XIV.

Gegodag, bladmaand 20

Dnes to je přesně měsíc od doby, kdy jsem si začala psát tento deník. A na tak krátkou dobu se toho na můj vkus až příliš mnoho změnilo. Možná to bylo mnou. Možná jsem příliš často měnila názory a už po pár dnech jsem si vždy začala být jistá, že tentokrát je to tak správný. Byla jsem až moc spontánní. Kdybych nad věcmi více přemýšlela, nejspíš by můj život zůstal alespoň relativně podobný. A nejhorší na tom všem bylo, že jsem bych za ani jedno z těch rozhodnutí nedala ruku do ohně. Většina z nich byla pravděpodobně dost špatná.

Netuším, jestli bylo vůbec správné to, co to odstartovalo. Jestli jsem Yourimu více neměla dávat najevo, že ho miluji a jako do té doby se snažit ignorovat všechna ta znamení, že to není tak jednoduché. Ale i kdybychom se v podstatě rozešli, nic dalšího se stát nemělo. Neměla jsem se sblížit s Talithou. Neměla jsem jí vůbec oslovit, vůbec se nemělo stát všechno to, co se stalo. Ano, stále bych to mohla nějakým způsobem ukončit, utnout, už nikdy ji nevidět. Jenže jsem věděla, že ani tak by nic nebylo stejné. Názory na lidi se vrátit k dřívějším nemohou. Mohou se jen vyvíjet, ale nikdy se nedostanou na stejnou úroveň jako předtím.

Navíc tady byl jeden podstatný problém. Já jsem se nikam vracet nechtěla. Nechtěla jsem, aby se něco změnilo. I když to nejspíš bylo špatně, mně to tak, jak to bylo teď, vyhovovalo. Naopak, chtěla jsem, aby to pokračovalo. Aby se to vyvíjelo tím směrem, jakým se to nyní vyvíjí. Bylo mi ze sebe samotné špatně, ale mé srdce o to prosilo. Mé srdce to potřebovalo. Toužilo po tom. Byla jsem ze sebe tak zmatená, ale na druhou stranu tak jistá. Tak jistá poprvé v životě, že toto je má cesta. Ne cesta někoho jiného. Možná se toho stalo na tak krátkou dobu příliš, ale nejspíš to tak mělo být.

Youri včera znovu zmizel do lesa. Netušila jsem, jestli opravdu někdo potřebuje maso, nebo jestli tam nejde lovit. A možná šel za Talithou, i když bych byla raději, kdyby mi to v takovém případě řekl. Těsně předtím, než odešel, se však dozvěděl další z věcí, kterou jsem před ním chtěla utajit. O nic vážného nešlo, ale vím, že když jsme ještě byli doopravdy spolu, bála bych se už sem psát cokoli, regulovala bych se a to by nebylo správné. Ano, on mě našel, jak si píšu deník.

Seděla jsem v ložnici a on o místnost vedle. Psal dopis jednomu ze vzdálenějších přátel, což mu vždy zabralo i hodinu a nikdy od toho nevstal, dokud to nedokončil, takže jsem byla přesvědčená, že mám čas. On však náhle prudce rozrazil dveře a promluvil: „Rijn, jdu do le..." Uprostřed slova se zarazil a sklouzl pohledem k mé tužce.

Já (opatně): Do lesa?

On (přikývl): Co... co to děláš?

Já: Píšu.

On: To vidím. Ale... nevěděl jsem, že tě kdy literatura zajímala. Ano, četla sis, ale nikdy jsi do toho nebyla zapálená.

Já: To není příběh. Tedy, je, ale o mém životě.

On: Deník? Ty si píšeš deník?

Já: Zítra to bude už měsíc. Nedokázala jsem se všemi změnami jinak vyrovnat.

Youri: Tak... tak se tady měj.

Netušila jsem, jestli nebyla chyba mu to říct, jestli ho nebude zajímat, co jsem si tam napsala, ale určitě by se po tom pídil mnohem více, kdybych ho nechala v tom, že tvořím nějaký příběh. Kdysi jsem nějaký napsat chtěla. Ale příběh měl být svázaný jistými pravidly a ty jsem se bála porušovat, ale zároveň jsem je nedokázala dodržovat. Možná by to mohl být další krok na mé cestě za novým já, začít psát, ale ještě jsem se na to necítila.

