XV.

Medidag, bladmaand 21

Jsem rozrušená. Lepší slovo pro to nejspíš nenajdu. Nestalo se nic a zároveň se toho stalo tak mnoho. Nemělo se to stát, bylo to tak špatně, a já jsem přesto byla ráda, že se to stalo. Chtěla jsem na to zapomenout a zároveň si dnešní den navždy pamatovat. Pláču, ale zároveň jsem svým způsobem šťastná. Věděla jsem, že bych takové pocity neměla cítit. A hlavně, když jsem se tím nejspíš zabývala úplně zbytečně. Ale ony tady byly a já jsem se jim nemohla a nechtěla bránit.

Všechno to začalo už z časného rána něčím, o čem jsem si ani nemyslela, že může něco ovlivnit. Rozhodla jsem se vybrat schránku. Nepřekvapilo mě množství dopisů. Youri a potažmo tím pádem já jsme měli spoustu přátel. Některé obálky byly úřední, například o tom, že máme zaplatit další nájem. Zahnala jsem myšlenku, že je to možná můj poslední nájem, o kterém vzhledem k tomuto domu vím. Nesmím takto přemýšlet. Jiné obálky jako úřední vypadaly, byly prosté a možná až příliš odosobněné. Jiné však byly pravým opakem. Byly barevné, pomalované, některé dokonce ani neměly typický tvar. Některé byly hotovým uměleckým dílem.

Ty zvlášť povedené nebo zvlášť bláznivé mi na okamžik vykouzlily úsměv na rtech. Podle písma jsem bezpečně poznala, kdo kterou napsal. Zaváhala jsem jen několikrát, ale u většiny jsem si nakonec uvědomila, od koho jsou. Ty ostatní jsem dala na hromádku s těmi, na které by se měl Youri podívat. On sám nikdy do schránky nechodil. Vždy mě nechal vytřídit ty, o kterých jsem si myslela, že by ho mohly zajímat a ještě polovinu pak odsunul na bok s tím, že na ty můžu klidně odpovědět i já. Neměl rád psaní dopisů nebo pohlednic. Já jsem to milovala. Bylo to ironické, vzhledem k tomu, že jsem často psala za něj, ale příliš mi to nevadilo.

Všechny jsem je zanesla do domu a vrhla se na svou o poznání menší hromádku. Ne, že bych neměla i vlastní přátelé. Ale s většinou jsem se neustále potkávala ve vesnici, takže mi neměli důvod psát, nebo svá psaní stejně adresovali Yourimu. Proč, to jsem netušila, ale možná si mysleli, že je jedním z těch mužů, kteří musí vědět o každém kroku a slovu své družky, přestože jsem jim to několikrát vyvrátila. Listovala jsem psaními a přemýšlela, které z nich si přečtu jako první. Náhle jsem se zarazila.

Písmo jsem neznala a ani obálka nevypadala zvláštně. Byla zkrátka obyčejná. Nebylo ani možné zjistit, od koho je. Bylo na ní jen mé jméno, žádná adresa. Někdo ji prostě vhodil do schránky. Ono jméno však bylo to, co mě na tom tak zarazilo. Nestálo tam Lorijn. Ani Ri nebo Rijn. Stálo tam Ori. Talitha. Neměla mi proč psát dopis, ale ona to přesto udělala. Z nějakého důvodu jsem cítila zvláštní, ale příjemný tlak u srdce. Nedočkavě jsem obálku rozlepila a vytáhla z ní pohlednici.

Netušila jsem, že Talitha tak krásně kreslí. Vystihla svůj mlýn vystupující z mlhy nad jedním ramenem kanálu. Kolem dolního bílého lemu přikreslila několik květů tulipánů. V pozadí se růžověla obloha a zrcadlila temná voda. Z nějakého důvodu jsem se cítila velmi silnou nervozitu, když jsem obracela na druhou stranu a přetáčela naležato. Vzkaz byl příliš dlouhý na pohlednici, málem se tam nevešel. Ale k mé smůle byl stejně stále příliš jasně čitelný.

