně dotýkají. Trochu jsem žárlila, ale zároveň jsem věděla, že náš vztah s Yourim nikdy takový nebyl. Ani na začátku. Velká většina iniciativy vycházela z jeho strany. Možná byla Adje jen jiná než já. A možná náš vztah nebyl tak krásný, jak jsme si vždy mysleli. Navíc jsem musela usoudit jednu věc. Adje byla nádherná.

Nemůžu popřít, že jsem žárlila. Ale zároveň jsem věděla, že tak to má být. Bude to pro nás oba snazší, když se zamiluje do někoho nového. Jen jsem se nemohla zbavit obav, jestli jsem právě neudělala životní chybu. Jestli mě vůbec někdy kromě něj může nějaký muž milovat. Jestli jsem raději neměla nadále předstírat, že je všechno v pořádku. Do očí se mi draly slzy. I když jsem si to nechtěla v první chvíli připustit, dobře jsem věděla, co potřebuji. Potřebovala jsem Talithu. Ona jediná mě mohla nějak uklidnit.

Já: Tak už půjdu ven, jak jsem ti říkala, bratře. Mějte se tu dobře.

Koutkem oka jsem zachytila Youriho tázavý pohled, ale poté si jeho pozornost plně vyžádala Adje. Samozřejmě jsme se na ničem nedomluvili, ale nechtěla jsem, aby Adje usoudila, že jsem ještě více mimo, než jak jsem se pravděpodobně předvedla. Míjela jsem tulipány a vnímala, jak se mi tělem rozlévá uklidňující energie. Musela jsem si přiznat, že se na ni svým zvláštním způsobem těším. To se mi potvrdilo, když mi otevřela a trochu moc opatrně, ale přesto láskyplně, mě objala.

Já: Jak to, že jsi vždy doma, když přijdu?

Talitha: Bojím se, abychom se neminuly.

Já: Ty nechodíš ven kvůli mě?

Talitha: Vím, že je to pro tebe teď těžké. Potřebuješ nějakou podporu a když sis vybrala, že se můžeme znát, chci ti být nablízku za všech okolností.

Já (udiveně): Ale... to vůbec nemusíš.

Talitha: Ale já chci. Alespoň nyní. A navíc, popravdě ani nemám kam moc chodit, až na noční toulky, ale to ty spíš, když zrovna neskáčeš z mostu.

Já (s nervózním smíchem): Aha, jen... jen mě to překvapilo.

Talitha (se smutným úsměvem): Jsem zamilovaná. Překvapuje tě, že jsem pro tebe schopná udělat cokoli?

Kupodivu mi to vykouzlilo úsměv. Mělo by mě to spíše rozesmutnit nebo naštvat, ale mě to potěšilo a pobavilo.

Já: Mohu dále?

Talitha (odstoupila ode dveří): Jé, promiň. Proč jsi vlastně tady?

Sedla jsem si na židli a povyprávěla jí všechno o Yourim, o jeho hře na sourozence, jeho zamilovanosti a o Adje. Talitha mě trpělivě poslouchala a pokyvovala hlavou, usmívala se nebo nevěřícně vrtěla hlavou.

Talitha: Jsem ráda, že to udělal, i když asi není moc chytré se po tomto hned hnát do dalšího vztahu.

Já: To asi není. Proč jsi ráda? Vždyť bychom mohli být spolu, kdyby...

Talitha: Ale ty bys nebyla šťastná a tím pádem by nebyl šťastný ani on.

Já: Možná bych dokázala...

Talitha: Ale takto láska nefunguje. Láska není o tom, si nějaký pocit vnucovat, ale nedokázat mu odolat.

Já: A není to spíše jen touha? Pokušení?

Talitha: A myslíš si, že to v lásce není důležité?

Já: Nejspíš je... Jaké to je, doopravdy se zamilovat?