Rozhodla jsem se, že bych mohla znovu plést. Od té doby, co jsem to přestala tajit, jsem měla více práce než kdy jindy. Stále mě to bavilo, jen to bylo nezvyklé. Když jsem však míjela odpadkový koš, musela jsem se zhluboka nadechnout, abych kolem něj prostě jen prošla. Bylo by mnohem lepší, kdyby to Youri spálil. Ale nejspíš ho nenapadlo, že jsem ho viděla dopis příteli muchlat a vhazovat tam. Měl však právo na svá tajemství.

Nakonec mi to ale stejně nedalo a i přes výčitky svědomí jsem se ke koši vrátila a papírek vytáhla. Byl hned nahoře, nemohla jsem tomu odolat. Slíbila jsem si, že pokud to bude příliš důvěrné, vhodím ho zpět. Ani jsem netušila, co za informaci chci najít. Možná jsem doufala, že se dozvím něco, co mi neřekl. Že budu vědět, jak celou naši situaci vnímá on. Což o to, dozvěděla jsem se to, ale možná až příliš. Rozhodla jsem si sem tu část přepsat:

Ani jsem Ti ještě neřekl jednu důležitou věc, která se mi stala. Pamatuješ si, jak jsem Ti říkal, že asi Lorijn miluji více než ona mě? Tak se mi to potvrdilo. Nevím, co se stalo, ale mám své podezření. Hrozné podezření. Ona se tomu brání, ale jiný důvod pro to, že ke mně nic necítí, nemůžu najít. Pamatuješ si ještě na Talithu? Na to, proč mě nemilovala ona? Myslím si, že ten důvod bude stejný. Jsem z toho zoufalý.

Více k tomu nenapsal, to by nebyl jeho styl. Už v tomto odstavci se odhalil více, než jak to měl ve zvyku. Ale mně to úplně stačilo. Hrozně jsem se snažila znovu neplakat, ale nedařilo se mi to. Opravdu si tu hroznou hloupost myslel i poté, co jsem mu to několikrát vyvrátila? Proč si to stále myslel? Copak jiný důvod pro to, proč někoho nemilovat, neexistoval? Vztekle jsem dopis co nejpevněji zmuchlala a hodila nazpět. Nejraději bych ho roztrhala a spálila, ale bála jsem si, že si vzpomene, že ho hodil do koše a došlo by mu, že jsem ho četla.

Neměla jsem se na to dívat. Tak bych mohla věřit, že jsem mu to dokázala vymluvit. Sice bych si to nalhávala a jednou by vyšlo najevo, že on si myslí, že jsem stejná jako Talitha, ale zrovna teď jsem nebyla schopná se s tím nějak srovnat. Po tvářích se mi řinuly proudy slz a já jsem nebyla schopná je zastavit. Za poslední dobu jsem plakala opravdu hodně, ale tentokrát to bylo mnohem horší. Měla jsem chuť lehnout si na podlahu a křičet z plných plic. Šílela jsem. Udělala bych cokoli, jen abych necítila, jako by celé mé tělo, všechny orgány, něco drtilo, jen abych se dokázala zvednout ze židle a říct si, že to bude v pořádku.

Všechny ty její zvláštní doteky, to chování ke mně. Proč mi nic z toho nebylo nepříjemné? Proč jsem se nebránila? Proč jsem se s ní vlastně chtěla i nadále vídat, proč jsem to prostě neutnula ve chvíli, kdy jsem zjistila, co je zač? Mohla jsem být vážně jako ona? Všechno by se tím vysvětlovalo, ale nemohla to být pravda. Nemohla. Ne. Já jsem byla normální, vždy jsem byla normální. Pochybuji jen proto, že mě k té myšlence Youri přivedl. Jinak by mě to přece ani nenapadlo. Na pochybování o sobě samém přece nebylo nic zvláštního, zvláště když se to nebude opakovat. A já nedopustím, aby se to stalo. A já najdu důvod, proč mi to není nepříjemné doopravdy.