Řekla jsem ti, že můžeš následovat tulipány. To není nabídka, které by se dostala všem. A ty jsi ji přijala, i když ze svých zvláštních důvodů. Pro tebe to, že jsme si viděly znovu a znovu, byla jen hloupá náhoda a nic to pro tebe neznamená. Ale pro mě ano. Zašlo to moc daleko. A proto se už nesmíme znát. Zapomeň mé jméno, nezdrav mě na ulici. Přemýšlela jsem o tom. Neznáme se dlouho, ale mnoho věcí se změnilo. Nemůžeme být kamarádkami. Zamilovala jsem se do tebe a nedokážu ti být nablízku, aniž bych tě chtěla políbit. Omlouvám se, ale musíš to vědět.

Talitha

Četla jsem ta slova stále znovu a znovu. Ano, ta možnost, že se to stane, tady existovala, ale doufala jsem, že nemůže být skutečná. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Nevěděla jsem, co cítím. Možná jsem necítila nic. Talitha měla pravdu. Neznaly jsme se dlouho a já jsem se vlastně ani nerozhodla, jestli se s ní chci přátelit. Ale zároveň jsem si uvědomila, že svým velice zvláštním způsobem pro mě něco znamená. Přece jen, pomohla mi vydat se svou cestou. Jako jediná tam tehdy v noci na mostě byla a dovedla mě do bezpečí.

Obrátila jsem se ke krbu. Chtěla jsem pohlednici i obálku hodit do krbu, ale roztřásly se mi ruce. Místo toho jsem ji vložila do deníku. Nevěděla jsem, proč přesně to dělám, ale oblékla jsem si kabát a spěchala tulipánovou cestou. Možná jsem jen začala být příliš tvrdohlavá a udělat z principu pravý opak, než si přála. Řekla mi, že už se nemáme znát a já jsem se za ní vydala. Ale možná za tím bylo něco více. Záleželo mi na ní?

Když jsem došla k mlýnu, čekalo mě velké překvapení. Talitha seděla venku, v od nedávného deště mokré trávě, a zpívala. Její hlas mě okamžitě zaujal. Neznala jsem její píseň, ale uklidňovala mě, přinášela do mého srdce teplo. Navzdory všemu jsem na okamžik zavřela oči a zaposlouchala se. Její hlas se zvedal a zase klesal a v mém těle to způsobovalo jakési vlny. Bylo to zvláštní, ale nepřála jsem si, aby to skončilo. Píseň však svůj konec mít musela. Doufala jsem, že začne nová, ale ona místo toho promluvila.

Talitha: To, že jsi tady, znamená, že jsi ještě dnes nečetla poštu.

Já: Četla. Vím to.

Obrátila se ke mně. Rty se jí třásly a v očích měla strach. V té chvíli mi došlo, že za tou maskou lhostejnosti vůči názorům druhých a možná i jisté sobeckosti je Talitha neuvěřitelné křehká. Snažila se mluvit vyrovnaně, ale lámal se jí hlas.

Talitha: Vím, že už tak je pro tebe všechno těžké a neměla bych to zhoršovat, ale bála jsem se, že...

Já: Že co?

Talitha: Že si budeš myslet, že je to vzájemné, jestli se budeme více vídat. Víš, kvůli tomu, co se teď děje mezi tebou a Yourim. A já ti nechci zničit život.

Nevěděla jsem, co na to říct. A i když jsem promluvila, bylo pro mě nesmírně těžké ze sebe ta slova dostat.

Já: Nezničila bys mi život. Myslím si, že kdybych to cítila stejně, věděla bych, jestli je to doopravdy nebo se jen snažím najít důvod pro tu věc s Yourim. Že bych se rozhodla podle toho, co doopravdy cítím. Díky tobě ano.

Talitha: Stejně bychom nemohly být spolu. Mám zásadu nehledat si nikoho v této vesnici.