Talitha (s trochu opatrným blaženým úsměvem): Svět kolem tebe přestane existovat. Jsi jen ty a ten člověk, ke kterému cítíš to silné pouto. Udělala bys pro něj cokoli. Těšíš se na každé jedno jeho slovo, na každý dotek.

Zaváhala jsem. S Yourim to tak nikdy nebylo. Ano, udělala bych pro něj cokoli a moc jsem se na něj vždy těšila, ale ne v tom smyslu, o jakém mluvila Talitha. Možná byl pro mě vážně více můj přítel než druh. Talitha pravděpodobně pochopila, kterým směrem se ubírají mé úvahy, a proto mě konejšivě objala. Nechala jsem ji. Možná to nebylo úplně správné, vzhledem k tomu, co ke mně cítila, ale já jsem to potřebovala. Potřebovala jsem, aby mě objímala. Položila jsem si hlavu na její rameno.

Talitha: Opravdu si moc vážím, že jsi s tím za mnou přišla.

Já: Já jsem jen... jsi jediný člověk, který nás zná oba. A máš na všechno takový střízlivý názor. Potřebovala jsem, abys mi řekla, jestli to tak mělo dopadnout. Jestli jsem tomu nemohla zabránit.

Talitha: Youri...

Ztichla a kousla se do rtu. Poznala jsem, že se dostala do situace, která jí nebyla úplně přijemná.

Já: Co?

Talitha: Neměl hezké dětství. Vyrůstal jen s tátou, který mu opakoval, že nesmí nic cítit, že emoce nás zdržují od opravdového života a brzdí nás. A dost často ho bil. Jako by nestačilo, že viděl smrt své mámy...

Já: Proboha. Proč mi to nikdy neřekl?

Talitha: Nechtěl, abys ho měla ráda jen z lítosti. Chtěl, abys ho milovala doopravdy. On... on nikdy nezažil lásku, ale věděl, jaká by měla být a co chce. A doufal, že ty bys mu to mohla dát, když já ne.

Stydím se za to, ale rozplakala jsem se. Nevěděla jsem to, ale to mě neomlouvalo. Zničila jsem mu život. Měl to tak těžké a potřeboval po mě jednu jedinou jednoduchou věc. Potřeboval lásku. A já jsem ho milovat nezvládla.

Talitha: Ty za to nemůžeš.

Já (se slzami v očích): Ale... neměla jsem... ho nechat... aby vůbec doufal. Měla jsem... já nevím. (Složila jsem si tvář do dlaní.)

Talitha: On se přes to přenese. Ty se kvůli jeho špatné minulosti nemůžeš obětovat své štěstí.

Já: Ale co když nedokážu být šťastná s nikým? Koho jiného bych měla milovat než jeho? On byl to nejlepší, co...

Talitha: Láska není logická. Málokdy miluješ někoho, koho bys podle všechn nepsaných pravidel milovat měla.

Já: Ale co když neumím milovat nikoho? Co když budu až do konce života sama?

Talitha (s lehkým úsměvem): Nebudeš. Ve tvém srdci je mnoho lásky a musíš jen najít toho správného člověka, kterému ji můžeš dát.

Já (pohlédla jsem na ni): Tal... umíš doopravdy věštit?

Talitha: I kdybych to uměla, tak bych ti neřekla, s kým v budoucnu budeš. Nebylo by to správné.

Chtěla jsem něco namítnout, ale její pohled byl neoblomný. A možná měla pravdu.

Já: Vážně si myslíš, že jednou ucítím to, co bych měla?

Talitha: Ne. Ne to, co bys měla. Ale co doopravdy chceš. A ano. Jsi fascinující.

Chtěla jsem se zeptat, jak to myslí, ale slova se mi zadrhla v hrdle. Natáhla ke mně ruku a sevřela do ní mou dlaň. Jinak, než předtím. Pevněji. Přejela mi prsty po kloubech. To bylo příliš. Chtěla jsem se jí vytrhnout. Ale nemohla jsem.