XIX.

Vlindag, koudmaand 4

Nemohla jsem tomu uvěřit, ale přijala jsem Talithinu nabídku. Nasedly jsme na kola a mířily někam do bažin. Doufala jsem, že se v nich vyzná tak, jak tvrdila. Bažinám se každý normální člověk vyhýbal. Jenže Talitha normální nebyla. To se mi potvrdilo i ve faktu, že si téměř celou cestu zpívala písně v nějakém neznámém jazyce. Když jsem se jí na to zeptala, jen se rozpačitě usmála. Ta dívka měla nejspíš stále v jistém smyslu zůstat tajemstvím. Těžko říct, proč jsem jí tak důvěřovala, ale nějakým způsobem jsem věděla, že ona by mě nikdy do nebezpečí nezavedla.

Tak či tak, zjistila jsem jednu zajímavou věc. Můj vztah k jízdě na kole byl nejspíš podmíněn tím, že to neměl rád Youri. Nikdy jsem nepochopila, co přesně mu na tom vadilo. Možná měl strach a nechtěl mi to přiznat. Pokud jsem věděla, ničeho jiného se nebál, což bylo podezřelé. Nikdy mě ale nenapadlo, že má nechuť jezdit má vlastní důvod. Vždy jsem to odůvodňovala nezájmem. Ten ale nedokázal vysvětlit fakt, že v dětství mi jízda na kole připadala vzrušující. Připadala mi zajímavá až do té doby, než jsem potkala Youriho.

Talitha měla pravdu. Byla jsem jen jeho družka. Možná jsem od něj všechno přebírala, možná jsem se cítila být více něčím jeho než sama sebou. Možná není divu, že jsem začala hledat svobodu. A možná bylo to všechno, co jsem cítila k Talithe, jen jednou její formou. Možná jsem hledala něco co nejvíce odlišného od našeho vztahu s Yourim. Ano, tak to jistě bylo. Až si srovnám myšlenky, jistě si najdu jiného muže a budu šťastná. To ale neznamenalo, že jsem se na celý tento výlet, ať měla Talitha v plánu cokoli, opravdu těšila.

Zrovna jsme odpočívaly u jedné řeky, daleko od jakýchkoli měst a vesnic. Kolem nás byla jen plochá rovina a nad námi modré nebe. Tak modré. Jako by mi chtělo ukázat, že konečně jdu cestou, kterou jsem jít chtěla. Jako by mi chtělo říct, že bude všechno v pořádku. Jako by souznilo s mým srdcem. Plulo po něm několik malých býlých obláčků. Náhle mi došla jedna věc.

Já: Tal, jak jsou vlastně ty bažiny daleko?

Talitha: Asi šedesát mil. Vím, že je to dost daleko, ale budeme si dělat časté přestávky a...

Já: Ne, o to nejde. Jen jsi mi potvrdila mou domněnku. Nikdy jsem tak daleko nebyla. Možná s Yourim, ale nikdy ne sama.

Talitha: Ale ty nejsi sama.

Já: Ale víš, jak to myslím. Nejsem s ním.

Talitha (hodila na mě krátký pohled): Jednu věc by sis měla uvědomit. Tvůj život už se netočí kolem něj.

Já: Jenže to je hrozně těžké. Točil se kolem něj tak hrozně dlouho. Nemůžu na něj prostě jen tak... zapomenout. Víš, někdy si říkám, že by to mohlo být jako kdysi. Že bychom nějakým způsobem být spolu, i když bychom možná nebyli šťastní.

Talitha: Ale proč byste to dělali?

Já: Protože... protože to tak má být. Ale to ty nikdy nepochopíš. Chci říct...

Talitha: Byla bych ráda, kdybys takové věci už neříkala. Ty nevíš, čím vším jsem si musela projít. I já jsem si přála prostě zapadnout, jak už jsem ti říkala. Tady na chvíli zastavíme.

Nikdy bych si nedovolila sundat ruku z řídítek, přestože většina mých krajanů dělala na kole naprosto šílené věci, například se na něm vozili po pěti a jednou jsem viděla i vysmátou skupinku, která čítala sedm členů. Talitha žádnou šílenost neudělala, ale mně připadalo nepochopitelné i to, když někdo sundal ruku z řídítek. Ona jí mávla k vysokému stromu, ze kterého se snášelo barevné listí, a stočila k němu téměř neznatelnými pohyby celé kolo. Méně elegantně, nicméně přesto jsem ji následovala.

Když seskočila, pohlédla na mě. V očích se jí třpytilo štěstí, ale i slzy. Také jsem slezla z kola a přistoupila k ní. Opatrně jsem se dotkla jejího ramena.

Já: Co se stalo?

Talitha: To místo je pro mě hrozně plné vzpomínek.

Já: Tak zastavíme jinde.

Talitha: Ne. Já jsem tě tady chtěla vzít. A kromě toho, některé ty vzpomínky jsou moc krásné.

Já: Například?

Talitha se jen tajemně usmála a posadila se ke spletitému kořeni. Nechtěla jsem se však vzdát. Přisedla jsem si k ní.

Já: Řekni mi některou z těch vzpomínek.