Já: Já vím. Youri mi toho hodně vysvětlil. Proč... proč ale zrovna já?

Talitha: To nevím. Možná proto, že máš neuvěřitelnou vnitřní sílu. Ani si to neuvědomuješ, ale to všechno, čím sis teď prošla, by spoustu lidí nezvládlo.

Já: Vždyť jsem se chtěla zabít.

Talitha: Ne, nechtěla. Ty jsi chtěla, aby tě někdo zachránil. Jinak bys mě nenechala ti pomoct. Víš, většina sebevrahů vlastně chce přesně toto. Pak je jen otázkou, jestli někdo přijde nebo ne.

Já: Jak to víš?

Talitha (se smutným úsměvem): Myslíš si, že jsem si nemyslela, že smrt je jediným únikem, když jsem se dozvěděla... že prostě...

Já: Že miluješ nějakou dívku? Ona tě tehdy zachránila?

Talitha (s přikývnutím): Přesně to. Nezachránila. Ona mě za toto nenáviděla. Zachránil mě nějaký starý pán, kterého jsem už nikdy poté neviděla. Ale víš co? On tomu rozuměl. On to chápal více než ta, do které jsem se zamilovala.

Já: To jsem... nevěděla.

Byla to hloupá odpověď, ale já jsem si to snažila nějak utřídit v hlavě. Ještě před pár dny mě jen myšlenka na to, že by mě Talitha mohla chtít, naprosto znechutila. A dnes jsem si k ní přisedla do mokré trávy a cítila hluboký soucit.

Talitha: Nevím, proč ti to vůbec říkám.

Já: To je v pořádku. Jednu věc jsem si uvědomila, a to, že ty prostě nemůžeš za to, co cítíš. Nikdo za to nemůže.

Popravdě, uvědomila jsem si to zrovna v té chvíli, co jsem to vyslovila. Ale byla jsem si tím naprosto jistá. Talitha vzhlédla a udiveně na mě pohlédla. Do očí jí náhle vnikly slzy.

Talitha: Měla... měla bys už jít.

Já: Ale já nechci.

Talitha: Neměla bys to chápat. Nemělo... nemělo se to stát. Měla bys mě nenávidět.

Já (s naprostým nepochopením): Tal... Myslela jsem, že budeš za to pochopení ráda.

Talitha. Jsem. Ale nemělo se to stát.

Já: Já se do dívek nezamilovávám.

Talitha: Já vím. Ale bojím se, že si to budeš myslet. Nevěřím, že bys to od sebe dokázala odlišit. Promiň. Prostě jdi a zapomeň na mě.

Já: Pokud ti jde o Youriho, náš vztah už... už prostě skončil. Toto na to nemá nějaký vliv. A lidé mě stejně budou odsuzovat, protože se rozvedeme a odstěhuji se od něj. Rozhodně bys mi neublížila, kdybychom byly spolu, kdybych tě mohla milovat také.

Talitha: Ani nad tou možností nepřemýšlej. Ty taková nejsi. Ty jsi... normální.

Já: I já si to myslím. Ale Youri očividně ne. (Povyprávěla jsem jí o tom dopisu.)

Talitha: Nenech se tím zmást. On je jen ješitný. Chce pro to najít jiný důvod než že ho prostě a jednoduše nemiluješ.

Po těchto slovech jsme seděly mlčky. Přesunula jsem se k ní blíže. Zavrtěla hlavou, ale já jsem chtěla, aby věděla, že jsem se s tím vším vyrovnala kupodivu už teď. Nezáleželo na tom. Ona si možná myslela, že nemůžeme být kamarádky, ale její argument, že mě chce políbit, jsem neakceptovala. Jen se bála, že mi ublíží, ale ona mi nemohla ublížit. Věděla jsem, že ona by udělala cokoli, aby se to nestalo. Položila jsem jí ruku okolo ramen. Na okamžik ztuhla, ale poté se uvolnila a objaly jsme se. Nemohla jsem si už lhát. Záleželo mi na ní.