XII.

Vlindag, bladmaand 16

Hodně jsem nad tím, co jsem se dozvěděla, přemýšlela. Snažila jsem se to brát jako André, snažila jsem se samu sebe přesvědčit o tom, že to nemůže být špatné, že z nějakého důvodu takoví lidé musí existovat, že to má nějaký smysl. Stále jsem si však byla jistá, že rybář se poprvé za dobu, co ho znám, spletl. Nikdo přece není neomylný.

Stále jsem musela přemýšlet nad tou rychlostí, s jakou se s tím smířil. Copak to pro něj nebylo ani trochu děsivé, ani trochu nezaváhal, jestli by vůbec s Talithou měl mít něco společného? Ale možná to s ním bylo stejné jako s Yourim - nebál se toho, protože se ho to netýkalo. Jeho tím Talitha ohrozit nemohla.

Pro mě se ale Talitha čím dále tím více stávala tou, kterou byla předtím. Nechtěla jsem to, protože měla pravdu v tom, že část byly určitě předsudky vesničanů, ale věřila jsem, že má jisté čarodějnické schopnosti a že sídlí něco velice temného v její duši. Jinak by přece byla jako my všichni. Neměla jsem nic proti tomu, že se vydala vlastní cestou. To jsem koneckonců udělala i já. Ale byla až příliš odlišná. Nepatřila sem, nepatřila k nám.

Snažila jsem se tyto myšlenky odehnat, ale na žádnou činnost, dokonce ani na ty nutné a mnou příliš nemilované, jsem se nemohla soustředit. Stále jsem se k ní vracela a když už jsem si myslela, že jsem s tím vyrovnaná, náhle jsem se rozplakala, ani jsem pořádně netušila proč.

Při jednom takovém záchvatu pláče se otevřely dveře. Nesnažila jsem se to skrýt. Vzlyky mnou otřásaly tak moc, že to ani nešlo. Youri ke mně přistoupil. Myslím, že by mě objal, ale byl celý od krve, protože se dnes rozhodl prodat svou nejnovější kořist, kterou ulovil včera.

Youri: Co se ti stalo?

Já: A... ani nevím. Prostě... Ta-Talitha...

Youri: Kašli na ni. Prostě se jí budeš vyhýbat jako doposud, když je pro tebe moc těžké se přes to přenést.

Já: Tobě to nevadí?

Youri: Znám ji odmala. Toto je jen jedna její stránka. Nelíbí se mi to, ale dohodli jsme se, že já to nebudu dávat najevo a ona mi nebude na oplátku vykládat, která dívka se jí líbí a podobné nesmysly.

Z jeho pohledu jsem to relativně chápala. Akceptoval to prostě proto, že pokud to byla jediná věc, která by jim v jejich přátelství bránila, nechtěl ho kvůli ní ukončit. Ale uklidnilo mě, že to nepovažuje za správné. Jeho pohled mi byl mnohem bližší, než jaký mi přednesl André. Převyprávěla jsem Yourimu nás rozhovor u jezera.

Youri: Chce ji mít rád se vším všudy. Vsadil bych se, že tomu doopravdy nevěří, jen sám sebe nějak musí předvědčit o správnosti.

Já: Myslíš? On si vždy dával pozor, aby si něco nenalhával.

Youri: Ale třeba se mu to i přesto stalo. Nic si z toho nedělej. Prostě to máš nastavené jinak a na tom není nic špatného.

Já: Já... prostě nevím, co si o tom všem myslet.

Youri: Potřebuješ jen čas. Jdu se umýt a převléknout.

Následovala jsem ho k malému umyvadlu, kde si začal drhnout ruce.

Já: Ani jsem se nezeptala, jak šel prodej.

Youri: Jako vždy dobře. Prodal jsem vše. To víš, vybírám už od pohledu dobrou kořist a kvalitu tito vesničané poznají. (Pomlčela jsem o tom, že spíše znají jeho dobrou pověst.) Ale to není to, na co ses chtěla zeptat, viď?

Já (s povzdechem): Ne. Víš, měla... měla Talitha nějakou dívku?

Youri: Proč se na to vůbec ptáš?

Já: Jestli... jestli víš, jak se k nim chová, když se jí líbí.

Youri (s úsměvem): Ty by ses líbila všem, pokud ti jde o toto. Ale neměj strach. Ona ví, že ty o nic takového nestojíš. A i kdyby to nevěděla, určitě by tě nechtěla za každou cenu.

Já: Co když se o něco pokusí, jestli se ještě někdy potkáme? Když má problém si nějakou dívku najít, jistě to bude zkoušet jakkoli.

Youri (rozesmál se): Ne, to si opravdu nemysli. Ale abych ti odpověděl, ano, měla. Několik a to se mi možná kvůli té dohodě o některých ani nezmínila. Ale nikdy ne z této vesnice. Bylo by to moc nebezpečné.

Já: Nebezpečné?

Youri: Mohl by na to někdo přijít. Možná ti přijde, že je jí jedno, co si o ní kdo myslí, ale není to tak úplně pravda. Do jisté míry to tak je, ale toto je už za hranicí toho, co by unesla. Všechny ty posměšky, ošklivé pohledy...

Já: Když je to tak těžké, proč prostě není s tebou? Bylo by to jednodušší.

Youri: Také jsem se jí na to ptal. Odpověděla, že by to nebylo správné a že by si možná dokázala pár let lhát, ale celý život ne.

Pomalu jsme se přesunuli do ložnice. Sedla jsem si na postel. Nebylo proč se stydět se před sebou převlékat. Youri s tím očividně neměl vůbec žádný problém a já jsem teď už samu sebe nemusela přesvědčovat, že mě přitahuje. Bylo to svým způsobem osvobozující.

Já: Myslíš si, že by nakonec nezjistila, že... že je normální? Slyšela jsem o lidech, kteří si mysleli, že tím trpí, a poté našli někoho, koho milují a...

Youri: Věř mi, to není její případ.

Já: Jak to můžeš vědět?

Neodpověděl, jen odvrátil tvář. Pochopila jsem, že mi něco nechce říct.

Já: Vy... vy jste to zkoušeli?

Youri: Ještě předtím, než jsme se my dva pořádně poznali. Víš, přesně proto jsem si nejprve myslel, že... že jsi do toho spadla také. Ona u toho také nic necítila, stejně jako ty.

Já: Ale to je něco jiného. Já... Youri, jak sis mohl myslet, že bych...

Do očí se mi zase tlačily slzy. Pokolikáté už za poslední dobu? Polonahý mě sevřel do náruče.

Youri: Ale teď už si to nemyslím. Omlouvám se, že mě to vůbec napadlo.

Jen jsem přikývla. Z celého toho rozhovoru mi ale přišlo, jako by i on Talithu obhajoval. Ale copak v tomto bylo něco k obhajování? Vím, že za to nemůže, ale kdyby se vážně snažila, určitě by s tím dokázala něco udělat.