Talitha (velmi tiše): Tady jsem řekla Yourimu, proč ho nemůžu milovat. Byl první, komu jsem to místo vůbec ukázala. On... on mě chtěl políbit a hrozně naléhal. Nedokázala jsem to déle tajit.

Já: Vzal to hodně špatně?

Talitha: Řekl mi, že by mě měli někam zavřít a už nikdy nepustit mezi zdravé a normální lidi a pak odjel.

Já: Tomu nevěřím.

Talitha: Já vím. Ty ho takového neznáš. Když by teď měl říct něco ošklivého, raději odejde do lesa. Ale vždy tomu tak nebývalo.

Já: Znám ho už vážně dlouho a...

Talitha. Já vím. Ale ne déle než já.

Přikývla jsem. Už jsem na to neměla co říct. Napadla mě však dočista jiná otázka. Možná by mě to nemělo zajímat, ale zajímalo. Nevím, proč mě napadl zrovna toto, ale místo, kde jsme zastavili, mi pro takové věci přišlo jako stvořené. Třeba to byla další z jejích vzpomínek.

Já: Kdy jsi poprvé... dělala, víš, něco intimnějšího s dívkou? (Konec toho zněl trochu přiškrceně, ale Talitha si oho nevšimla, nebo alespoň předstírala, že ne.)

Talitha: To je druhá věc, která se tady stala. Ale neměj strach, nevzala jsem tě sem, protože bych si myslela, že... vždyť víš.

Poprvé jsem ji viděla mít z něčeho rozpaky. Každopádně, na okamžik mě to, co říkala, napadlo, ale uvědomila jsem si, že ona by nikdy neudělala nic proti mé vůli. Nevím, kde jsem brala tu jistotu, ale nepochybovala jsem.

Já: Já ti věřím. Budeš mi o tom vyprávět?

Talitha (trochu překvapeně): Proč to chceš vědět? Musí ti to být nepříjemné, když to považuješ za nějaký druh bláznovství.

Já: Prosím.

Talitha (stále trochu udiveně, ale s úsměvem): Jmenovala se Noora. Víš, vyjely jsme tehdy docela pozdě večer, takže jsme už byly unavené a tady se utábořily. Už předtím mezi námi něco bylo, ale ten večer... ten večer jsme usínaly v náruči té druhé. A bylo to příliš silné, než abychom se nepolíbily a... nedělaly ty další věci.

Já: Vy jste spolu...

Talitha: Ano.

Já: Jak to dopadlo?

Talitha: Pro ni to nic neznamenalo a pro mě kupodivu také ne. Přitahovala mě fyzicky, ale neměly jsme nic společného. Ale to bylo dávno. Teď už bych se nedokázala zamilovat do někoho, koho skoro neznám a ke komu nemám blízko jako...

Já: Jako?

Talitha: Ke komu nemám blízko.

Já: Ne, Tal. Řekni mi to, co jsi chtěla.

Talitha (se skloněnou hlavou): Tak blízko jako k tobě. Ale to si asi špatně vyložíš.

Já: Ne, já vím, jak to myslíš. A je pravda, že jsem si tě k sobě pustila možná až moc blízko. Možná ještě blíže než Youriho. Myslíš si, že je to špatně?

Talitha: Ne. Proto jsem ti tehdy říkala, že ať cítíš cokoli, neměla by ses tomu bránit.

Já: Ty si myslíš, že... že jsem jako ty?

Talitha (se zaváním): Myslím si, že jsme v tom rozhovoru došly moc daleko. Mám hlad, a ty?

Já: Myslíš si to?

Talitha: Dáš si maso nebo máš raději chuť na ovoce?

Já (chytila jsem jí za ramena): Tal, prosím tě, odpověz mi.

Talitha: Youri měl pravdu. Občas dříve mluvím, než myslím. (Odmlčela se.) Když ti na to odpovím, akorát budeš smutná.

Já (zklamaně): Takže si to myslíš.

Talitha: Ori, to je...

Já: Ne. Nic neříkej. Jestli si myslíš, že tím, že si budeš namlouvat, že cítím to samé, to doopravdy ucítím, tak ti můžu říct, že takhle to nefunguje.

Talitha: Ale to si přece vůbec nemyslím. Já...

Já (postavila jsem se): Neměla jsem tady s tebou vůbec jezdit. Měla jsem se vrátit za Yourim a ještě jednou...

Talitha (postavila se také): Co? Ještě jednou ho zničit? Touto cestou už nemůžeš jít. Ty dveře už jsou pro tebe zamknuté a ty nemáš klíč.

Já: Tak ho najdu.

Talitha: Ale on už nechce, abys ho hledala. Nenašel by si jinou dívku, kdyby si myslel, že je ještě nějaká šance. Obě víme, že on by to neudělal. Prosím, už mu neubližuj. Neubližuj sobě. Měla by sis co nejrychleji najít nějaké bydlení a začít znovu. A pokud tolik toužíš po té normálnosti, do chvíle si najdeš nějakého muže.

Já: Asi máš pravdu.

Znovu jsem se posadila a opřela o kmen a Talitha mě napodobila.

Já: Tal, já vůbec nevím, co chci, ani co cítím.

Talitha: To je v pořádku...

Zaváhala jsem, ale nakonec jsem si položila hlavu na její rameno a chytila ji za ruku. Čím déle jsem tak seděla, tím jsem byla klidnější.